Grandvalira aktuální report z 29. - 30.12.2014

Sjezdovky:

Sjezdovky byly vesměs kvalitně upravené, poměrně široké a dobře značené. Chyběl jim trochu větší spád, proti většině alpských středisek byla stupnice obtížnosti posunuta asi o půl stupně dolů. Občas se vyskytovaly taky dlouhé traverzu a vodorovné dojezdy k lanovkám, a to i na červených sjezdovkách. Charakterem připomínaly okolní kopce spíš Nízké Tatry než Alpy, vrcholové partie byly většinou zaoblené.

Hlavní cíl naší skupiny bylo ježdění v terénu mimo sjezdovky. To je v areálu podporováno (místní pochopili trend vzrůstající obliby "frírajdingu") a je zde několik vyznačených "freeride zones". Stejně jako sjezdovky je i volný terén spíš jednodušší a méně prudký, ale za dobrých sněhových podmínek to je pěkné svezení. Nejvíc se mi líbily trasy horními partiemi řídkých jehličnatých lesů.

Sněhové podmínky:

Ještě několik dní před naším příjezdem nebyly podmínky moc dobré, naštěstí přechod fronty přinesl zhruba 30 cm nového sněhu. Bohužel ale i silný vítr, kvuli kterému dokonce jeden den nejezdila většina střediska. Další den už přestalo sněžit a svítilo sluníčko, bohužel vítr se utišil jen trochu a byl nadále velký mráz, takže několik lanovek v horních partií střediska stále nejezdilo a navíc kvalita sněhu byla silným větrem dost poznamenána. Druhý den po sněžení se počasí konečně umoudřilo a vítr i mráz už byly na snesitelné úrovni, takže jsem si ježděni více užívali. Dolní partie sjezdovek byly vysněženy technickým sněhem, takže nebyl problém dojet na lyžích až na parkoviště.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Důležité páteřní lanovky jsou většinou moderní a rychlé 6sedačky, přístupové lanovky z údolí jsou většinou osmimístné kabinky. Je zde ale i dost starších pomalejších čtyřsedačkových lanovek a vleků. Bohužel jsme nenarazili ani na jednu lanovku s plastovou "bublinou", která by se za větrného počasí docela hodila (obzvláště když se lanovka zastavila 30 m před výstupní stanicí a na hřebenu foukalo 20 m/s).

Zalidněnost:

Počet lidí ve středisku byl bohužel obrovský. Už nákup skipasů nám trval přes půl hodiny, tady na jihu se prostě nic neuspěchává, s každým je potřeba u okýnka pár minut poklábosit... Naprostá většina návštěvníků byli Španělé, kteří většinou nejsou moc dobří lyžaři, ale je na nich vidět, že je pobyt na horách velice baví. Potkali jsme i hodně Francouzů a Rusů, několik Angličanů a dokonce i dva Čechy. Na většině lanovek se bohužel tvořily dost velké fronty a zdaleka nejhorší byl pak večerní návrat autem z parkoviště na ubytovaní, necelých 20 km jsme popojížděli celkem tři hodiny.

Občerstvení a aprés-ski:

Ceny jídla na svahu byly zhruba ve stejné relaci jako v Rakousku, to znamená nižší než třeba ve Francii. Dokonce některé nápoje (káva, svařené víno) byly ještě levnější a v docela slušné kvalitě. Dojem opět docela kazily všudypřítomné fronty, které sice nebyly příliš dlouhé, ale zato extrémně pomalu postupovaly.

Doprava do střediska a parkování:

Doprava v Andoře je kapitola sama pro sebe. Řidič se musí obrnit trpělivostí a zároveň být stále ve střehu, protože používáni blinkrů nebo dávání přednosti v jízdě je zde chápáno velice svérázně. Dopravní zácpa je zde zřejmě běžná věc a všichni jsou na ní už zvyklí. Plynulosti provozu moc nepomohli ani španělští řidiči na letních gumách, kteří při spatření první sněhové vločky zastavovali a nasazovali řetězy.
V Encampu je placené podzemní parkoviště přímo v budově lanovky, bohužel je výškově omezeno na 2 m, takže náš Ford Tranzit se tam nevešel. V ostatních nástupních místech jsou klasická bezplatná parkoviště pod širým nebem, která se sice rychle plnila, ale vždy jsme nějaké místo k zaparkování našli.