Je jasné, že obtížnost sjezdu není určena jen strmostí, ale i délkou,
šířkou, sněhovými a povětrnostními poměry a třeba i objektivním
nebezpečím (pád ze srázu, skály) a v případě značených tratí i
aktuální návštěvností.
Barva sjezdovek vám, pokud terén neznáte živě, obvykle neřekne nic moc –
areály se snaží mít svůj poměr až na výjimky „vyvážený“, a proto
vysoké procento černých tratí ještě neznamená, že si tam bude expert
chrochtat. Statistiku může klidně zkreslovat dlouhý, černě značený sjezd
třeba s jedinou prudší pasáží. Středisko si může tratě značit v
podstatě, jak chce, i když existuje mezinárodně respektované doporučení,
aby modré sjezdovky v žádném místě nepřekračovaly sklon 25 % a červené
40 %. Většinou jsou tedy tratě značené podle nejprudšího úseku a s
přihlédnutím k šířce, (ne)přehlednosti a jiným obtížnostním faktorům
– obvykle tak značení vychází o něco „tvrději“, než by odpovídalo
pocitu jejich strmosti. Červená může být nádherný technicky náročný
slalomák i úzká stužka klikatící se mezi stromy. Černé sjezdovky jsou
ještě tajemnější – někdo si představí upravovaný krpál, jiný
prašan a boule.
Třeba v Itálii je černě značenou tratí často i atraktivní červená.
Hlavní však je, že se spolehlivě upravují (jen výjimečně je to jinak –
to platí třeba o několika tratích v Alta Valtellině). Ve Francii a
Švýcarsku je taková černá naopak pouze značená a zpravidla nerolbovaná.
V Rakousku bývají černé spíš upravovány, ale ani zde se na to spoléhat
nelze. Mimoto zavedla některá švýcarská střediska ještě tzv. žlutou
sjezdovku, která má jezdce upozornit právě na fakt, že ji neprojíždějí
rolby. Přitom pevný, těžkým strojem utažený podklad versus sněhové
oraniště je sakra rozdíl a je s podivem, že si s tímto zmatením většina
středisek neláme hlavu. V Rakousku „žlutým“ tratím odpovídají
ski-route, v mapách značené přerušovaně a v terénu kosočtvercovými
značkami.
Homo carvens
Jestliže za adrenalinové vzrušení považujete hladce utemovanou a strmou
trať, zato boule s vámi ani nehnou, navzdory perfektní technice jízdy
nemusíte být považováni za vyznavače nejnáročnějších terénů.
Alespoň v lyžařské literatuře – třeba nejlepší průvodce středisky
Where To Ski And Snowboard, vydávaný v Británii, řadí do expertních
terénů primárně boulové anebo volné svahy.
Přesto si nejstrmější z těchto tratí, většinou nákladně a leckde i s
velkým úsilím a precizností upravované a oceňované hlavně carvingovými
techniky, nezaslouží, aby se ztratily v davu tuctových červených či
černých sjezdovek.
Ještě „černější“ tratě jsou vzácnější a obvykle není tato jejich
pasáž delší než několik desítek metrů. V rakouském Zillertalu nechali
svou černočernou trať v Mayrhofenu proslavit tím, že její 78% sklon
oficiálně prezentují a ještě ji sugestivně pojmenovali Hara-Kiri. Je díky
tomu neoficiálně nejprudší tratí v Rakousku. Je pocitově skutečně
„hodně z kopce“ a podle vlastní zkušenosti i referencí bývá dost
zmrzlá (jak jinak by se na ní udržel sníh, že), tedy opravdu náročná,
díky čemuž se jí běžný lyžař vyhýbá. Při převýšení necelých 400
m, zahrnujícím plochý start a dojezd, ale není zrovna dlouhá. Vtipnou
reklamu na tento svah najdete na konci článku.
