Vše nazrávalo postupně a vývoj této dekády má svou nemilosrdnou logiku. Byť, uznávám, se to tak jasně jeví ex post. Vývoj a především rozsah události největší – carvingu – mohl v první polovině 90. let sotva kdo odhadnout. Část budoucích problémů jsme si už naznačili minule. Přehledně mi vychází jejich deset hlavních důvodů.

1. Pokles popularity

Jak jsme si vylíčili minule, popularita lyžování klesla. Trochu ji až od roku 1996 oživil carving. Sláva 60. a 70. let se ale už nikdy nevrátila.

2. Špatné zimy v nevhodnou dobu

Opět jsme popsali posledně. Zimy bez sněhu navíc vždy nejvíce postihují prodej běžeckého vybavení.

3. Minimum inovací

Lyže se 40 let tvarově neměnily. Předchozí inovační pokusy v podobě kratších lyží kompaktních či MID neuspěly. Slibné boty se zadním nástupem prozradily svoje slabiny. Lyžař díky civilizačním vymoženostem zpohodlněl, zdlouhavá cesta ke slušivému ovládnutí dlouhých lyží ho přestávala bavit, zatímco zábava čili fun – stále dostupnější a instantnější – se ve šťastnější části světa pomalu stala příkazem doby, takřka v duchu Postmanovy knihy Ubavit se k smrti (1985).

4. Nadměrné kapacity a nadvýroba

Jak víme, problémy se táhly dlouho. Nyní eskalovaly, také kvůli krizi v Japonsku, do začátku 90. let takřka nenasytného trhu. Lyžařské Japonsko jsme ostatně také už probrali.

5. Přezbrojování na cap

Viz minule: osudová skořepina. Módní capové lyže se sice tvářily jako ona postrádaná inovace, ale investice do nich přišly v nevhodnou dobu a neodpovídaly dosaženému efektu. Salomon bohužel perfektně zvládl marketing a z představení nových lyží s nápaditým designem a efektně zakulaceným profilem udělal velkou událost. Agresivní kampaň byla úspěšná. Inovace, ba revoluce je tady! Capová konstrukce se stala příkazem doby. Na Salomon se málokdo odvážil nereagovat. Když nic jiného, alespoň se překrývaly vnitřní vrstvy skořepinou kosmetickou, aby i takové lyže měly onen moderní zaoblený profil.

Capománie měla svůj podíl na pozdějších problémech řady firem včetně těch průkopnických. O tom, jak zahubily Volant bratrů Kashiwů, jsme už psali, stejně jako o 540 milionech, které do vývoje svého Monocoque vložil v 80. letech Salomon.

6. Neúspěch „šuplíků“

Vystřízlivění z bot se zadním nástupem, tzv. šuplíků (viz minule: lákavá, ale slepá ulička), bylo kruté. Snadno a rychle se sice obouvaly, ale chyběl dostatečný počet strategicky umístěných přezek, které by skelet pořádně stáhly. Odpomoc sofistikovanými systémy utahovacích lanek vytvářela boty mechanicky složité, těžké, a přesto funkčně problematické. To vedlo jednak k návratu ke klasické botě čtyřpřezkové, jednak k hledání cesty hybridní v podobě bot se středním nástupem (MID). Šuplíky ale ještě dlouho zůstávaly jako levné boty rekreační, takže výrobci vlastně vedli dvě linie.

Nacpat lyžaře zhýčkané dobou i pohodlím šuplíků opět do tvrdých „mučidel“ už nebylo možné. Jenže úspěšně zkombinovat funkčnost a uživatelskou příjemnost je olbřímí úkol, skutečně dobře nezvládnutý dodnes. Pustit se do něj souběžně se všemi dalšími nákladnými změnami bylo děsivé, byť vlastně nutné. Peníze polykaly formy na skelety, ovládnutí vícemateriálového vstřikování (spojení plastů dvou i tří tvrdostí) i vývoj výplní botiček (klasická PU pěna, silikon, EVA) se snahou o tepelné tvarování. Ale také různé nastavovací mechanismy, ne vždy dostatečně rozšířené nebo úspěšné. S nástupem carvingových lyží a dokonce „šortek“ jen 90–130 cm krátkých, se zdálo, že stačit by mohla bota ještě znatelně měkčí, trochu podobná snowboardovým. Rozjela se příprava další „revoluce“ bot – tzv. softů.

