Chybí led i sníh

Výchozí situaci známe. V posledních pár letech, zejména od neblaze památného horkého léta 2003, začaly s úbytkem ledovců a nedostatkem sněhu i v těchto výškách bojovat i dlouhou dobu „sněhově jisté“ areály ledovcové. Ke slovu přišly ochranné bílé fólie a stále více i klasické zasněžování. Jenže doby, kdy teploty v noci stabilně klesají pod nulu koncem srpna či alespoň v září, se zdají být pryč. Například loni mohli dosněžit kritické místo trasy nejvyššího kaunertalského vleku ve výšce 3000 metrů až v půlce prosince! Na jaře pak ostré slunce takový zespodu neochlazovaný sníh požere třeba už koncem dubna. I když ve vhodnou chvíli vyrobíte nový, nemá velkou trvanlivost.

Na odledněných svazích vylézají velké a ostré balvany. Často i velmi důležité pasáže – traverzy, dojezdy k vlekům a lanovkám, postaveným za úplně jiné sněhové situace – se tak stávají příliš brzy nesjízdnými.

Pokud nechci část areálu předčasně odstavit (a ztratit tak část své konkurenceschop­nosti a potažmo i klientely), je pokrytí vybraných obnažených míst sněhem, byť nákladně vyrobeným, stále mnohem levnější než stavět novou lanovku. Počítá každý: stejně tak je výhodnější navršit zásobu sněhu a nakoupit zakrývací fólie než sníh vyrábět. A tak se zdá, že po fóliích dostává zelenou i Snowmaker. Stroj produkuje krystalický sníh firnového charakteru, tedy zjevně vhodný jako základ. Takový sníh, zůstane-li ležet dostatečně dlouho pod tlakem dostatečně mocné další vrstvy, může dokonce simulovat přirozený proces vzniku ledovce. K němu za stávajících podmínek přirozeně skoro nikde nedochází.

Zermatt pionýrem

První vlaštovka v Zermattu je více než symbolická. Kdo jiný než nejdražší evropské středisko? Tím nemyslím, že by si Snowmakera nemohl dovolit nikdo jiný. Proklamovaná cena dvou milionů švýcarských franků je v celé režii pakatel (vždyť i srovnáním trpaslík Skiareál Špindl měl za 2006 tržby skoro 250 milionů a zisk před zdaněním 65 milionů korun), a i když připočteme rozvody, práci, software, náklady na obsluhu, cenu vody a energie a další nezbytnosti, přijde lanovka na mnohem víc. Tato teplotně nezávislá výroba sněhu není ostatně žádné novum. Už dávno ji znají filmaři, nějaké roky i pořadatelé různých sněhových show. Také předsilvestovský závod Tour de Ski na Pražském hradě je takto jištěný. Novou je instalace do vysokých horských poloh. Nelze se ale ničemu divit. Zimní horský byznys je zejména ve Švýcarsku a Rakousku tak závažným fenoménem se společenskými a politickými dopady, že si v budoucnu vyžádá mnohem víc než jen pár šikovných mašinek. Nicméně Snowmaker a podobné mohou být určitým zdrojem optimismu i pro nás. Větru dešti sice neporučíme, ale sněhu, zimě a lyžování bychom mohli trochu pomoci.

Prohlubují se tak problémy zásahů člověka do přírodního prostředí. Lze očekávat možná až vášnivou diskusi jak o nepřirozenosti takového sněhu, tak o náročnosti na vodu a energii. To už je ale téma zase jiné, byť samozřejmě sotva oddělitelné.


SNOWMAKER

CO DOKÁŽE

  • vyrábět sníh při teplotách až +30 °C
  • jedno zařízení vyprodukuje až 1 000 tun (2 000 m³) sněhu denně
  • při výrobě nejsou použity žádné chemikálie
  • původně bylo zařízení určeno k ochlazování prostředí zlatého dolu (až +60 °C) v Jižní Africe – vyrobený sníh se ukázal být vhodným i pro zimní sporty

JAK PRACUJE

  • výroba sněhu probíhá ve vakuové jednotce při současné přítomnosti všech tří skupenství vody – část se vypaří, část zmrzne
  • spotřeba elektřiny je cca 6,7 kWh na m³ sněhu
  • „dělo“ je 6–10 m vysoké, zčásti může být zapuštěno do země

KVALITA SNĚHU

  • zhruba odpovídá jarnímu firnu s krystaly 0,5–1 mm (hustota 500–600 kg/m³)
  • sníh ze Snowmakeru roztává pomaleji než přírodní sníh