Toto varování není letos nové, o takových kauzách už minulou zimu
referovala i veřejnoprávní televize.
Varování ano, hysterie ne
Předně je dobré uvést problematiku do rozumných relací s fakty.
Podobně jako se dlouhodobě nezvyšuje počet úrazů na sjezdovkách, není
ani kolizí mezi uživateli sjezdových tratí mnoho (viz infobox Fakta: úrazů
nepřibývá). Ty s vážnými následky ovšem bývají bohatě medializované,
neboť černá kronika spolehlivě funguje. Srážka německého politika
Dietera Althause s lyžařkou, která nepřežila, vyvolala dokonce
celonárodní šílení po helmách, v odborných kruzích označované jako
Althaus-efekt. Zákonitě tak může vznikat dojem, že vydat se na sjezdovku je
jako vyběhnout před zákopy do palby.
Statisticky tedy riziko varovného scénáře není vysoké, ale přesto
existuje. O to víc, že moderní výkonné lanovky, chrlící na svahy každou
minutu desítky sjezduchtivých lyžařů a snowboardistů, provoz na
sjezdovkách pořádně zahustily. Jak víme, jsou tratě vysněžované a
kvalitně upravované, umožňují tedy „bezstarostnější“ a rychlejší
jízdu. A na rozdíl od dob, kdy všichni na skoro stejných lyžích a bez
snowboardistů mrskali své obloučky podle rakouské školy, nacházíme vedle
sebe množinu značně nesourodých jezdců na velmi různorodém nářadí.
Těmto okolnostem je třeba přizpůsobovat své chování a způsob jízdy.
Nakonec jsme skoro všichni řidiči a mezi oběma „provozy“ najdeme řadu
analogií.
Bližší košile než kabát
Každý slušný stát sleduje především zájmy svoje a svých občanů
– daňových poplatníků a voličů. V ideálním světě by přinejmenším
občan EU měl mít ve všech unijních zemích stejná práva a stejné
postavení jako domácí. V tom reálném tomu tak ale není. Příkladů známe
či slýcháme dost.
Neboli když se přihodí situace, kdy zavinění není neprůstřelně
jednoznačné, musíme počítat s lehkou tendencí apriorně stranit
domácímu, neřkuli místnímu. V horách nevíte, s kým může být místní
lyžař příbuzný nebo známý. Ale i úplný cizinec – Němec, Švýcar,
Jihotyrolan – bude v Rakousku zásadně zvýhodněný jazykově a
komunikačně. Už to může ovlivnit názory a sympatie.
Je dobře si uvědomit, že prokazovat zavinění je u mnoha lyžařských
kolizí velmi obtížné. Vše se děje v pohybu, někdy chybí pozorní
svědci, na rozdíl od nehod silničních nezůstávají stopy, podle nichž by
šlo dění spolehlivě rekonstruovat. Před pár lety jsme na jednom
učitelském webu vášnivě rozebírali jednu takovou popsanou situaci. O
výchozím stavu a průběhu děje se nepolemizovalo, a přesto se skupina velmi
zkušených lyžařů, lze říci profesionálů, nedokázala plně shodnout na
interpretaci a na vyslovení „viny“. Velice názorně to ukázalo, jak
ošemetné takové rozbory jsou. Co když případ dostane na stůl
soudce-nelyžař? Nejspíš bude postupovat úzkostlivě formalisticky –
logická reakce člověka nejistého – a současně bude odkázaný na
informace ze spisu, případně na závěr znalce. A když si sečtete všechny
tyto okolnosti, vsadili byste spíš na cizince, nebo na domácího?
Soud dospěl k závěru…
Nezapomeňme také, že existují různé právní názory. Nejednou
kolidují i v rozsudcích soudů. Možná si vzpomenete na „zadovskou kauzu“
se zraněním mladé lyžařky, pozoruhodnou tím, že dospěla až do
trestního řízení (podobné případy se vesměs odbývají v rovině
občanskoprávní). Rozsudek první instance obviněného lyžaře osvobodil,
odvolací soud odsoudil.
Každá taková nejednoznačnost – a na lyžích jí bývá opravdu hodně –
zvyšuje riziko, že případ dopadne v náš neprospěch.
Už vůbec nemluvím o tom, že první, po čem každý právník pase, jsou
formální atributy – termíny, tzv. legitimace. Jakmile náš lyžař,
znevýhodněný tím, že je cizinec a daleko, něco z toho zanedbá, zamete s
ním každý začínající advokát.
Je-li tak obtížné rozhodnout „buď – anebo“, nepřekvapí, že se
často setkáme s rozhodnutím, že svůj podíl zavinění mají obě strany.
Samozřejmě kromě toho, že to často je i pravda. Může to být velmi
nepříjemné kvůli plnění pojišťovny.