7. Koncentrace a systemizace

Velcí výrobci zatoužili zkompletovat své portfolio a mít pod svou značkou všechny části výzbroje, tedy lyže, boty a vázání. Kombinace si říká o sladění, nejprve estetické, později i funkční. Jak už víme, kdysi to měl krátce Lange, poté trend razil opět Salomon, přidala se Tyrolia (foto vpravo) a další. I když některé akvizice neúspěšných firem byly za symbolický 1 šilink apod. (např. r. 1989 Koflach pod Atomic, r. 1990 Dynafit pod Raichle), rozjet boty nebo vázání pod vlastní značkou zadarmo není. Své o tom ví Rossignol, tehdy bezkonkurenční světová jednička. Roku 1990 představil své boty a dost se trápil s vývojem vázání. Nakonec koupil tradičního Looka a sekci vázání od německé Gretsch & Co. neboli Geze. Vzal její špičku, patu Look a roku 1994 vázání konečně měl. Mezitím ale otevřel novou továrnu převážně na capové „rovné“ lyže 4SV (83-64-73) – které byly do dvou let morálně mrtvé. Salomon zase chrlil nové monokokové lyže a učil se dělat klasické boty čtyřpřezkové. Oba nesmírně náročné programy i v dobách idylických – natož nyní, kdy navíc udeřil carving. Oba velcí rivalové tak propásli první hromadnější vlnu carvingových lyží a horkotěžko doháněli trend za pochodu. Původní vlastníky obou tohle všechno vyšťavilo tak, že nakonec oba giganti museli pod nové majitele. Salomon to stihl už roku 1997. Mocný Adidas si tehdy liboval a netušil, že po sedmi letech bude ještě rád prodávat dál. Nelyžařští majitelé mívají s lyžařskými firmami často potíže. Je to byznys sezonní, různorodý a i jinak specifický. Kdysi se o tom přesvědčil třeba Spalding s lyžemi Persenico a botami Caber, poté Benetton s Kästlemi a Nordicou, zmíněný Adidas nebo Quiksilver s Rossignolem.

8. Carving

Kapitola snad dostatečně známá. Všeobecně se má za to, že lyžování když ne zachránil, tak významně oživil. Něco pravdy na tom ve výsledku a z dlouhodobého hlediska je. Začátky v roce 1991 (Elan, Kneissl) ale moc nefungovaly. Firmy se na carvingové lyže houfně vrhly až od roku 1995. Přezbrojení je stálo velké peníze a ty sotva stačily – a leckdy nestačily – kompenzovat všechno to, co stála ostatní vyjmenovaná témata. Původně se předpokládalo, že lyže „klasické“ a „carvingové“ budou existovat souběžně. Takže když se na samém konci dekády ukázalo, že klasika je mrtvá, prášilo se ve skladech na miliony prakticky neprodejných lyží – de facto celá světová roční produkce (odhad r. 1998). Továrny byly plné nepoužitelných forem. Capová konstrukce nebyla pro nové lyže, měkčí v ohybu, moc vhodná, výhodnější byla vrstvená sendvičová, kde se poměrně snadno daly obměňovat tloušťky a složení vrstev. Také všechny nesjezdovkové lyže zatím peníze polykaly ve vývoji a experimentech, neboť doba popularity allmountainů a freeskis nadešla až později. V době velkého rozjezdu carvingu, r. 1997, se prodaly jen 4 miliony párů lyží. Na vrcholu jeho novosti, r. 2002, 4,85 milionu párů. Pořád o polovinu méně než ještě v 80. letech. A od té doby už vždy méně.


Elan s řadou Parabolic byl jedním z nejvýznamnějších průkopníků carvingu.

9. Nástup snowboardingu

Ještě koncem 80. let německý SkiMagazin nafoukaně hrozil „taky bychom vás na těch prknech mohli zakázat a šmytec!“ O deset let později rostl snowboarding tak drtivě (logicky, vždyť ze skromných začátků), že někteří nekriticky předpovídali do pár let více prknařů než lyžařů. Ze skromných počátků alternativního otloukánka se v této době etabloval coby zimní alternativa skateboardingu a surfingu. Jeho popularita zabrzdila příliv mladé lyžařské krve, v příslušné komunitě začaly být lyže coby tradiční „nářadí fotrů“ out a prkna těžce in. Výrobci lyží z toho nakonec přece jenom vytěžili, protože měli volné kapacity a zkušenosti a postupně začali vyrábět většinu prken – zpočátku takřka tajně, postupně se nakonec se střídavými úspěchy pustili do prken vlastních. V době, o které hovoříme, ale nový sport lyžování jednoznačně kanibalizoval. Současně ale ohromně inspiroval – jak carving, tak ještě více freeskiing. Třeba roku 1996 se odjel první závod ve snowboardcrossu.

