CESTOVÁNÍ DO LIBANONU:

Rozloha: 10 452 km²
Počet obyvatel: 4 miliony
Víza: Povolení pro vstup do země za turistikou (na 1 měsíc) lze získat na libanonských hraničních přechodech a na mezinárodním letišti v Bejrútu. Libanonské orgány obvykle kontrolují, zda má žadatel zajištěné ubytování (hotelovou rezervaci apod.).
Pozor! Ve vašem pase nesmí být izraelské vízum nebo vstupní či výstupní razítko jordánských či egyptských přechodů na hranicích s Izraelem.
Cestování po Libanonu: místními taxíky nebo pronajatým autem




Fotogalerii z lyžování v Libanonu najdete ve fotogalerii.





Proč právě Libanon?

Samozřejmě že se zvěsti o lyžování v Libanonu proplétají informačními pavučinami už dlouhá léta a dobře nastavený radar je zachytí. Tak jsme se doslechli, že v Libanonu padá spousta sněhu, jsou tam až třítisícové kopce, velká a populární lyžařská střediska, a to hned několik. Ale hlavně: prý se tam dá v jeden den plnohodnotně koupat v moři i lyžovat zároveň! Hlavně to poslední je něco, co si nechceme nechat ujít.
Linka Praha–Bejrút startuje z ruzyňského letiště ve 21:50 našeho času. Přistání v hlavním městě Libanonu je plánováno na 2:20 ráno času tamního, který je o hodinu posunut dopředu. V letadle tedy trávíme pouhé tři a půl hodiny a dosedáme na pevninu nasycenou takovou kulturní melou, kterou jinde na světě sotva najdete.

Války a Libanon

Kdyby země uměla mluvit, asi bychom se příběhům té libanonské hodně podivovali. Vyprávěla by třeba o osídlení Byblosu, nejstaršího trvale osídleného města světa, kde lidé žili již pět tisíc let před příchodem Krista. O vyspělých kulturách, které vybudovaly slavná města jako Héliopolis (dnes Baalbek) s chrámy z kamenných bloků, jejichž vznik a transport nedokáže dnešní člověk vysvětlit. O mísení a přelévání kultur, jejich vrcholech a pádech. Ale hlavně o krvi, která se do dějepisných kapitol Libanonu vrací s děsivou intenzitou i ve 21. století. Nebýt prolité krve, kdo ví, jestli by libanonská země byla schopna vydat úrodu…
Poslední válka (tzv. druhá libanonská válka) se přehnala v létě 2006. Oproti první libanonské válce, což byl zjednodušeně řečeno spor křesťanů a muslimů, se ta druhá dá vnímat jako společný boj obou náboženských skupin za nezávislost Libanonu. Muslimové a křesťané se ve společné snaze o mírový život postavili proti agresi Izraele. Nořit se do krvavých dějin země v gordickém uzlu kultur nechme historikům, nám stačí vědět, že Libanon leží v epicentru historicko-politických, náboženských a mocenských třenic, a i kdyby sám sebevíc tíhnul k mírové cestě, z vlivů okolního prostoru se nevymaní. Dnes se Libanon snaží tvářit jako země všeho všudy mírová, stopy války jsou ale dodnes všude více než patrné.
Je konec února a boeing ČSA klesá na dráhu letiště Rafíka Harírího, zavražděného premiéra, který vytáhl zemi z jednoho z poválečných srabů v 80. letech minulého století (mimochodem nedávno obsadil místo libanonského premiéra jeho syn). Teplota je nyní, někdy mezi půlnocí a ránem, 15 stupňů Celsia, což lyžařský zájezd moc nepřipomíná. Prší a sem tam se někde v dálce objeví blesk. Chvíli čekáme na předem smluvené taxi (Subaru Legacy) a pak vyrážíme napříč nočním Bejrútem do místa naší první štace, lyžařského střediska Faraya Mzaar. Řidič si to valí konstantní rychlostí a v duchu hesla „no police, no rules“ nerespektuje ani světelná značení. Kvůli tmě skoro není co pozorovat, vnímáme jen, že jedeme rychle, většinou ztemnělou městskou zástavbou a ve druhé půli cesty hodně do kopce. Raději se snažím zmrazit fantazii, projíždíme snad stovkou nepřehlednou zástavbou… Tak radši nastavuji cestovatelský stav mysli, takové mysli, která se jen dívá a nic neřeší. Pak už se objeví sníh, hodně sněhu a za moment i hotel Merab, kde bydlíme. Náš průvodce – v té době ještě nevydaný Lonely Planet, který mi laskavě poskytl jeho český vydavatel v pédefku – říká, že se jedná o hotýlek s útulně zařízenými pokoji a minibarem. To si v podmínkách Blízkého východu nechceme raději představovat. Jen co nás ušmudlaný recepční (chvíli trvá, než ho probereme ze spánku tradičně na podlaze) do pokojíku zavede, zjišťujeme, že se skutečně jedná o evropský standard, snad s výjimkou sprchového koutu se záchodem, který by svými rozměry normě EU určitě nedostál.

