Možná spíš předcházet situacím, kdy může být dohlednost tak malá, že orientace v terénu (a klidně dobře známém) není bez GPS prakticky možná. Měli bychom být ostražití, i když se v předpovědi počasí objeví informace o silném sněžení, ve kterém může být dohlednost podobně nízká jako v husté mlze. Stejně tak rizikový je i silný vítr, který může už ležící sněhovou pokrývku zvířit do výšky několika metrů. Pak je vcelku jedno, jestli nic nevidíme kvůli sněhu, který padá z oblačnosti nebo kvůli tomu, který vítr zdvihá do výše našich očí. Příčinou okamžitého snížení dohlednosti téměř na nulu může být i oblačnost, do které vstoupíme při naší cestě do kopce anebo ta, která naopak cestou vzhůru dožene nás, a podobně je to i při sestupu. Na fotografiích je jasně zřetelná spodní i horní hranice oblačnosti – mimo ni je dohlednost vynikající, uvnitř jako mávnutím kouzelného proutku na několika málo metrech klesá k nule. Uvnitř mraku to vypadá úplně stejně jako v mlze. Navíc je třeba mít na mysli, že poloha horní i spodní hranice oblačnosti se během dne mění a předpověď takových změn je velmi obtížná, ne-li nemožná.

V horách je nebezpečná tzv. bílá tma. Někdo za ni považuje i silné sněžení a vítr vířící sníh. V pravém (i meteorologickém) slova smyslu se však jedná otéměř nulovou viditelnost, která je způsobena velkou vlhkostí vzduchu a silným difúzním zářením. Abychom správně pochopili, oč se jedná, musíme maličko nakousnout základní fyzikální procesy, které probíhají při průchodu slunečního záření atmosférou. Krátkovlnné sluneční záření (světlo) se při průchodu atmosférou částečně utlumuje a rozptyluje. Teprve po svém dopadu na zem se zjednodušeně řečeno přeměňuje v dlouhovlnné záření a to pak ohřívá přilehlé vrstvy vzduchu (mimochodem právě proto je za normálních okolností při zemi tepleji než ve vyšších vrstvách atmosféry). Pohlcené a rozptýlené záření se označuje jako záření difúzní. Je tím intenzivnější, čím intenzivnější je sluneční záření a čím více je ve vzduchu vlhkosti. Pokud tedy sluneční záření dopadá v atmosféře na vrstvu, kde je velká koncentrace vlhkosti (mlha, oblačnost apod.), dochází ke vzniku difúzního (rozptýleného) světla, které způsobuje tzv. white out – bílou tmu. Sami si to jistě vybavíte: nejsou vidět kontury zasněženého terénu, splývají nerovnosti, citlivým lidem může „difúzka“ způsobovat bolesti hlavy a nevolnost.

Tak ať se vám hlava motá jen z velké nadmořské výšky, v lepším případě pouze z překrásných „panoramat“, přesně v duchu onoho známého: „No, a co až budeme nahoře, to teprv budou panorámata!“





Kdyby mrak ležel o pár set metru níž, spolehlivě by zakryl ledovcové trhliny (Foto: Radek Holub, 9. dubna 2008, Svatý Mořic, Švýcarsko)



Kdo je venku, nechce dovnitř… (Foto: Petr Socha, 25. dubna 2006, Walliské Alpy nad Zermattem)



Nezbývá než důvěřovat rovnému terénu, nebo se dolů spouštět velmi vlažně. (Foto: Radek Holub, 7. února 2007, Val di Fiemme, Itálie)



Slabý vítr víří sníh jen v přízemní vrstvě, za silnějšího větru už bychom neviděli hory v pozadí a těžko bychom na takhle malou vzdálenost rozeznali i lyžaře na sjezdovce. (Foto: Petr Socha, 2. března 2008, Belalp, Wallis, Švýcarsko)



Během pár metrů se z bílé tmy dostaneme mimo oblačnost, kde je vynikající dohlednost (Foto: Radek Holub, 20. dubna 2008, Ötztal, Rakousko)



Sněží-li, ještě více se zhoršuje už tak špatná dohlednost v difúzním světle (Foto: Radek Holub, 17. prosince 2006, Val di Fiemme, Itálie)


Další díly seriálu o počasí od Aleny Zárybnické:

Bez hor by nedokázal žít…

Když padají dopisy z nebe …

Když se objeví slunce …

Nafintěné jaro…




Alena Zárybnická

Náruživá lyžařka, skialpinistka a pravidelná testérka lyží na akcích SNOW. Samozřejmě také přední česká meteoroložka působící v České televizi.



Její další články si můžete přečíst na http://snow.cz/…a-zarybnicka