Lze si snadno představit, že velmi nedobrou okolností je prokázaný vliv
alkoholu. Nemůže být větším potěšením domácího právníka, než mít
takto diskvalifikovanou protistranu. Nechci zde provozovat abstinenční
kampaň, ale není lépe nechat si některý z těch proslulých horských
drinků na apres-ski, po němž už jenom dojedeme skibusem do hotelu?
Hezky pochmurný scénář. Aby nebyl tak černý, musíme vystavět obranu –
pasivní i aktivní.
Opatření pasivní – pojištění
Základním pasivním opatřením je pojištění odpovědnosti. Samo o sobě
na svahu ničemu nezabrání, ani nás neobhájí u případného soudu, ale
ušetří nás možných finančních dopadů, i kdyby šlo třeba jen o
spoluvinu.
Další je spolupráce s pojišťovnou. Ona je na vaší straně, má
maximální zájem neplatit, zato vy si platíte její služby, a tak jí
maximálně pomozte, aby i ta služba byla co nejlepší. Na druhé straně, a
to byste měli najít ve smluvních podmínkách, pozor na to, že zájem platit
co nejméně platí i vůči vám. Jakmile tedy porušíte některou z
podmínek, tedy soud zkonstatuje spoluvinu (a to se může stát velmi snadno),
už tím ženete vodu na mlýn své pojišťovně – vlastně proti sobě.
Zásadním faktorem se mohou stát hodnověrní svědci. Domácí vykukové či
jejich právníci si je časem „seženou“, vystresovaný cizinec mnohdy
nemyslí na to, aby mezi kolem postávajícími někoho takového lovil. To se
může ukázat zásadní chybou. Výhodou je sjíždění v partě či alespoň
dvojici.
Asi by sem šla zahrnout i znalost cizího jazyka. Potíž je ovšem v tom, že
rozumět „právničině“ není snadné ani v mateřštině, natož v
němčině, takže ani jednička z jazyka u maturity nám, navíc ve stresu,
nejspíš mnoho nepomůže. Angličtina ještě méně. Aspoň něco chápat a
namítat ale bude lepší než nic.
Další zásadní věcí, vlastně obecným principem vůbec, je nepodepisovat
nic, co mi není úplně jasné. Raději nepředpokládejme od všech, kdo se
budou motat kolem, absolutní férovost. Každý orgán chce mít věc pokud
možnou zouřadovanou a namáhat se přitom co nejméně. A Rakousko je nám
mnohdy bližší, než si myslíme. Měli bychom trvat na kopiích zápisů, i
když třeba nevíme, zda na ně máme nárok. Častý postoj civila vůči
uniformě – shrbená vstřícnost, jíž si má kmán získat sympatii
„orgána“, v případě cizinec versus domácí určitě fungovat nebude. Ne
být drzý a agresivní, ale ukázat jasně, že se nehodláte stát snadnou
kořistí. Jestli třeba hned na místě předvedete, že (jako) voláte svému
právníkovi, nechám už na vás. Samozřejmě i podle toho, jak se věc okolo
vás vyvíjí a jak profesionálně se zasahující chovají.
Opatření aktivní – dávejme pozor
A jsme konečně u toho hlavního. Skoro nic z výše uvedeného se nestane,
když si dáme maximální pozor. Jistě, najet může někdo do nás a pokusit
se poté vše obrátit, ale proaktivně většinu kritických situací ovlivnit
dokážeme.
Vyrazte na svah hned ráno. První dvě hodiny provozu – lyžařské školy
začínají učit obvykle v deset, tehdy se naplňují i svahy – nejlépe
umožňují se rozjet a užít si. Přitom ale pozor: volnější prostor
svádí k větší rychlosti a právě na takovém svahu se mohou střetnout
jezdci v rychlostním rauši, zamilovaní do svých oblouků na hraně a moc
nehledící kolem sebe. Ve velkých horách jako Alpy ale snáze najdeme
volnější sjezdovky mimo hlavní páteřní lanovky, kde může být klidno i
celý den. Rozumný lyžař si dokáže vytipovat jak tratě, tak i dny a
hodiny, kdy je volněji.
V dobách, kdy se stávaly hodinové fronty a lyžař si sjel svah jen párkrát
za den, se dalo pochopit, že si chtěl každou jízdu maximálně užít a
vychutnat. Dnes lze běžně najezdit víc, než kolik fyzicky rozumně
vydržíme. Jestli při jednom z desítek a stovek sjezdů v nepřehledných
místech nebo při zaplněném svahu přibrzdíme až zastavíme, nic se přece
neděje. Nic nám neuteče. Čekají nás ještě stovky a tisíce oblouků.
Zamyslete se i nad poslechem hudby ve sluchátkách. Ve frontě a na lanovce –
proč ne. Ale za jízdy se tak připravujeme o část sluchových informací a
rozptylujeme pozornost.
Reakce a únava
Zejména při prvním lyžování v sezoně nečekejte, že budete mít
kdovíjaké reakce. Vnímat periferně a jednat podvědomě není nic
automatického, předpokládá to lyžařskou praxi, zkušenost, rutinu.
