Už od 50. let minulého století se v každé dekádě objevila nějaká krize související s přeměnou starých kolářských a truhlářských manufaktur na továrny, se změnou technologií a výslednými nároky na ekonomiku takového podnikání. Nejprve postihovaly jen „smolaře“, kteří tyto procesy neukočírovali, postupně ale čím dál víc celou branži.

První varování

Prvním velkým zakladatelem, který svůj byznys vzdal, byl už roku 1955 Abel Rossignol. Firmu prodal za polovinu toho, co dlužil. Brzy se ukázalo, že přejít od manufakturní práce se dřevem na vícemateriálové konstrukce (kov, plasty) a přitom zvyšovat objem počínající průmyslové výroby není snadné. Vyžádalo si to náklady a úvěry, další peníze začínali stát závodníci, byť formálně ještě amatéři, něco si vyžádal i zostřující se konkurenční boj, levná nebyla ani distribuční síť v bohatých USA. A tak už roku 1966 píše Der Spiegel o stavu „na hranici krachu“, kdy Kästle má 30 000 párů neprodaných lyží a dluh 10 milionů marek. Reorganizuje, propouští svých 35 závodníků. Situace dopadla i na rakouskou reprezentaci, pro nákladné MS 1966 v Chile ji museli zredukovat. „Odborníci očekávají, že v budoucnu budou výrobci lyží investovat do hvězd jen skromné částky,“ uvádí Spiegel. Úsměvné… Postupně odpadaly hlavně menší, ale také střední firmy, pro nás dnes vesměs bezejmenné, které zprůmyslnění výroby nezvládly. Ani Kästle, v 50. letech největší sběratel medailí, se nezachránil, roku 1968 ho převzal mladší konkurent Fischer. Jen rok poté, co Dynastar za symbolický 1 frank přešel pod Rossignol.

Růst je drahý

Zájem neustával, bylo třeba stále více lyží a přejít na skutečně tovární výrobu. Zdálo se, že plasty vytlačí klasické dřevo. Kombinace dřeva, plastů a kovu si vyžádala náročnější lepení zatepla, stejně jako lepení hran. V půlce 70. let už se uvádí 35 milionů lyžařů, produkce 6–7 milionu párů lyží a lyžařský trh ve výši 50 miliard marek. Ve firmách se objevila vývojová oddělení, například Fischer už do něj dával 6 milionů marek. Postupně se začala prosazovat výroba s podporou počítačů (CAM, tehdy se psalo o „elektronických“ továrnách). To si vyžádalo další nemalé investice, navíc takové, jež už staří zakladatelé – nezapomeňme, vlastně „dřevaři“, zcela odkázaní na odborníky „z jiného světa“ – nemohli vůbec kontrolovat. Podražila i podpora závodníků. Národní federace vytvořily sdružení, tzv. pooly. Vybavovat borce směl pouze ten, kdo si v nich zaplatí členství.

Jednotlivé firmy si tehdy zadělaly na svoje specifické problémy. Kneissl vsadil vše na plasty, roku 1974 prodal svůj sklad dřeva i pilu („dřevo je pasé, v jádru bylo jen prozatímním řešením“), ale sjezdové lyže se potýkaly s problémy včetně reklamací. Odešli mu závodníci, veleslavný Klammer, přetažený prý za 500 000 marek od vítězného Fischeru, v letech 1979–81 přestal vyhrávat. Klasici ale Kneisslovi vytvářeli ohromnou medailovou bilanci. Head si naopak příliš dlouho hýčkal své sendviče a plasty zanedbal. Howard ale firmu prodal velice slušně, takže se mohl vrhnout na svoje další hobby, tenis, a potřetí se oženit. V Itálii padl nejslavnější výrobce, „Thoeniho“ Persenico. Podnikání neutáhl ani další ze čtyř klasiků první vlny Paul Michal, 70 % jeho Dynamicu získává v r. 1977 dravý muž budoucnosti Alois Rohrmoser, zakladatel Atomicu.


Expanze i krachy

Vedle toho velké firmy – Fischer 1971, Kneissl, Rossignol 1974, i další – zaútočily na doménu severských výrobců – běžky. Dobový tisk psal o OH 1976: „V Innsbrucku bojují Norové o existenci svého lyžařského průmyslu“. Velké firmy už měly určité zkušenosti s plasty, měly kapacity a tato oblast, jak jsme psali minule, přicházela celosvětově do módy. A nezůstalo jen u toho. Technologie si říkala o využití v tenisových raketách. Skvělá synergie, nebo přehnaná diverzifikace? Tehdy se ale zdálo, že lyžařské firmy unesou obojí. Kneissl si přibral oblečení, Salomon začal vyrábět boty, Lange měl vázání.

