Velmi nás potěšil také přispěvatel Tesna, který zjevně patřil mezi průkopníky snowboardingu v naší republice, přesto se po letech vrátil k lyžování a užívá si tento krásný sport dodnes. Posíláme mu proto technickou lyžařskou bundu NORTHFINDER z této sezóny.
Děkujeme všem, kteří se do diskuse zapojili!
Vítězné příspěvky:
Horca:
Nebudu se dlouze rozepisovat a a už vůbec nechci nikomu radit, ať dělá to, a nebo tohle, napíšu jen jedno: Píchněte mě hůlkou, kopněte přezkáčema do rozkroku, ale jestli je svištění na lyžích rovně dolu po „manšestru“ a následný čekání ve frontě na vlek víc, než vyšlápnutí si kopce, zatáčky a „poskakování“ v čerstvým prašanu na snowboardu, tak sním svoje kalhoty (stejně na mě jen „visí“:)). Takže za mě: Neverending snowboarding!
PS: Rivalita mezi náma vždycky byla, je a bude, ale prosím, neházejte nás všechny do jednoho koše. Inteligentní člověk si rozhodně nesedne pod muldu, nepůjde rozkopávat plaňkový plot, nebude znečišťovat přírodu… nehledě na to, zda je to lyžař, snowboardista nebo jezdí na pekáči.
PS2: Pozooor, už i snowboarďáci nosej uplý kalhoty!:)
Tesna:
Velmi dobře si pamatuji zimu 90/91, kdy jsem s kamarádem dle návodu z ABC postavili naše první prkno s epoxidovou skluznicí (vylepšené o šroubované hrany z rezervních zásob našich otců), které vydrželo pouze několik krátkých a zcela nekontrolovaných jízd – zřejmě překližka z 30 let starého gauče nebyla to pravé ořechové.
Hned poté jsme koupili nějaké sériově vyráběné prkno české výroby (byla to hrozně těžká a tvrdá deska), na něj naroubovali lankové patky ze starého deskového vázání (původní, nenášlapná verze) a špičky z Kooh-i-noor vázání z lyží na trávu (a bylo „tvrdé“ vázání, navíc na patce lehce přestavitelné). A s tímto vybavením jsme vyrazili na místní kopce, kde jsme po 2 sezony budili údiv, protože jsme obvykle byli první a jediné prkno, které se na těchto svazích vyskytovalo. To mělo mj. tu výhodu, že i vlekaři neměli nic proti našim amatérským prvním a po dlouhou dobu neúspěšným pokusům se na vleku vyvézt. Zvláště vesnické homemade pomy s rovnými tyčemi byl zážitek.
Po těchto dvou letech, kdy jsme ve finále tehdejší „loučky“ (dnes modré a modro-červené jezdili bez problémů a s obezřetností jsme dali i Velkou (černou) na Kohútce, a to v době, kdy se podobala metrovému schodišti, jsme se opět vrátili k lyžím, protože nás prkno nijak nenadchlo. Což bylo z dnešního pohledu dáno hlavně podmínkami tehdejších neupravovaných sjezdovek, které nedávaly prostor si prkno užít.
Zhruba po 10 letech jsem si prkno vyzkoušel i v Alpách, ale protože tam i lyžování dostalo proti českým kopcům o několik řádů jiný rozměr, po půl dni jsem ho vrátil a od té doby jezdím jen na lyžích.
Nevím, možná je to jen můj subjektivní dojem, ale připadá mi, že od boomu snowboardingu na přelomu tisíciletí, kdy na lanovkách byl poměr lyže prkno pomalu 1:1, dnes počet snowboarďáků výrazně klesá.