Faraya Mzaar poprvé

Snídaně končí v 11 dopoledne, což nám vzhledem k rannímu příjezdu vyhovuje, vstáváme tak, abychom stihli právě její konec. Připraven je džus a standardní evropská snídaně, navíc jsou jen pita chleby mazané jakousi aromatickou sezamovou pastou. Venku sněží a není vidět. Občas lze slyšet vzdálený hrom a v některých chvílích se centrum bouře přiblíží natolik, že lze spatřit i záblesky. Sněžení a blesky… Na lyžování to rozhodně není, tak jdeme alespoň okouknout okolí. Silnice, vyfrézované hluboko ve sněhové vrstvě, jsou jedinými schůdnými cestami, mohutné stroje starající se o jejich úklid stíhají jen částečně a pěší návštěvník je tu viditelně něco, s čím se nepočítá. Spontánně přicházíme do nitra hotelu Intercontinental. Rozsáhlý komplex pětihvězdičkového areálu má jeden východ i přímo k lanovce napojené na lyžařský areál, skipas na ni platný je ale dražší, aby bohatí hosté nebyli obtěžováni lyžující lůzou. Hotel skrývá malé nákupní centrum, herny, půjčovny lyžařského vybavení (dá se v nich objevit leccos, lyže aktuální a muzejní modely), wellness, bazén a vedle ubytovací kapacity samozřejmě potřebný počet restaurací. Dáváme si kávu, která je v Libanonu zásadním nápojem. Podle průvodce se ta pravá arabská servíruje v džezvě a je „černá jako peklo, silná jako smrt a sladká jako láska“. Salon hotelu však Asii nikterak nepřipomíná, spíš Anglii nebo tak něco. Dáváme si běžné presso a kapučíno, k tomu vodu, vše za 20 tisíc libanonských liber čili necelé tři stovky českých korun. Inu Intercontinental… Raději se vracíme do svého hotelového pokojíku.
Další den se počasí netváří lépe, vleky nejezdí, nicméně nazouváme pásy a stoupáme alespoň podél lanovky, jejíž sloupy používáme coby tyčové značení. A skluznice poprvé ochutnávají libanonský sníh. Jednou to ale stačí, vracíme se do role pěšáků a snažíme se zabavit v mrtvém zasněženém městě zahaleném do bílé tmy. Faraya je z velké části rekreační resort, jedna jeho část je dokonce chráněna závorou a trvale obydlenou vrátnicí. Lidé sem najíždějí na víkendy, přes všední den, obzvlášť při sněžení, je tu neútulno až depresivně. Silnice pokrývá mokrá sněhová břečka, rozestavěné domy, které vstupují do každého úhlu lidského pohledu, evokují válku, byť to prý jsou jen nedokončené novostavby… Restaurace jako by se spíše skrývaly, než volaly prostřednictvím poutačů po návštěvě. Jediný život zastupují obří stroje se sněhovými frézami permanentně vrnící svou dieselovou melodii, která se nese na drobných krystalcích padajícího sněhu široko daleko. „To je tady normální?“ ptáme se recepční s nadějí, že nám řekne, že zítra už musí být hezky. „Normální. Před deseti lety tu trvala sněhová bouře nepřetržitě čtyřicet dní, z hotelu jsme museli vycházet ze třetího patra a do města se nedalo jinak než pěšky.“ Věřit se nám nechce, ale dáma má zřejmě pravdu, jak se později dovíme. Nicméně zítra má už prý být lépe.
Další den skutečně spatřujeme na chvilku modré nebe. Ne na déle než pár minut. Jev ale asi patrně zmátl místní vlekaře, kteří pouštějí lanovky, byť se dovalila mlha, jednovaječná sestra té včerejší. Kupujeme půldenní skipas a zjišťujeme, že jezdí jen spodní patro, z 18 vleků a lanovek jen 4, z toho jedna nám zakázaná lanovka pro hosty hotelu Intercontinental. Spodní část střediska je navržena zejména pro lyžující začátečníky. Lyžování v Libanonu není masovka, spíše zábava bohatých. Mnoho středisek je dodnes klubových pouze pro členy, podobně jako to známe z golfu. Sjezdovky největšího libanonského střediska tak musí pokrýt zejména potřeby bohatých hostů, kteří nejčastěji přijíždějí ze Středního východu. Centrální lanovka má proto sklon jen několik stupňů a našinec je rád, že sjede bez odpichování dolů. Viditelnost kolísá a netrvá to dlouho a z lyžování se stává nuda, kterou nerozptýlí ani mimořádně dobré libanonské pivo Almaza podávané s mixem oříšků v údolním bufetu hrubě asijského střihu.
Známe už všechny restaurace ve Faraye (nejlepší je ta v našem hotelu Merab), dohnali jsme spánkové dluhy za poslední měsíce, lyžování v mlze nenaplňuje a deprese z nečinnosti roste. Rozhodujeme se pro změnu plánu: z „turistů lyžařů“, kteří jsou ukotveni – či spíše uvězněni – v horách u jednoho kopce, se staneme „cestovateli, kteří mají lyže“. Opouštíme hotel, taxíkem do Bejrútu na letiště, kde si půjčujeme auto a – jsme svobodní!

