Kavkazští teroristé jako kdyby neexistovali, homosexuálům nikdo nezkřížil ani vlas, technicky vše klapalo, sportovci vesměs vyjadřovali spokojenost. Nebýt nezimního tepla, přímo idylka, i s těmi správnými a vděčnými emocemi. Platonicky jsme se zamilovali do Evky či Gábiny a svět byl ty dva týdny o něco lepší, byť příslovečný chleba rozhodně nezlevnil.

Proč by vše nefungovalo?

Tolik peněz, nakonec prý 45 miliard dolarů, se musí projevit. Monstrakce v autoritářských režimech logicky klapou (my s historií spartakiád 1955–1985 víme své), vždyť nakonec i proto Peking 2008, Soči 2014, Katar 2022. Bez ohledu na to, kde se OH konají, je to vždy mezinárodní týmová záležitost. Na přípravách se podílely i desítky německých a rakouských firem, například Doppelmayr měl zakázku snů na 35 dopravních zařízení. Dodány jsou špičkové technologie, vše zajišťují firemní experti. Lyžařské soutěže jsou záležitostí FIS a součástí termínového kalendáře. Přípravy se průběžně kontrolují, nad vším ze strany MOV bděl sám velký Killy, i metál od Putina si nakonec vysloužil.

Bezpečnost? Od 7. ledna do 21. března bylo Soči zvláštní bezpečnostní zónou. Sledovala se veškerá možná komunikace – pošta, telefony, internet, nasazeny byly systémy SORM a Deep Packet Inspection. Tohle má ostatně tradici už od Salt Lake City 2002, tehdy těsně po 11. září 2001. Rozpočet na to prý byl 3 miliardy dolarů. (O málo víc měly podle mírnější kalkulace stát celé pražské OH – smějme se či plačme...)

Žádní teroristé? Dovolím si zaspekulovat. Nejenom v zákulisí se uvádí, že kavkazské bradaté zloduchy financují a mají na povel Saúdové. Ti, kteří v čele s nám dobře známým al-Sabahem mají tak pod palcem olympijské dění. Vždyť oni by byli posledními, kdo by při olympiádě stáli o čečenskou vendetu. Kdoví, možná bylo právě v Soči bezpečněji než leckde jinde?

Jako sjezdař se musím pozastavit nad tratěmi a podmínkami. V rámci OH coby propagační akce se nabízelo předvést, že Soči nemá tratě o nic horší než klasická střediska alpská či americká. Tradiční stavitel Russi se na stará kolena mohl rozmáchnout takřka bez omezení. Velíkaja Rus, velíkaja góra? Sjezdovka s převýšením 1075 metrů, větším, než všechny jiné s Lauberhornem (1 028 m) v čele? Super-G žen se 615 m, když podle pravidel je limit 600? Obří slalom žen na horní hranici 400 m, když v něm startují i borkyně kalibru Vanessy (Mae) Vanakorn? Ženský sjezd i v kombinaci takřka na limitu (790–800 m)? Co kdyby bývala přišla mrazivá vlna a všechno zmrzlo na kost? To se naštěstí nestalo, ale teplo a měkko závody stejně ovlivnilo. A co by teprve říkali klasici, odstřihující rukávy drahých kombinéz? I v panujícím měkku byly třeba tratě slopestylu postrachem. Co kdyby bývaly zmrzly? Co všechny ty úlisné řeči o bezpečnosti, parametrech, regulace materiálu?

Nejasná čísla, nejasné využití

Přicházejí skoupé zprávy o zisku Her (proč ne, z provozního rozpočtu, možná) a současně i dluzích a o špatné jarní i letní návštěvnosti města. Informace z oněch končin, eldoráda mediálních manipulací, je ale třeba brát velmi opatrně. Naříkat nad potížemi s využitím sportovišť je sice příliš brzy, ale scénář oněch „bílých slonů“ bývá pravidlem. Vinu za jakýkoliv poolympijský problém ovšem bude možné hodit na ukrajinské události.

Další sportovní využití Soči? U lyžařů problematické. Běžci v šortkách a tílkách? Snowboardisté snad, prkno spíše snese měkko a celé odvětví moc potřebuje nové zájemce a trhy. Skokany posoudit neumím. Sjezdaři, už tak frustrovaní z měkka posledních sezon, tak daleko a tam, kde bylo vůbec nejtepleji? Pravidelnou štací se pro ně Soči nestává. V kalendáři je jen juniorské MS 2016 a kandidatura na závody SP až v roce 2018.

Tohle a všechny možné další akce ale mohou záviset především na situaci rusko-ukrajinské i mezinárodní. Jugoslávci z olympijského Sarajeva 1984 by mohli vyprávět…


Olympiáda v Soči proběhla nad očekávání skvělě. Anexe Krymu a následné události na Ukrajině však veškerou slávu zastínily


Zbudou jen dva outsideři?