Ačkoliv nemohu posloužit osobně a objektivně změřeným sklonem, napadá
mě několik dalších tratí, kde se svah ztrácí pod nohama podobně – na
černé trati Mitterling v italském Jochtalu nebo na Holzriese v nedalekém
Hochpustertalu (Rotwand). Velmi strmý a k tomu delší černý svah spadá i po
severním svahu hory Lazid v tyrolském Serfaus. Až 100% sklon má podle
starší diskuze na německém carvingovém fóru i počáteční svah Ainecku v
rakouském Katschbergu, k této hodnotě se blíží i sklon trati La Coni ve
Varsu. Pro srovnání: 100 % neboli 45 ° je sklon startovací pasáže
závodní tratě z mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde muži při sjezdu
nabírali 100kilometrovou rychlost během 7–8 vteřin. Slavná Mausefalle na
Hahnenkammu, která se ovšem při závodu skáče a při běžném provozu se
neupravuje, má „pouhých“ 85 %. Není bez zajímavosti, že maximální
sklon 100 % mají i šumavské Šance, dnes již dokonce upravované.
Homo freeridens
Domovem nejextrémnějších sjezdů je přirozeně volný terén. S
přesunem pryč ze sjezdovek zároveň nenápadně přecházíme ze stupnice v
procentech na stupňovou – jestliže u sjezdovek je limitem sklon okolo 100 %,
ve volném terénu nejsou vyšší hodnoty výjimkou. V samostatném infoboxu
uvádíme známé i méně profláknuté top freeridové destinace. Výběr je
podřízen v první řadě tomu, aby velká část terénu byla dostupná s
pomocí lanovek. Zůstaneme-li v Alpách, legendární ráje náročného až
extrémního volného terénu najdeme v rakouském Arlbergu, italské oblasti
Monte Rosa (Alagna, Gressoney), švýcarských Čtyřech údolích (Verbier) a
samozřejmě ve francouzském Chamonix. Na těchto místech je i největší
koncentrace jezdců hledajících prašan jako vy, takže i největší riziko
zklamání z „obsazenosti“ volného terénu.
Specifickou podobou freeridu jsou tzv. ski-route – značené, obvykle i
zabezpečené, ale zásadně neupravované tratě – anebo boulové svahy
skrývané pod různým označením. Velmi dobře poslouží jako trénink do
nezajištěného terénu, ale jsou poměrně oblíbené i samy o sobě – čím
západněji od nás, tím více. Ve Francii je nebudete postrádat snad v
žádném středisku (budou nejspíš označeny jako „černé“) a totéž
platí o Americe. Tam tyto tratě ještě klasifikují podle míry náročnosti
na obyčejné černé (black), černočerné (double-black) a výjimečně i
extrémní černé se sklonem přes 50 ° nebo skalami.
V příručkách s itineráři ve volném terénu bývá orientačně uveden
maximální sklon popisovaných tras a v drtivé většině nepřesahuje 50 °.
Již svahy se sklonem přes 40 ° jsou velmi „vzdušné“ a méně zkušený
adept off-piste z nich, má-li zdravý instinkt, vycouvá. Nicméně teoreticky
sjízdné je samozřejmě vše, na čem se drží sníh. Podle dostupných
zdrojů bude hranicí soudržnosti sněhu svah se sklonem 60 až 70 °,
přičemž směrem k horní cifře bude dost diskutabilní, je-li takový svah
možné sjet opakovaně. Aby byla představa takového sklonu reálnější,
připomeňme, že štafle se doporučuje rozkročit pod úhlem 70 až 75 °.
A jaký byl nejnáročnější uskutečněný sjezd na lyžích? Kdo ví.
Můžeme za něj považovat třeba ten z roku 2007, který podnikl extrémní
lyžař Axel Naglich z Kitzbühelu, když z aljašské Mount St. Elias (5 489 m
n. m.) dojel mimo jiné po svahu s max. sklonem 60 ° až k mořské
hladině.
Světem následně prolétla zpráva, že šlo o nejdelší (a snad i
nejtěžší) sjezd na světě, trvající tři dny. Neznáme sice přesný
itinerář, a tak „podružné“ otázky, jako zda šlo o sjezd v pravém
slova smyslu, nebo spíš túru, zda skončil u hladiny moře atd., zůstanou
tajemstvím oné expedice, nicméně i tak si publicitu zaslouží.