On the road

A od začátku je to pravé dobrodružství! Dopravní specifika Libanonu jsou dobře známá a před bezohlednými řidiči varuje náš průvodce hned na několika místech. V praxi je jízda po libanonské dálnici, kde absolvujeme první lekci místní autoškoly, podobna pochodu v prvomájovém průvodu – kdo se kam natlačí, tam je. Auta nejezdí v logických řadách, jak se sem tam snaží napovědět i bílé pruhy, ale přelévají se tak, aby efektivně zaplnila celou zpevněnou plochu. Rychlí v drahých vozech útočí zezadu, atak očekáváme i z obou boků. Držíme se raději úplně vlevo, u nás by se řeklo v nejrychlejším pruhu. Specialitou jsou auta jedoucí v protisměru, protáhnout se po kraji dálnice někam zpět na vhodnou odbočku je na libanonských dálnicích celkem běžná věc. Stejně tak neoznačené zpomalovací prahy či nečekaně zastavující minibusy... A když jsme později při výjezdu do hor serpentinovou silnicí podlehli tlaku aut zezadu a dali se v nepříliš přehledné zatáčce do předjíždění autobusu, v průběhu manévru předjíždí nás i bus zároveň ještě další borec… Dopravní dobrodružství je ale nezbytné k volnému pohybu, který si užíváme. Navštěvujeme první města a historické památky, ochutnáváme skutečné místní speciality, které nám přiděluje loterie jídelních lístků v arabštině. Trochu s obavami necháváme auto plné lyžařské a fotovýbavy na veřejných parkovištích, potvrzuje se ale skutečnost, že Libanonci jsou velmi slušní a turisté jsou v jejich zemi vítáni a hlavně v bezpečí. Po deštivé návštěvě Byblosu a prvním pozdravu mořského vzduchu pokračujeme na východ do dalšího známého resortu – The Cedars.