Ještě loni se na kritiku říkalo: co chcete, vždyť pro rok 2022 máme šest kandidátů! Kdyby ZOH byly tak neatraktivní, hlásilo by se jich tolik? Letos se krize, o níž jsme zevrubně psali, ukázala nadevše jasně. Kandidatury odmítli v referendech postupně Švýcaři, poté Bavoři, nakonec i Poláci (Krakov, 70 %), i bez hlasování z obavy před nutnými investicemi a náklady couvli Švédové (Stockholm), z pochopitelných důvodů také Ukrajinci (Lvov). (A tomu lze připočíst jasné 72% vídeňské „ne“ letním hrám 2028.) Ve hře tak zůstaly kazašské Almaty, dříve Alma-Ata, čínské Peking + Zhangjiakou a zatím i norské Oslo. Norové se ale definitivně ještě vyjádří. MOV poslali sedm stránek kritických připomínek, část jejich vládní koalice je proti, zděšení vyvolal lednový průzkum s 60% odmítnutím. Následovala halasná kampaň pro Hry se zapojením řady sportovců. Předseda MOV Bach prý dokonce nestandardně slíbil jakousi 750milionovou podporu. Kdyby to i Norové vzdali, byla by celá volba skoro fraškou.

Myslíte, že Oslo, kdo jiný? Pozor, Kazachstán a už potřetí kandidující Almaty není radno podceňovat. Více o nich příště: bude v tom vše možné, od Tour de France přes švýcarské nitky, oceláře Mittala a ropu po vrcholnou geopolitiku. Navíc se předsedou důležité komise posuzující kandidatury stal jen pár měsíců po přijetí do MOV ruský politik Žukov...

Horší než skladba zájemců je ale výčet těch, kdo vzdali. To, že olympiádu nechtějí takové pojmy zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko, po neúspěchu Salcburku v roce 2003 se už o ně neucházejí ani Rakušané a nejistí jsou dokonce i Norové, jasně dokazuje, že krize není jen výmyslem nepřejícníků a novinářů.

Smrádek versus pokrok

Smutným průvodním jevem odtroubené kandidatury Mnichova se stalo zneužití některých sportovců. Je zcela logické a v pořádku, když se zapojí do kampaně před hlasováním občanů. Po olympiádě jistě upřímně touží, je to navzdory brutální komercializaci svátek sportu s jedinečnou atmosférou, pro mnohé skutečně vrchol kariéry, navíc je úspěch vysoce zhodnotitelný marketingově, mediálně, finančně. Politik ví, že vox populi, vox Dei, hlas lidu je hlas Boží, a kritizovat se dá jen velmi, velmi obezřetně poté, co se před ním „povinně“ skloní. Když ale mladý sportovec, vlastně fachidiot s minimem reálných životních zkušeností, začne obviňovat obyvatele prosperujícího Bavorska, že jsou burani bez vize, kteří si zápecnicky libují ve svém smrádku a teplíčku, je to trochu příliš chucpe a on za užitečného idiota. I když samozřejmě mladí vždy měli nutkání měnit svět.

„A co z toho budeme mít?“ řešili nejenom Bavoři. Referendum o olympiádě se tak vedle čistě pragmatických úvah vlastně stává i takřka filozofickým dilematem: spokojit se s tím, co mám, když je to dobré, nebo chtít stále více a výš? Je vyšší hodnotou čas a klid pro sebe, k potěše, meditaci, nebo vzestup, úspěch, jakási sláva-polní tráva? Formulace nutně zjednodušené a zpatetizované, možná řeknete stařecké. Průměrný Bavorák v těchto termínech asi neuvažuje. Jenže politik potřebuje vykazovat úspěchy, kdežto občan nemusí.


Thomas Bach (uprostřed) na II. letních olympijských hrách mládeže v čínském Nankingu


Olympic Agenda 2020

Letos se také odehrává pravděpodobně nejzásadnější dění okolo OH – a vy o tom takřka určitě vůbec nevíte. Když si (stav k 30. 8. 2014) do vyhledávačů zadáte „olympic agenda 2020“, nevyleze vám v našich médiích v češtině jediný odkaz. Přitom jde o agendu se 14 pracovními skupinami, nastolenou novým předsedou MOV Bachem už loni na podzim s cílem diskutovat o zásadních otázkách. Zajímavým červnovým výstupem je The Bid Experience, zkušenosti a doporučení OV Rakouska, Německa, Švýcarska a Švédska z kandidatur na ZOH 2010 až 2018, přidělovaných mezi roky 2003 a 2011. Na 15 stranách, velmi opatrně formulovaných („neberte jako kritiku, nýbrž spíš jako podklad k diskuzi“) typickým byrokratickým newspeakem („proaktivně komunikovat benefity kandidatur“) se objevuje řada výhrad, jež jsme v předchozích dílech probírali, a pár rozhodně rozumných doporučení. Některá uváděná fakta jsou výmluvná, viz infobox Náklady rostou. Snížit náklady kampaní, zjednodušit, učinit srozumitelnějším, změnit principy hodnocení uchazečů, přehodnotit dosavadní strukturu rozpočtů, zprůhlednit finance v provozních rozpočtech, oddělit náklady veřejného a soukromého sektoru, podílet se na rizicích ztrát, respektovat místní možnosti, uvážit redukci příslušníků „olympijské rodiny“, posílit důvěru veřejnosti. To je hlas insiderů, žádná zlá slina zvenčí.