Souběžně s tímto vývojem u lyží proběhl od počátku 70. let ještě tvrdší selektivní proces u bot kvůli jejich přechodu na plasty. Návratnost drahé technologie vstřikování plastů do forem vyžadovala velké série, jaké dokázali vyrábět jen někteří. Vývoj semlel výrobce americké (Daleboot, Rosemount, Scott, Hanson), ale vlastně také Boba Lange v letech 1973–74, francouzské (Trappeur, Heschung) i švýcarské (Henke, Heierling, Molitor) a vytvořil známou unikátní enklávu italské Montebelluny. Do bot se naopak pustil Salomon (1974) a jeho pozdější úspěch bude mít dalekosáhlé následky. Expandují rovněž rakouští výrobci Kastinger, Dachstein a Koflach.

Také vázání přestala být prostou kombinací kandahárového napínáku a jednoduché otočné špičky. Od 60. let se začaly prosazovat pohodlné patní automaty, od roku 1973 se připravuje sjednocení norem, od r. 1977 zavádí stupnice DIN 1–10, povinně od r. 1980. Prosazují se brzdy (FIS nařizuje od 1980/81). Spoustu peněz spolykala různá neúspěšná řešení – ne vždy špatná, někdy jen nerentabilní či špatně prodejná. To všechno nebylo nic levného, a tak se i z tohoto segmentu vytratila řada jmen, dnes už neznámých. Nakonec nevydrželi ani pionýři, ale to si necháme až do let osmdesátých.

Komerční radové se opájejí úspěchy

Suma sumárum, nemilosrdná, avšak naprosto logická a nutná koncentrace. Malí mizeli, velcí se stávali ještě většími a těšili se, opačně než básník Jiří Wolker, až budou největší na celém světě. Těžko posoudit, nakolik šlo o nekritické velikášství zbohatnuvších plebejců a nakolik o nutnost chrlit taková množství, aby se zaplatily náklady na zmíněný pokrok. Vše v období růstu ochotně financovaného bankami. Rozšíření televize, existence Světového poháru a postupující profesionalizace znamenaly lepší možnost reklamy – tím ale také další výdaje včetně stále dražších závodníků. Přímo vzorově je to vše vidět na firmách rakouských. Synci z hor bez vyššího formálního vzdělání se rychleji (Kästle, Kneissl – měli starou tradici) či pomaleji (Arnsteiner-Blizzard, Rohrmoser-Atomic – firmy sami teprve zakládali) stali velmi úspěšnými podnikateli, obklopení luxusem, o jakém se jim v mládí ani nesnilo. Měli peníze i ohromnou mediální popularitu, jíž si třeba Kneissl (ale na druhém konci světa i Lange, muž studovaný) dokázal vrchovatě užívat. On i Fischer nabobsky létají na závody firemním vrtulníkem. Mohli se nepovažovat za skvělé, když v zemi posedlé c. a k. rakousko-herskou titulománií byli jmenováni komerčními rady? Přitom třeba největší rakouský výrobce Atomic nebyl dlouhé roky ani GmbH čili eseróčko, natož akciovka. Typický syndrom otců-zakladatelů, kteří nikomu nevěří, jim nedovoloval vytvořit účinnou firemní strukturu a bránil delegovat pravomoce na odborníky v oblastech, které dávno přesáhly jejich kompetenci.

Byznys se zadrhává…

Jak jsme si už řekli u chronologie 70. let, do vývoje zasáhly dvě ropné krize, v USA také vietnamský syndrom, roli sehrál konec bretton-woodského systému (směnitelnost dolaru za zlato) a počátkem té dekády i několik sněhově nedobrých zim v Evropě (tehdy skončilo 20 let trvale negativního indexu NAO, severoatlantické oscilace). Podobně jako u výše zmíněné „hranice krachu“ z r. 1966 formuluje o osm let později ředitel Fischeru Simharl, že „lyžařský trh je kaput“. Nadprodukce poprvé ve větším zahltila sklady, ceny lyží padly o 15 %, začal cenový dumping („cenová válka“) a obchod zjišťuje, že nemůže žít jako předtím hlavně z lyží. Marže i zisk tak šly dolů v době, kdy se nákladně, jak zde popisujeme, modernizovalo a expandovalo. Pokus o inovaci v podobě kratších „kompaktních“ lyží po pár letech zkrachoval. V Evropě se zpomalil hospodářský růst, období poválečného vzestupu, symbolizované německým hospodářským zázrakem, skončilo. Naopak, jak už také víme, dařilo se Japonsku. V polovině 70. let vyrábí jen Yamaha 600 000 párů lyží.