The Cedars

The Cedars je základna pod nejvyššími vrcholky Středního východu. Vůbec nejvyšší horou subkontinentu je Kornet as-Saudá, o téměř 90 metrů přesahuje třítisícovou hranici a není nijak složité na ni vystoupit na lyžích, lyžařské vleky – pakliže fungují – cestu na vrchol značně zjednoduší. I my máme podobnou akci v plánu. Od moře to znamená ostře vzhůru skoro dva tisíce výškových metrů, převýšení, na které v Evropě jen tak nenarazíte. Navíc široké silnice stoupají často přímo vzhůru, takže si to valíme na čtyřku devadesátkou, jen občas nás zbrzdí serpentina. Objíždíme údolí Kadíša, magickou oblast, kde dodnes žijí v jeskyních osamělí proroci a kterou mnozí považují za největší přírodní zázrak Libanonu. Skrz několik obrněných stanovišť vjíždíme do mraků a modlíme se, aby se déšť neproměnil ve sníh příliš brzy. Náš drobeček z půjčovny by si na letních pneumatikách se sněhem asi moc neporadil. Je to tak akorát, dojíždíme čerstvě spadanou sněhovou břečkou před náš hotel. Ještě předtím nás zastavuje muž v autě v protisměru a nabízí nám služby všeho druhu. „Já jsem Toni Arida. Každý mě tady zná!“
Hotel Mon Refuge, kde nám skileb.com zajistil ubytování, přiznává, že jsme v Asii. Pokoje jsou velkorysé – máme apartmánek s krbem a dvěma ložnicemi, ale ze všeho kolem lze cítit dávno zašlou slávu. Teplotu k přežití zajišťuje elektrický přímotop zapojený jen v ložnici, ale mimo postel se v budově moc vydržet nedá. V hotelu jsme jediní hosté, což působí trochu strašidelně. Personál tvoří dvě černošky a dva bílí muži, sedí u vrátnice zabaleni v dekách a ani jeden neumí anglicky. Divně působí i velká a bohatě vybavená restaurace. Vypadá, jako by tudy proudily stovky hostů denně, ale nikde ani noha, jen zima… Dedukujeme, že kdysi bohaté a živé místo připravila o turisty poslední válka.
Toni Arida je majitel hotelu a obchodu s půjčovnou přiléhajících k tomu našemu. Večer ho zajdeme pozdravit. Někdejší lyžařský průkopník, dnes už hlavně hrdý muž zvyklý na rozdávání rozkazů a všeobecný respekt. Osobně znám jediného Čecha, který někdy lyžoval v Libanonu, a když jsem mu řekl, že jsem byl v The Cedars, okamžitě vytasil: Toni Arrrida! Toni Arida (vyslovováno s důrazem na r) přitahuje turisty možná jen proto, aby měl obecenstvo pro své historky a kousky. Jeho obchůdku vládnou kdysi slavné chlupaté boty Tecnica a další kousky ne ze druhé, ale spíš tak čtvrté ruky. Ostatně zde v Cedars je to normální, nabídka obchodů jednoznačně ukazuje na to, že sem míří trochu jiná klientela. V harampádí, které slouží k půjčování, nalézáme i hole z Nisasportu.
Vstupujeme obezřetně – ve štítu je nápis hotel, výloha připomíná sportovní obchod, zatímco my hledáme restauraci… Stav věcí uvnitř připomíná spíše uzavřený rodinný večer, kam cizí hosté nepatří. U výlohy sedí paní Aridová zabalená v dekách, sleduje televizi a na malých kamínkách na mazut ohřívá konvičku s čajem. Po krátké konverzaci při čaji a jablku nám Toni ukazuje restauraci (má dva krby!) a hlavně fotku své dcery, někdejší reprezentantky Libanonu ve sjezdovém lyžování, na společné fotografii s Albertem Tombou v časech největší slávy. Restaurace je opět velkolepá, drahý alkohol ve výlohách, značková vína, prosklené lednice plné nápojů… Ale nikde nikdo, jen ta stará známá zima. Dlouho se nezdržujeme, zítra snad budeme pořádně lyžovat.
Studená snídaně ve studené jídelně a pak jedeme autem několik kilometrů vzhůru k vlekům. Velké stroje na odklízení sněhu jsou neustále v permanenci a nedlouhý zasněžený úsek cesty těsně před velkým parkovištěm se štěstím zvládáme. Stojíme u paty čerstvě zasněženého střediska, snažíme se vnímat jeho rozměry a mezi mraky hledat nejvyšší bod Blízkého východu. Jsou to takové nafouknuté Krkonoše, zdá se. Lanovky obsluhují 750 vertikálních metrů, jsou tu tři sedačkové lanovky, z nichž dvě vedou do stejného sedla. Jedna z nich je jednosedačková prababička, která patří libanonské armádě – The Cedars je totiž mimo jiné základna pro lyžařský výcvik libanonských vojáků.
Ovšem ani jedna z lanovek nejezdí. Musíme svou mysl pootočit podle asijského kompasu. Tady se jezdí jen tam, kde to stihnou rolbaři upravit, a podle toho, kolik je lidí. Dnes je upravena jediná trať u spodní pomy určené začátečníkům, návštěvníků je tak maximálně dvacet. Smlouvám slevu, za desetinu střediska platíme poloviční jízdné jako všichni dnešní hosté.
A protože nás to na ploché sjezdovce nijak extra nebere, poznáváme raději specifika libanonského prašanu. Nepředpokládám, že by v Libanonu sníh někdy zaprášil. Jen co spadne, je to vlhká vata, která se mění skoro před očima. Silné slunce a blízkost moře vykonávají své. Třeba na okně auta jsem objevil firn, který tam přes jednu noc napadl i uzrál. Ale lyžování není špatné. Vozíme se na loučkách v okolí vleku a cítíme, jak je každou jízdou sněhová vrstva tužší a hutnější. Provozní doba střediska končí už ve 14 hodin. Přesně. Nás zastihla v půlce vleku. Nejprve si myslíme, že se jedná jen o krátkou zastávku, jak to tak obvykle bývá v našich končinách, a čekáme, až se kotva zase rozjede. Marně, skutečně to je konec provozní doby. Nevadí, že někteří hosté na vlek právě nasedli…
Přes dopoledne se ale roztrhaly mraky a my můžeme konečně sledovat nejvyšší hory Blízkého východu v jejich plné kráse. Hlavní hřeben se táhne ve tvaru otevřené podkovy daleko a vysoko a je šrafován pravidelnými žleby. Vegetace roste až dole na ploché náhorní planině. Oproti jiným horám mají ty libanonské jednu velkou výhodu – prakticky zde nehrozí laviny. Sníh se zde velmi rychle spojuje a stabilizuje. Výsledek: velmi zajímavé hřiště pro milovníky osamělého pohybu na lyžích, skitouristy.
I my obouváme skialpinistické boty (lyže máme univerzální) a vyrážíme do neznámé přírody za hlavním cílem, který zní: lyžování v cedrovém lese. Cedr je národní symbol Libanonu a nese jej i státní vlajka. A středisko The Cedars nenese svůj název jen tak pro nic za nic. V jeho blízkosti totiž leží přísně chráněný cedrový háj. Cedr se nesmí kácet, k výrobě suvenýrů slouží dřevo z odlomených větví.
