Špatná válka dobrá pro lyžování

Světová válka uspíšila vývoj určitých technologií, které se posléze dostaly i do výroby civilní. Škody na infrastruktuře vyvolaly nutnost budování nové včetně moderního průmyslu. To dále akcelerovalo přesun obyvatelstva z venkova do měst. Vznikla nová geopolitická situace. V ní pro zásadní lyžařské země platilo, že pro úspěšné fungování tržního hospodářství je stěžejní přiměřený blahobyt. Není náhodou, že poražené státy – Německo, Itálie, Japonsko – nebyly, na rozdíl třeba od Versailleské smlouvy 1919 s jejími drakonickými válečnými reparacemi, sraženy na kolena, nýbrž zavedeny do systému spojenců Západu. Bylo zřejmé, že nikoliv zdeptaní frustráti, kteří mohou ztratit jen své příslovečné okovy, nýbrž občané oceňující příjemnosti pozemského života jednak vděčně konzumují a živí celý systém, jednak nepodlehnou vábení konkurenčních ideologií.

Programy jako UNRRA, GARIOA (zejména potravinová pomoc) a následný Marshallův plán (1947-1951) zmírnily následky války a přispěly k vybudování prosperujících států. V realitě tehdejšího bipolárního světa postupně padly původní představy o utlumení průmyslu v Německu i Japonsku. Těch asi 25 miliard (z toho 13 v Marshallově plánu) pomohlo přivést Evropany na chuť konzumu, ale také stmelit země příjemců. Obnova dopravní infrastruktury a částečné omezení obchodních bariér usnadnily pohyb zboží, ale později také cestování. Pro lyžování bylo zásadní vybudování hospodářsky silné a prosperující Bundesrepublik Deutschland coby hlavního evropského zdroje lyžováníchtivých mas. Ale také rakouský statut neutrality (1955) a rovněž poměrně úspěšná obnova Itálie. S klidným Švýcarskem a vítěznou, byť slábnoucí Francií tak byly jak Alpy i další menší hory, tak naprostá většina lyžařského průmyslu k dispozici. K tomu je třeba přičíst hlavního hospodářského vítěze války USA. A v neposlední řadě na druhém konci světa i Japonsko. Z „lyžařských“ zemí tak vlastně zůstaly mimo tento blok jen Československo a v menší míře v rámci tehdejší Jugoslávie, Slovinsko a snad ještě části bývalého Německa.

Volný čas, cestování, pohyb

V rychle expandující společnosti blahobytu posilovala střední třída a postupně si stále více lidí mohlo dovolit užívat si přibývajícího volného času. Většina západních Němců měla volné soboty koncem 60. let, ale odbory je požadovaly už od 1955 (kampaň „O sobotách patří táta mně“). Zákonitým byl i rozvoj v dopravě, zejména automobilizace. Začalo se cestovat více a dále. Moře v jižní Evropě, kdysi doména bohatých, se postupně přeměnila v destinace pro masy. Die Zeit v červnu 1979 přímo píše o Italech prchajících před Němci od moří do hor za módním letním lyžováním. Hosté tak ubyli v Alpách v létě („krize alpského léta“), ale přibyli v zimě (ještě 1981 mělo Rakousko 2x více noclehů v létě, nyní vyrovnané). A postupně se přidala i motivace kondiční, pohybová. Úbytkem fyzické práce a pohybu obyvatelstvo lenivělo a tloustlo. Objevila se potřeba sportovat, abychom lépe vypadali, byli zdravější a na trhu práce konkurenceschop­nější (veleúspěšná iniciativa LLL, Langläufer leben länger). Odrazem byl ohromný středoevropský – nás nevyjímaje – vzestup běžek v 70. letech, kdy se do jejich výroby vrhly skoro všechny přední firmy. Běžky ale také umožňovaly nenáročný pohyb po sněhu i takřka nelyžařům. Přísun nových zájemců podnítil i vznik snadněji ovladatelných lyží (Taylorova metoda výuky na lyžích vzrůstajících délek GLM – 1966, kratší širší kompakty 1976, lyže MID 1978). Na sklonku dekády vyrobil samotný Rossignol 2 174 000 párů lyží – 62 % současného prodeje na celém světě. Dnes nepředstavitelné.