NÁROČNÉ UPRAVENÉ SVAHY (výběr):
RAKOUSKO
ISCHGL: strmé černé bičují zejména vrcholy Greitspitz a Palinkopf
KITZBÜHEL: slavná Streif se neupravuje v celé délce závodní trati a její turistická alternativa přirozeně nejtěžší úseky objíždí. Vydatné, i když ne dlouhé jsou ale černé tratě pod sedačkou Steinbergkogel.
ÖTZTAL: v průměru velmi strmé červené stékají jak po svazích nad Söldenem, tak nad Obergurglem (s převýšením přeshující 1 000 m)
SAALBACH-HINTERGLEMM: severní svahy Schattbergu a Zwölferkogelu
SERFAUS: nejstrmější sjezdy vedou po severním svahu Lazidu směrem k mezistanici Komperdell – při pohledu odtud (i z kabinky vedoucí na Lazid) se zdají být letmým kilometrem.
ST. ANTON AM ARLBERG: ačkoliv je v první řadě
free¬ridovým rájem, i většina jeho „normálních“ tratí je z těžší
poloviny spektra.
ITÁLIE
ARABBA: severní svah Porta Vescovo je bičován velmi strmými a precizně upravovanými černými i červenými tratěmi s převýšením cca 900 m. Zkouškou slabších lyžařů je i úvodní, relativně úzký trychtýř, kterým projíždí i „záchranná“ modrá trať.
LIVIGNO: poctivě černou tratí není až na krátké úseky v podstatě žádná, zato mnoho je jich ve strmosti červeno-černých a dostatečně dlouhých s převýšením bezmála 900 m, a k tomu jsou luxusně široké.
SESTRIERE: svahy přiléhající k resortu i ty v sousední
Borgatě jsou košatým spletencem červených až černých sjezdů s
převýšením okolo 900 m.
ŠVÝCARSKO
ENGADIN: hlavní částí areálu Corviglia (západně od
stejnojmenné mezistanice) probíhá několik velmi svižných, a přitom
přehledných červených i černých tratí, mezi nimiž kraluje ta
závodní.
FRANCIE
VAL D´ISERE: výzvou technicky zdatných carverů jsou v
podstatě všechny tratě směřující do města, ať už z Bellevarde, nebo ze
Solaise.
NEJSTRMĚJŠÍ TRATĚ (výběr):
RAKOUSKO
INNSBRUCK: trať Karrinne v masivu Nordkette je ski-route s
údajným sklonem až 45 ° (100 %)
KATSCHBERG: začátek upravované černé tratě z Ainecku má
prý až 100% sklon
MAYRHOFEN: černá Hara-Kiri je neoficiálně nejprudší
upravovanou tratí v Rakousku (max. 78 %, cca 38 °)
OBERTAUERN: trať Gamsleitn II je náročná především
svými pověstnými boulemi (délka 937 m při převýšení 362 m)
PRÄBICHL: ski-route Polsterrinne ve Štýrsku překonává na
délce 1 120 m převýšení 573 m s max. sklonem 36 °
ITÁLIE
CORTINA D´AMPEZZO: černá trať z Forcella Staunies
(bývá v provozu jen výjimečně) je údajně 1 900 m dlouhá s převýšením
800 m
JOCHTAL: krátká, ale o to strmější černá Mitterling
(délka 461 m, převýšení 194 m)
ROTWAND: asi 900 m dlouhá černá Holzriese I (max. sklon 71
%)
ŠVÝCARSKO
ČTYŘI ÚDOLÍ: značený sjezd z Mont Fortu je strmou
boulovou tratí, ve spodní pasáži dokonce rolbovanou (délka 750 m,
převýšení 300 m). Strmější je prý ski-route z Mont Gele – 300m
převýšení při délce 425 m.
CHAMPERY (PORTES DU SOLEIL): legendární trať Pas de
Chavanette překřtěná na Švýcarskou zeď (délka 1 000 m, převýšení 400
m, sklon místy prý až 50ş) je adeptem na jednu z nejstrmějších a díky
obřím boulím i nejnáročnějších turisticky přístupných tratí –
extrémnímu lyžaři Dominique Perretovi trval sjezd tohoto svahu 20
vteřin!
SKI-ROUTE A FREERIDE VE VOLNÉM TERÉNU (výběr):
RAKOUSKO
ST. ANTON AM ARLBERG: je prošpikován náročnějšími
sjezdovkami a velmi náročnými freeridovými trasami (jen těch značených je
180 km!). Hlavním freeridovým vrcholem je Valluga (2 800 m).
ITÁLIE
ALAGNA: jediné italské středisko, které si freeriding
vetklo do své marketingové strategie.
SELLA: kromě známějších sjezdů (Pordoischrate,
Mittagstal) je od horní stanice lanovky dostupný i žlab Canale Holzer s max.
sklonem 50 ° (a po většinu trasy 45 °), přičemž ve střední pasáži je
navíc nutno slanit skalku.
ŠVÝCARSKO
ČTYŘI ÚDOLÍ: slavný Mont Fort a Mont Gele jsou
protkány ski-routy i neznačenými off-pisty.
ENGADIN SVATÝ MOŘIC: méně známá freeridová destinace
nabízí přehršel variantních sjezdů především v oblasti Diavolezzy a
Lagalbu pod průsmykem Bernina.
ZERMATT: freeriderům je „vyhrazen“ svah Stockhorn,
alternativou je heliskiing na Monte Rose.
FRANCIE
TIGNES: ohromné množství náročného až extrémního
terénu v přiměřeném dosahu lanovek a většinou mimo ledovec.
ALPE D´HUEZ: dost náročného terénu zpřístupňují
černé sjezdovky na hřebeni Pic Blancu (Sarenne, tunnel, Combe charbonniere) a
ještě více pak off-piste itineráře.
CHAMONIX: strmý náročný terén se koncentruje na Grands
Montets, ten nejlepší je samozřejmě dobré objevovat s guidem. To samé
platí o legendárním Vallée Blanche, jehož základní trasa je sjízdná i
bez doprovodu a technických obtíží. Jen o málo skromnější co do
možností je protilehlý Le Brevent a La Flegere.
LA GRAVE: žádné sjezdovky tu ani nejsou, jen značený (a
samozřejmě i volný) off-piste terén. Za dobrých sněhových podmínek lze
sjíždět z 3 550 do 1 450 m n. m.
LES DEUX ALPES: jeden z nejlepších off-piste areálů v
Evropě – terény tu najde freeridový začátečník i expert, trasy vedoucí
zcela mimo lanovky mohou mít až 2 000metrové převýšení.
PARADISKI: magnetem nejnáročnějších je severní stěna
Bellecotte nad střediskem La Plagne – některé z kuloárů mají sklon
větší než 45 ° a jsou velmi dlouhé (převýšení z vrcholu do údolí
okolo 2 000 m).
KRPÁLY V ČESKU
(maximální / průměrný sklon)
ŠPIČÁK NA ŠUMAVĚ: 100 % / 26,5 %
HARRACHOV-RÝŽOVIŠTĚ: 66,3 % / 28,5 %
STOH: 63,3 % / 38,9 %
SVATÝ PETR: 62,8 % / 27,2 %
MEDVĚDÍN: 61,4 % / 24,8 %
PROCENTA VS. STUPNĚ
Sklon v procentech vyjadřuje změnu vertikální vzdálenosti oproti
horizontální – jednoduše řečeno, klesneme-li o 50 výškových metrů na
50 metrech délky, klesání bude 100 % (= 50/50). Je díky tomu snadněji
představitelný než úhlové stupně, a proto se zvláště u hodnot do 100 %
(45 °) uvádí primárně. Matematicky jde o hodnotu tangens úhlu, tj. poměr
délky protilehlé odvěsny a délky přilehlé odvěsny.
Článek vyšel v časopise SNOW 49
Vtipná reklama na sjezdovku Harakiri v rakouském Mayrhofenu
V následujícím videu ve 3. minutě a páté sekundě začíná rychlosjezd Johana Olofssona na Aljašce. Píše se rok 1996.