Kloužeme po panenské pláni a kocháme se impozantním okolím. Nikde nikdo, jen my a sníh a slunce a hory kolem. Bez pásů jako na běžkách dokloužeme až cedrovému háji – na řadě je focení. Stoupáme a sjíždíme v okolí i v háji samotném. Cedry jsou krásné, nesou ohromné sněhové čepice, které občas s hřmotem spadnou, tak se snažíme pod větvemi raději nezdržovat. A najednou nás vyhání soumrak. Sotva opustíme háj, narazíme na několik tmavých postav na lyžích. Obestoupí nás – vojáci, sakra… Zdravíme a dáváme se do řeči s jejich jediným mluvčím. Je to vášnivý skialpinista, Libanonec, který školí vojáky, má horské vzdělání a za sebou třeba i slavný skialpový závod z Patrouille des Glaciers z Zermattu do Verbier. Dává nám telefon a vybízí k opatrnosti. Loučíme se a už úplnou tmou sjíždíme někam ke vsi, odkud za štěkotu psů jdeme po svých do hotelu. A pak na večeři k Tonimu Aridovi.
Libanonské jídlo je výborné a je to jeden z důvodů, pro který se člověk chce do Libanonu vracet. Tradiční mezze znamená, že dostanete množství malých talířků se všelijakými dobrotami exotických chutí a názvů. Baba ghanough (lilkové pyré), hummus (ochucená mletá cizrna), lebneh (hustá jogurtová pasta), gyros, faláfel (karbanátek z mleté cizrny), kibbeh (masové koule nejčastěji ze skopového), různé nakládané i čerstvé zeleniny, sezamová semínka, olivy, … K tomu pita chleba. Toni nás učí opékat si správně chleba v krbu a balí syrové brambory do alobalu a vkládá je do popela (jsou už předem rozkrojené napůl, což se ocení při konzumaci). Mezitím vypráví, kde všude byl, co vše zná, a nevybíravě (jak hádáme z tónu) peskuje personál. Jeho hlavním tématem jsou různá kouzla a triky a kvízy. A jako odměnu za náš zájem nám prozrazuje i jedno kouzlo, nad kterým jsme si lámali hlavy noc a den. Ráno zase na kopec. Kupodivu stroje neupravily o nic víc plochy než včera a my začínáme chápat, že asi není moc dnů, kdy se dvojsedačka rozjede. Ostatně nánosy sněhu na sedačkách říkají své. Podezřele rušno je ale u vojenské jednosedačky, armáda pořádá akci pro velvyslance z okolních zemí, jak zjišťujeme od přítomných slovenských manželů, diplomatů ze Sýrie. Tak se nějak přifaříme mezi elitní hosty a zdarma jedeme vzhůru, je to celkem dobrodružství nasednout na pevnou sedačku s lyžemi a batohem v ruce a nahoře sesednout, bohužel se jede jen do mezistanice, nahoru hlídka nepouští. Dál pokračujeme na pásech, zatímco zoufalí diplomaté se trápí v rozměklé neupravené vatě. Nejvyšší vrchol Blízkého východu se schovává v mracích, nahoře fouká a my se smiřujeme s tím, že se na něj nedostaneme. Včerejší „prašan“ dozrál do mokrého měkkého sněhu, který lyže spíš brzdí, jeden sjezd ze sedla a jdeme na svačinu do jednoho z bufetů na parkovišti. Majitel nám pouští mazutová kamínka, přinese pepsi a vlastnoručně připraví bagetu.
Poslední návštěva Toniho Aridy a další den nad ránem opouštíme The Cedars a vydáváme se do třetího z lyžařských center s názvem Laqlouq. Cestou sjíždíme na dno údolí Kadíša, kde už vládne plné jaro, a napříč vyprahlými horami, zapomenutými vesničkami s křesťanskými kostelíky, kolem plotů s označením „pozor miny“ a nakonec objížďkou – plánovaná cesta se v zimě neprotahuje – dojíždíme na místo.