Velký vliv na popularitu lyžování v Japonsku měl Toni Sailer i po skončení sportovní kariéry – jako herec.

Pomohly i film a později zejména televize. Ukazovaly krásu hor i přitažlivost lyžování (TV poprvé na ZOH 1956) a tím motivovaly. Později i přenosy ze závodů Světového poháru. Vše se odehrávalo v klimaticky příznivé době, tzv. „miniledové“ (70. a 80. léta). Lyžování bylo tak silné, že odolalo i šoku z první ropné krize 1973. Všechny tyto a jistě i další zde nezmíněné faktory se spojily a přinesly lyžování úspěch, v německých médiích 80. let označený za „fenomenální“.

Málo známé Japonsko

Hornatá země vycházejícího slunce se do dějin lyžařského byznysu zapsala víc, než si u nás uvědomujeme. První vlna lyžování tam proběhla už ve 30. letech, kdy si pozvali i lyžařského „učitele národů“ Hannese Schneidera, ale zásadní boom se odehrál až po druhé světové válce.

Také Japonsko bylo nakonec hospodářsky potrestáno méně, než bylo původně stanoveno. Omezení výdajů na obranu na pouhé 1 % rozpočtu mu naopak hodně pomohlo. Obsazení skončilo roku 1952 a už 1957 se země dostává na předválečnou úroveň. Pilně a hodně se pracuje (ještě v 80. letech v průměru o 448 hodin/rok více než nijak zahálčiví Němci, které ostatně hospodářsky coby světová trojka Japonsko předstihlo už 1968). Výsledkem byl famózní růst: 10 % v 60., 5 % v 70. a ještě 4 % v 80. letech. Lyžování nahrávají vhodné přírodní podmínky, však ZOH 1972 byly v Sapporu. Zajímavá je i role tam ohromně obdivovaného a uctívaného Toniho Sailera, jehož velkým soupeřem (2. OH 1956, 3. MS 1958) byl Chiharu Igaya (na fotce vpravo), dodnes nejúspěšnější japonský závodník alpských disciplin a později významný funkcionář FIS i Mezinárodního olympijského výboru.

Lyžařská velmoc

Lehce zpožděný vrchol japonského skibyznysu přichází v 80. letech. Tehdy se uvádí, že takřka 20 % Japonců lyžuje! Dokázali přeměňovat svahy v typická „mraveniště“, proti nimž je vánoční nátřesk na našich horách poloprázdnem. A to i přesto, že tam je přes 700 středisek, nejvíc vůbec v jedné zemi. Japonci prý snadno podléhají módám, a tak je definitivně vybláznil populární film „Take Me Skiing“ (1987). Nenasytný trh se 17,5 milionem lyžařů (1993) tehdy dokázal spolknout až 2,5 milionu párů lyží – to je dnes 70 % celosvětového prodeje. Pro Japonsko se vzorovaly některé modely a vyráběly boty speciálně na japonskou nohu. Lyžařská velmoc, platící tehdy za druhou nejlyžařštější zemi světa.

V letech 1985–87 v souvislosti s mezinárodním ekonomickým děním a v důsledku umělé devalvace amerického dolaru došlo k enormnímu zhodnocení jenu a k vytvoření bubliny (Plaza Accord a Bubble Keiki, pokud by si někdo chtěl pohledat více informací). Japonci začínají lyžařsky expandovat: 1989 se společnosti Nissho Iwai a J. Osawa & Co. za 270 milionů dolarů stávají spoluvlastníky HTM (Head, Tyrolia, Mares), 1991 získávají Kanematsu a Goldwin a za 100 milionů šilinků 31% podíl ve Fischeru (odkoupeno zpět 2002 za 30 milionů eur). Nebýt následujícího dění, třeba mohl být dnes Head japonský.

A po posvícení přichází…

Bublina praskla v dobu pro lyžování naprosto nevhodnou – 1990. (Toto špatné načasování pojednáme podrobněji v dílu o příslušné době.) Následná krize po čase dopadla i na tamější lyžařský byznys, poté ještě asijská v letech 1997–98 (z HTM Japonci odcházejí 1993 a například 1996 pomáhá naopak za akcie Mazdě Ford). Světovou produkci lyží tvrdě zasáhlo 1,5 milionu párů neprodaných a kvůli vítěznému carvingu neprodejných „rovných“ lyží v japonských skladech a od 1996 i bezprecedentní pokles počtu tamějších lyžařů z 17,5 na 10–12 milionů s důsledkem odbytu sotva 500, ale možná i jen 300 000 párů lyží (rakouský odhad 2010). Takřka stotřicetimilionové Japonsko vykazuje asi 30 milionů lyžařských dnů, polovinu toho, co Francie nebo maličké Rakousko. Japonské lyžování znatelně zestárlo. Móda odezněla, ubyly školní kursy a výlety, mladí mají jiné záliby. Izolované Japonsko bylo navíc vždy závislé jen na domácí klientele. Teprve v posledních letech se důrazněji snaží přilákat cizince – Australany, Korejce (co vlastně olympiáda 2018 s tamějším lyžováním udělá?), Číňany. Není to ale snadné: ač jsou kvůli úbytku zájemců střediska málo využívaná (1994–2005 v nich počet jízd klesl o 51 %), zrušili jich jen pár, takže většina málo vydělává a neláká investory. Také proto, že s 51 % dominuje jednodenní lyžování, pobytů nad tři noci je jen 3,8 % (2004). Ze sedmi až 400stránkových časopisů zbyly dva. Možná jste si také všimli, že už se tam nejezdí ani závody Světového poháru.

Lyžařské Japonsko tak oproti slavným dobám spíše jen živoří. Třetí pilíř skibyznysu – po Evropě a severní Americe – zchřadl nejvíce. A vede k úvahám, zda se takový japonský scénář nemůže opakovat jinde. Ale to už by bylo téma na samostatný článek.

Japonské lyže

Jakžtakž známá je tamější „velká šestka“, ale ještě počátkem 70. let tam bylo 200 výrobců lyží (v Německu už jen 50, ve Francii 40)! Mezi průkopníky patřily Kazama a Ogasaka (1912) a Mizuno (1923). Skoro současně začala Yamaha dělat motocykly (1955) a lyže (1959). Asi vás překvapí, že třeba už v roce 1976 jezdila půlka amerických žen ve SP právě na lyžích japonských (Ogasaka, Nishizawa, Yamaha).

První úspěchy ve SP si ale připsaly o dost později lyže Mizuno (1995 slalom – Miklavc, poté Rusky Gladyševa a Zelenskaya) a především Yamaha, výrobce mnohem známějších produktů než lyží, s nimiž uspěl jen jeden olympijský vítěz (OH 1992, Jagge (na fotce vpravo) – není jisté, zda model Proto SL byl skutečně Made in Japan). Nishizawa zase přišla s lyžemi s opačným vzpruhem už v 80. letech (tehdy ale nešlo o prašan, nýbrž snadnější ovládání). A na lyžích Swallow absolvoval legendární Yuichiro Miura v roce 1970 svůj slavný sjezd Mt. Everestu. Aktuálně uvádí Japana, distributor lyží Hart, že slalomka Infinity 5.2S WC VF, s níž ve SP velice dobře jezdí Naoki Yuasa, je „Japanese made ski“. Plnosortimentním výrobcem je Ogasaka, většina dalších už zřejmě lyže pro seschlý domácí trh nevyrábí, ale existují třeba boty Kazama.

V botách je tam jasnou jedničkou Rexxam, dominující japonskému trhu mezi závodníky a experty. Do nich od roku 1994 vkládali Rakušané Leitner a Auer své patenty (A-One Concept), z nichž ten nejznámnější posléze využil Fischer v botách Soma (vyosené postavení nohy). Díky svému botaři Leitnerovi v nich jezdila i mladá Niki Hosp, na ZOH 2006 v nich získal dvě medaile Rakušan Schönfelder.

K předním značkám lyžařského oblečení patří Descente, Phenix a Goldwin.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky