Nebýt zemské atmosféry, leccos by tu vypadalo jinak. Například přes den by se nebeská klenba jevila jako černá s ostře zářícím slunečním diskem a hvězdami. Naštěstí je tu už zmíněný rozptyl. Na malých molekulách vzduchu v čisté atmosféře bez kapiček, ledových krystalků a jiných znečisťujících příměsí se nejlépe rozptyluje fialová a modrá složka přímého slunečního záření, a proto je nebe modré. Na větších částečkách se v atmosféře rozptylují stejnou měrou všechny vlnové délky slunečního záření. Takto rozptýlené světlo má barvu bílou, a proto jsou sluncem ozářená oblaka či mlha bílé. Kdyby se sluneční záření nerozptylovalo, byla by při zamračeném dni úplná tma.

Slunce zapadá za obzor pomalu, jeho paprsky se pak ještě nějakou dobu v atmosféře rozptylují. To je ta správná doba, kdy se mohou objevit soumrakové jevy. Pozorujeme je těsně po západu nebo taky před východem slunce, pokud tomu nebrání výrazná oblačnost. Existuje mnoho druhů soumrakových jevů, například temný či jasný soumrakový oblouk, Venušin pás, fialová záře, krepuskulární paprsky, zelený záblesk apod.

Nejznámější jsou červánky. Zvláště intenzivní bývají v případech, kdy je atmosféra výrazně zakalena aerosolovými částicemi. To nastává například po velkých prachových bouřích, při kouřmu (je-li v atmosféře hodně vodní páry) nebo po velkých sopečných výbuších. Ideální podmínky pro focení soumrakových jevů byly například na konci srpna 2008, kdy se i v atmosféře nad Evropou vznášel drobný sopečný prach a aerosoly, které vyvrhla 7. a 8. srpna exploze sopky Kasatochi na Aleutských ostrovech jihozápadně od Aljašky. Je-li sluneční záření rozptylováno na znečisťujících příměsích, zůstává z celého spektra barev při horizontu ta, která se rozptyluje nejméně – tedy červená. Slunce blížící se k obzoru dostává načervenalé zbarvení a jeho tvar se stává vertikálně zploštělý a zvětšený. Nejvíce červená je dolní část disku, směrem nahoru převládá žlutá a ve vzácných případech může mít horní okraj disku zelený nádech. Podobně se barví i oblačnost, která je v okolí zapadajícího slunce. Odtud tedy staročeský název červánky. Říká se, že jsou-li k vidění kolem západu slunce, bude pršet (nebo sněžit). Ve skutečnosti ovšem jen ukazují na znečištění atmosféry pevnými či kapalnými částicemi.

Poutavé bývají krepuskulární paprsky. Dobře viditelné jsou díky rozptylu světla v případě, že se mezi nás a slunce dostane nějaký oblak. Podobně můžeme pozorovat zdánlivě tmavé kontury kolem stínu oblaku nebo i hory, který se promítá na níže položenou vrstvu atmosféry s vyšším obsahem prachu a aerosolů.



Červánky jak z učebnice. (Foto: Petr Socha, Belalp, Švýcarsko)



Rohatá. Tak nazval Zdeněk Svozil svoji fotografii východu slunce za Annapurnou (8 098 m n. m.). (Zdeněk Svozil, 5. 10. 2008)



Zapadající slunce ozařuje nejen oblačnost, ale i kondenzační pruhy, které po sobě zanechala letadla na horní straně troposféry. (Foto: Petr Socha, Vysoké Tatry)







Barva červánků se během pohybu slunce za obzorem mění. Čím níž slunce je (čím delší cestou procházejí jeho paprsky v atmosféře), tím jsou červenější. (Foto: Petr Socha, Aletsch, Švýcarsko)


Další díly seriálu o počasí od Aleny Zárybnické:

Bez hor by nedokázal žít…

Když padají dopisy z nebe …

Kapitola 11.: Bloudíme v mlze…

Nafintěné jaro…




Alena Zárybnická

Náruživá lyžařka, skialpinistka a pravidelná testérka lyží na akcích SNOW. Samozřejmě také přední česká meteoroložka působící v České televizi.



Její další články si můžete přečíst na http://snow.cz/…a-zarybnicka