Laqlouq

Laqlouq působí oproti Faraye i The Cedars jako středisko spíše lokálního významu. Jsou tu sice tři lanovky, ale dvě se plouží skoro po rovině, jen ta třetí vede na slušný kopec. Z vrcholu je zřetelně vidět moře v dálce – tam máme za cíl dojet ještě dnes. Dvě hodiny jarního lyžování jsou dost na to, abychom středisko poznali a udělali i pár fotek pro změnu mezi olivovníky. V Laqlouqu je i cosi jako freeridový svah, vede přímo pod lany a hlídají ho výstražné tabule. Šéfovi horní stanice s palestinou na hlavě je ale úplně jedno, kdo co kolem dělá, a sedí nehnutě na slunku s přenosným bezpečnostním vypínačem lanovky v ruce, jako by jeho pracovní doba byla jednou dlouhou meditací. Resort zavírá ve tři hodiny odpoledne, převlékáme se do letního a míříme dolů k moři. V plánu je koupání!

Lyžař a moře

Zajímavostí libanonských hor je to, že sníh je jenom úplně nahoře, jako by si hory nasadily sněhovou čepici a jinak s ním nechtěly mít nic společného. Po pěti minutách jsme ve vyprahlých horách, po sněhu ani památky. K moři je to necelé dvě hodiny jízdy. Je to pořád z kopce, silnice se pomalu rozšiřuje, až sjíždíme na pobřeží k Byblosu. Nicméně ještě nám snad hodinu trvá, než najdeme nějakou pláž… Takže se noříme do Středozemního moře až společně se sluníčkem, které se tam někde za ním ukládá k spánku. Voda je fajn, osvěžující, ale ne ledová – jen na skutečnou přímořskou siestu v plavkách není moc času. Takže úkol splněn – lyžování a koupání v moři v rozsahu nějakých tří hodin od sebe je za námi!
A vydáváme se do ulic bájného Byblosu. Je krásný teplý večer, dáváme si pivo na terase slavné restaurace u Pepeho, město tepe páteční vášní, která se nejvíc projevuje promenádou aut, které krouží jedno za druhým podél nábřeží, nestydí se troubit a koření svými výdechy slaný a vlahý přímořský vzduch. Nálada je bujará – z hor jsme se přenesli někam na horkokrevnou riviéru. Kontrast je to impozantní.

Faraya Mzaar podruhé

Ráno budíček, koupel v moři, konečně i v meditačním rytmu, snídaně a odjezd do staré slavné Faraya Mzaar. Kruh se uzavírá. Je sobota, nahoru do hor se valí proudy aut a starých školních autobusů, mnohé zastavují u prvních sněhových ostrůvků a vypouští své živé náklady vstříc tajemnému setkání s podivnou hmotou. Je to zvláštní, byť Libanonci mají sníh jen hodinu cesty od hlavního města, způsobuje tolik emocí. Dole na pobřeží totiž nikdy nespadne a je mnoho takových, kteří jej znají jen z vyprávění.
Dopravní chaos trvá až k cíli, kde se nám sotva daří zaparkovat na obřím parkovišti. Když jsme tu byli před týdnem, zelo prázdnotou a nechápali jsme jeho smysl. Dnes je plné. Tajenka velkokapacitních zařízení a honosných restaurací je vysvětlena – ožívají jen na víkend! Děsíme se strašných front, nicméně zjišťujeme, že fronta je jenom u lanovky pod placatou sjezdovkou. Na pořádné kopce si troufne jen málokdo a ku podivu Evropanů je na pořádných sjezdovkách příjemné volno.
Konečně můžeme shlížet z vrcholů střediska na Bejrút, který se matně rýsuje přes filtr vodních par a smogu zakončen temně modrým lemem přilehlého moře. Užíváme si „panenského firnu“, před pár dny prašanu, který trpí jepičím životem. Tající sníh vykreslil kopcům hluboké vrásky, jejich obrazy rámujeme hledáčkem zrcadlovky. Co se nám nepovedlo v prvních čtyřech dnech, dnes v pohodě doháníme.
Odpoledne sjíždíme z hor, dokonce si troufneme i na zkratku, podvečer trávíme u moře koupelí – je to víc než povinné využití příležitosti – a večer nalehko opět v centru města, kde se ve slavných časech sjížděly jachty a na nich celebrity, aby si zašly na mejdan k Pepemu. Je to opojný pocit, brouzdat se po lyžování v kraťasech nočním centrem nejstaršího trvale obydleného města světa prosyceného teplým mořským vzduchem…
Libanon je kouzelný. Lyžování na jeho kopcích je zážitkem zajímavým a objevným, ale důvodem, proč tam vážit cestu, je komplex chutí a celková atmosféra země. Koktejl lyží a moře je silně opojný. Když k tomu přimícháme něco pochutin z neuvěřitelně bohatého kulturního a přírodního menu, je to zážitkový mejdan, na který se nikdy nezapomene.


SNĚHOVÉ BOUŘE V LIBANONU VYSVĚTLUJE ALENA ZÁRYBNICKÁ:

Zimní bouře vznikají stejně jako ty letní, tedy v případě, že vzduch při zemi je relativně teplý a dostatečně vlhký (při hladině Středozemního moře) a nad něj se nasune relativně rychle (v souvislosti s hlubokou tlakovou níží) velmi studený vzduch (z asijského vnitrozemí). Pokud leží nulová hranice v blízkosti země nebo jen těsně nad ní, srážky, které vypadávají z cumulonimbu, jsou obvykle v pevném stavu (sněhové vločky, kroupy), protože nestihnou před dopadem na zem roztát. Jsou-li rozdíly v tlaku dostatečně velké, fouká i silný vítr, který transportuje sníh výhradně tam, kam se to nejméně hodí. Výsledkem je pak zdánlivé splynutí země a oblohy, výrazné snížení dohlednosti, objevují se i blesky, hřmění a silný vítr.


LIBANONSKÁ LYŽAŘSKÁ STŘEDISKA V ČÍSLECH:

LAQLOUQ

Nadmořská výška: 1 650–1 920 m n. m.
Vleky a sedačky: 9
Celodenní skipas pro dospělé: 24 000 LBP (270 Kč, všední den), 34 500 LBP (390 Kč, víkend)
oblíbené rodinné středisko zasazené mezi skály, výhled na moře

THE CEDARS

Nadmořská výška: 1 950–2 700 m n. m.
Vleky a sedačky: 8
Celodenní skipas pro dospělé: 34 500 LBP (390 Kč, všední den), 45 000 LBP (500 Kč, víkend)
Nejstarší lyžařské středisko v blízkosti cedrového háje, výborné podmínky pro freeride a skitouring.
Půjčovna lyžařského vybavení, Červený kříž (jen o víkendu)

FARAYA MZAAR

(zahrnuje tři oblasti Refuge, Jonction a Wardeh)
Nadmořská výška: 1 850–2 465 m n. m.
Vleky a sedačky: 18
Celodenní skipas pro dospělé: 50 000 LBP (560 Kč, všední den), 85 000 LBP (970 Kč, víkend)
půjčovna lyžařského vybavení, Červený kříž, horská služba


CENY V LYŽAŘSKÝCH LETOVISCÍCH

(obvykle se velmi liší od zbytku Libanonu):
Kurz: 1 000 LBP je cca 11 Kč.

  • Espresso: 3 000 – 6 000 LBP
  • Voda 2 l: 1 000 – 5 000 LBP
  • Pivo 0,3 l: 6 000 LBP
  • Těstovinové jídlo: 12 000 LBP
  • Masové jídlo: 20 000 – 30 000 LBP
  • Salát: 8 000 – 15 000 LBP
  • Ubytování pro 2 os.: 150 000 LBP/noc (Bed & Breakfast)
  • Benzín 1 l: 1 300 LBP

Článek byl převzat z časopisu SNOW 51.