10. Další inovace

Ovlivněné, iniciované nebo vynucené jak carvingem, tak snowboardingem. U lyží to znamenalo vývoj lyží širších do terénu (crosscarver, freeride) a twintipových do terénu i snowparků (freestyle). Carving si vyžádal desky a podložky, ale také třeba vyprovokoval slepou uličku – Salomonův systém Pilot. Z kombinovaných důvodů se začal připravovat další průšvih – měkčí „soft“ boty.

To všechno stálo peníze – vymýšlení, vývoj, testování, nezbytné patentování, poté marketing, reklama, podpora prodeje.

Zánik starých bariér

Skibyznys musel naopak potěšit pád železné opony. Zánik starých bariér přinesl nové zákazníky, natěšené návštěvníky Alp, ale také nové zdroje pracovních sil. Otevřel nové trhy a umožnil netušený rozvoj už dříve započaté výroby v zemích s nízkými náklady. Výroba lyžařského vybavení v duchu rozvíjející globalizace pronikala do nových míst. Zároveň ale postupně mizela z původních historických lokalit a zemí původu.

Okamžitý efekt nalezení zlaté žíly to ale také nemělo. Kupní síla nových zákazníků byla zpočátku slaboučká (dobře pamatujeme) a skutečné stěhování produkce potřebovalo čas a nebylo zadarmo. Objednat si výrobu u levného dodavatele sice bylo výhodné, ale kolik takových vůbec bylo a vyhovovalo kvalitou? Jak víme, jedním z prvních úspěšných byl i náš zprivatizovaný Sporten. Samozřejmě také Elan, ale ten byl „skorozápadní“. Naopak nepřežila východoněmecká Germina – ještě na ZOH 1992 s biatlonovým stříbrem, rok nato na lopatkách.

Bilance 90. let, navenek carvingově rozjásaných, tedy byla jasně minusová. Takřka všechny firmy spadly do červených čísel. Končili původní vlastníci i těch největších firem a koncentrace, započatá už v 60. a 70. letech, dosáhla svého vrcholu. Právě v této dekádě jsme pohřbili i některá velmi známá jména, především výrobců bot (Dynafit, Raichle, Dachstein – pohlcené Kneisslem, Koflach převzatý Rohrmoserem). Někdy vidíme potrestané furiantství – trochu jsme to nakousli už u Franze Kneissla. O své „dítě“ přišel zakladatel Blizzardu Arnsteiner (1995) a přechodný vlastník Scott dokonce chtěl značku v roce 1998 zrušit. Kästle pod Benettonem tak dopadly doopravdy. Jindy čteme smutný příběh jako u Aloise Rohrmosera, zakladatele Atomicu. Způsob, jímž přišel o firmu (1994), by rozhodně nezapadl ani v moderním mafiánskému kapitalismu, jaký nyní u nás považujeme za bezpříkladný. Kdepak, ne nadarmo máme s Rakouskem tolik společného. Jeden dobový komentář: banky do roku 1990 ochotně financovaly i přemrštěné kapacity, potom za ně začaly trestat. Atomic byl už pod Amerem až do roku 1998 silně ztrátový. „Maier pravděpodobně jásá s lyžemi Atomic naposledy,“ psalo se tehdy. Rok nato ale už byl na nule. Jeden z nemnoha.

K barvitému dění této doby a k některým zajímavým kauzám se dostaneme v příští v dalších článcích.

Obyčejný lyžař ale nemůže a nebude dekádu, století a tisíciletí opouštět s chmurami. Užívali jsme si fascinaci novými lyžemi. Byly rok co rok lepší. Třicet let, od nástupu plastových přezkáčů, jsme nic tak vzrušujícího nezažili.


Další díly seriálu Velký příběh lyžařského byznysu

Velký příběh lyžařského byznysu I. - Vývoj lyží 1.

Velký příběh lyžařského byznysu II. - Vývoj lyží 2.

Velký příběh lyžařského byznysu III. - Vázání a boty

Velký příběh lyžařského byznysu IV. - Zlatá doba lyžařská

Velký příběh lyžařského byznysu V. - Krásná doba se zárodky průšvihu

Velký příběh lyžařského byznysu VI. - Léta osmdesátá: konec hodokvasu

Velký příběh lyžařského byznysu VII. - Léta 90. dolů i nahoru

Velký příběh lyžařského byznysu VIII. - Vývoj vázání 1.

Velký příběh lyžařského byznysu IX. - Vývoj vázání 2.

Velký příběh lyžařského byznysu X. - Léta devadesátá až dodneška

Velký příběh lyžařského byznysu XI. - Kneissl: sláva a pády velké značky