Stejně jsme blbci

I když my všichni ostatní jsme tupci. „Zdá se být naprosto nemožné vysvětlit médiím a veřejnosti podstatu financování a obou rozpočtů,“ lká spisek. „Média šíří nedůvěru v MOV.“ A navrhují podporu MOV proti kritikům, od mediálních balíčků až po „spolufinancování komunikačních kampaní“. V éře sociálních sítí už holt brainwashing vyžaduje víc než kdysi. Ať žije fair-play v souboji názorů…
Jinak ale skutečnost, že tento elaborát je veřejně dostupný, představuje v tradičně tajnůstkářském MOV skoro revoluci.

Krotký text, asertivní asi jako Kuba nebo hajnej vůči Trautenberkovi, zjevně agituje ve prospěch menších tradičních zemí, aby opět měly šanci Hry získat. Týká se především technikálií kandidatur, voleb a vlastních her. Výjimkou je využití módního klíčového slova „udržitelnost“ (sustainability) s přidáním „sociální“ a „etická“, jímž se tak trochu po oslím můstku dostává k dodržování lidských práv.


Kandidatury odmítli v referendech postupně Švýcaři, Bavoři i Poláci, couvli i Švédové a Ukrajinci


Olympijské hry, nebo lepší svět?

O ideje ale nejde. Už úvod říká, že „olympijské hry jsou základem, středobodem (core) olympijského hnutí“. Opravdu? Vždyť v sedmi Základních principech olympismu – ideovém úvodu posvátné Olympijské charty, „základního dokumentu ústavního charakteru“ – není o OH ani slovo. A MOV sám sebe vznešeně charakterizuje jako „nevýdělečnou nezávislou mezinárodní organizaci složenou z dobrovolníků, zaměřenou na vytvoření lepšího světa pomocí sportu“. Ale díky za to, německé agentury, které text zpracovávaly, jsou realisté. MOV nikdy nepřizná, že jeho hlavní činností je byznys s OH a jejich symboly. Pak by totiž už nemohl být onou neziskovkou podle § 60 až 79 švýcarského Zivilgesetzbuchu s řadou příjemných a výhodných důsledků. ProProject a AS & P to – kouzlem nechtěného? – udělaly za něj. Také informace.

Materiál na mě dokonce dělá dojem – čistě osobní spekulace –, že mohl vzniknout po dohodě s předsedou Bachem. Coby nové koště potřebuje předvést, jak umí zametat, a když svůj pokus o reformy předloží ne jako svůj program, nýbrž jako iniciativu zdola, vypadá jednak lépe, jednak má větší šanci. A něco se udělat musí, kritika a odmítání olympiád a všeho možného okolo už jsou příliš silné a ohrožují zajetý olympijský byznys.

Pokud někdo získal dojem, že v předchozích dílech nějak příliš kritizuju, tento krotký textík si dohledejte.

Náš ČOV v rámci svého až příliš sluníčkově učesaného podání olympijské problematiky se bohužel o rozšíření této informace nepostaral.




Náklady rostou

Za osm let mezi analyzovanými kandidaturami vzrostly náklady na ně z průměrných 9,5 milionu dolarů na 34 milionů. Většina padne na marketing a PR kampaně. (Vždyť nás přišla na ekvivalent 4–5 milionu jen epizodní sondáž v Praze olympijské, kolik by asi stály opakované kandidatury skutečné?)
Konec mýtu demontovatelných zařízení. Výnos z jednoho dočasného sedadla je 1000 dolarů, ale (de)montáž stojí víc.
Nejlepší nakonec. Nenasytný MOV požaduje pro ZOH 24 200 pokojů, pro LOH 42 000 pokojů (ano, „rooms“, ne lůžek), vše do 50 km od centra dění. Analyzovaní zimní kandidáti dali dohromady průměr 25 400 – co zbývá pro „normální“ hosty? Chápete, proč už se ZOH nemůžou odehrát v klasických horských střediscích?




První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.




Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.




Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.




Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.




Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.




Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.




Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.




Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?




Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.




Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.




Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.




Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.




Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.