Nejvíce úrazů bývá odpoledne ke konci provozu. Lyžaři už jsou unavení,
někteří v útlumu po vydatném obědě, tlačí je boty, je jim zima,
reagují pomaleji. Povrch frekventovaných tratí je poznamenaný provozem –
boule, nahrnutý sníh, plotny. Není příjemnější sjet do údolí lanovkou,
než se plácat mezi tolika křižujícími sjížděči? A vůbec, skončit o
něco dříve?
Obecné zásady pohybu na tratích, podchycené tzv. desaterem FIS, obsahují
to, nač by logicky uvažující lyžař měl přijít i jen selským rozumem.
Bez ohledu na jejich postavení v rámci legislativ konkrétních zemí k nim
soudy vesměs přihlížejí. Neměli bychom se tedy svým konáním dostat s
nimi do rozporu, neboť bychom tím dávali protistraně i soudu kvalitní
formální argument.
Můžeme také uniknout mimo tratě do terénu, do parků, případně vzít
skialpové vybavení a vydat se „daleko od hlučícího davu“. Takové
lyžování zase nese svoje rizika a specifika, ale to už je jiná
kapitola.
Kdybych to měl všechno shrnout do jediné stručné věty, zněla by zřejmě
takto: myslet, neblbnout, posichrovat se. Jak jednoduché.
Fakta: úrazů na lyžích nepřibývá
Jednou z nejprestižnějších statistika je ta švýcarské BFU,
Beratungsstelle für Unfallverhütung. Z aktuálních údajů zveřejněných
2010: ze 179 mrtvých při sportu v letech 2007 a 2008 bylo více obětí při
turistice v horách (40-41) než při zimních sportech (38). Při nich zahynulo
16 osob (42%) v lavinách, 11 (29%) při pádu z výšky a jen jeden (3%) při
srážce.
V Rakousku bylo při skoro 60 milionech lyžařských dnů v sezoně 2006/07 na
sjezdovkách 42 mrtvých. Pád způsobil jen 6 úmrtí, nárazy do překážky
6, srážky jen tři. Skoro polovina, 16, byly infarkty.
Kdo je vinen?
Obecně platí, že pozor má dávat jezdec přijíždějící zezadu/seshora
a udržovat od dolního či předjížděného dostatečný odstup. Co když se
ale spodní lyžař najednou vrhne na hrany a v okamžiku „to zalomí“
napříč do vrstevnice? S dnešními hodně vykrojenými lyžemi žádný
problém, zato velké lákadlo. Průměrný oblouk ve slalomu trvá 0,8
vteřiny, v obřím necelé dvě. Taková náhlá změna směru je tedy
záležitostí necelé vteřiny, leckdy desetin. Má s ní horní lyžař
počítat, když do té chvíle spodní skládal otevřené obloučky blízko
spádnice? A kde je ta hranice? „Záleží na okolnostech konkrétního
případu,“ slýcháme často. Právě. Jak takovou situaci vyhodnotí soud,
je ve hvězdách. Nebo spíš v rukou toho, kdo má lepší argumenty včetně
protřelého advokáta?
Před lety se v Německu soudila kauza lyžaře, který najel do snowboardisty
sedícího za terénním zlomem. „Nojo, snouborďák, válí se to na
nemožnejch místech na sjezdovce,“ začnou křičet lyžaři. Jenže tehdy se
nezjistilo (zraněný zemřel), proč se tam vyskytoval. Měl závadu na
výzbroji? Zavinění proto zůstalo na lyžaři. Když poškozený uvede, že
ho píchlo v zádech nebo zabolelo koleno, takže musel zastavit a čekal, až
bolest odezní, aby se předpisově odklidil na kraj tratě, neexistuje šance
mu to vyvrátit.
Co když bude někde za hranou rodič zvedající a oprašující dítě? Najet
do dítěte je snad vůbec nejhorší – jak kvůli možným následkům, tak
jak po stránce morální a výčitek svědomí, ale stejně tak i s ohledem na
uvažování policie a soudů. Ano, dítě se mohlo zachovat naprosto
nevypočitatelně – ale je to dítě a pozice protistrany už jenom proto
nebude nijak skvělá. Přesvědčovat o spoluvině zodpovědné osoby může
být nesmírně obtížné.
Článek je reakcí na zprávu serveru Novinky.cz Na české lyžaře si advokáti v cizině už brousí
zuby:
Pojišťovny před zimní sezónou varují české návštěvníky středisek
zimních sportů v zahraničí. Na české lyžaře, kteří se na sjezdovkách
v cizině, zejména v Rakousku, srazí s domácími, totiž pořádají tamní
advokáti doslova hony. Snaží se z Čechů vytřískat značná odškodnění
pro své klienty, a to i v případech, kdy český lyžař není jednoznačným
viníkem.