… ale nadšení nepolevuje

Nadšení lyžařů ale vše přehlušilo. V roce 1976, navzdory vylíčeným problémům, existovala prognóza odborníků, že v roce 2000 bude pro 75 milionů lyžařů třeba až 15 milionů párů lyží (ve skutečnosti to byly asi 4–4,5 milionu, nyní asi 3,5). Jestliže se tehdy takto, zřejmě seriózně, uvažovalo, analyzovalo a plánovalo, lze vyčítat „alpským strejcům“, že se hnali za množstvím a svým podílem na trhu podobně, jako tehdy my za cílem „dohnat a předehnat“ kapitalistu?

Vedle mizejících desítek malých ale v této euforii dokonce vznikaly projekty nové. V Německu třeba Fritzmeier, tehdy dost známý i u nás, v USA r. 1971 Hexcel, r. 1977 Pre, již si vytvořila K2. V Itálii Sarner.

V takové situaci se lámou sedmdesátá léta do osmdesátých. Do nich konečně vplujeme příště. Halasně, vždyť začaly olympiádou, ale jak jistě tušíte, dál už zdaleka nebude tak veselo.

Jugoslávie

Je Elan, vedle Alpiny jediný zástupce zemí zpoza Železné opony ve velkém lyžařském byznysu, atypickou zvláštností? Ano, ale jen zčásti.

Slovinsko je vlastně alpská země a Krain, Kraňsko, bylo až do první světové války součástí Rakousko-Uherska. Používání lyží je doložené už v 16. století a jde o velmi lyžařskou zemi s tradicí. Skokan a partyzán Rudi Finžgar (1920–1995), hlavní osoba 12členného družstva zakladatelů Elanu (1945), ono promíchání národností dokazuje už jménem. V mezích možností relativně uvolněného režimu pod prezidentem maršálem Titem (1892–1980, původně c. a k. oficír, též dobrý lyžař) se pokouší pronikat na zahraniční trhy, od konce 60. let s kovovými lyžemi (Lotus Elan) také k nám. V téže době dostává švédský obchodník s čerpadly Lars Bengtsson jako část úhrady za dodávku určitý počet lyží Elan. Lyže se posléze ocitají jako cena pro vítěze mládežnických závodů, kde se k nim dostává mladíček jménem Ingemar Stenmark. Švédsko je poté jediná země, která přijme Elan jako dodavatele reprezentace. Osud značky ale zásadně ovlivnil Stenmark, učinil ji „salonfähig“. Jeho skoro 20letá neporušená věrnost malé firmě je opravdu unikátní. Kdyby přitom v počátcích jeho velké kariéry při hlasování ve firmě, zda ho zaplatit, převládlo „ne“, mohlo být leccos jinak.

Elan proslul jako jeden z největších inovátorů s pokusy o vykrojené lyže od 60. let a testy závodních už v osmdesátých. Jeho Parabolic platí za první komerční model na trhu a jeho Monoblock byl spolu se Salomonovým Monocoquem průkopníkem „osudové“ skořepinové konstrukce lyží let devadesátých. Po roce 1990 se, podobně jako mnoho jiných, dostal do ekonomických problémů, s nimiž se udatně potýkal prakticky celou dobu poté. Do roku 2009 se tam vystřídalo 19 ředitelů, vyšetřovalo se kdeco, bylo nutno uspokojit 818 věřitelů. Dlouhé roky se mluvilo o prodeji, horkým uchazečem byl několikrát Head (1998, opět 2006), ale jeho většinový vlastník Eliasch se tehdy s Privredna bankou Zagreb nedohodl na ceně. Důležitým krokem bylo v rámci Skimar d.o.o. oddělení divizí Elan Marine a Elan Inventa. Už roku 2000 se psalo o likvidaci drahého závodního sportu, ale jak víme (např. Bank a spol.), nikdy k tomu nedošlo. Elan se naopak vzepnul k působivé technologii Waveflex. Většinovým vlastníkem je Kapitalska družba d.d., 100 % státní fond, dále finanční skupina Triglav a Naložbe Investment.

Elan byl v předlistopadovém Československu nejdováženější zahraniční značkou lyží. Velké roky ho čekaly počátkem 90. let, kdy v zastoupení libereckého Solidosportu vybavoval více než polovinu tehdejší reprezentace. Potom vystřídal několik méně šťastných dovozců, nyní je už dlouho zastupován brněnskou INA SPORT spol. s r.o.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky