Dne 24. února 1907 získal svůj první titul z mistrovství zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 km. Šlo o teprve o druhý ročník mistrovského závodu. Druhý byl tehdy Emerich Rath a třetí Josef Mejvald. Od té chvíle mohl užívat titul Mistr lyžař. Hanč získal mistrovský titul i v následujících letech 1908 a 1909. Potom musel na vojnu - sloužil jako četař v Sarajevu, v císařské armádě. Spolu s ním sloužil i krajan Václav Vrbata, se kterým se znal už ze Sokola a během vojenské služby se stali blízkými přáteli. Po vojně se oženil a se ženou Slávkou čekal syna Bohumila.
Dne 24. března 1913 se konal 8. ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích. Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství, a přestože manželce slíbil skončit se závoděním, chtěl se ještě naposledy zúčastnit mistrovského závodu a z jejich nového domova v Hrabačově (nyní část Jilemnice) doslova utekl. Na závod pozval i Vrbatu, aby viděl jeho vítězství na královské trati.
Závod odstartoval v 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8°C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Hanč se krátce po startu ujal vedení, u Sněžných jam šel do vedení Karel Jarolímek a u Vosecké boudy Oswald Bartel. U Violíku, před odbočkou k prameni Labe, se do čela vrátil Hanč a od té doby ho už nikdo nepředstihnul. Trasa pokračovala k Harrachovým kamenům, doleva na Zlaté návrší a odtud zpátky k Labské boudě, kde končilo první kolo. Po něm vzdali kvůli odřeninám na nohou Rath a Jarolímek.
V 10 hodin došlo k prudkému zvratu počasí, nejprve začalo pršet a pak se výrazně ochladilo. V ledovém dešti vzdal dosud druhý Josef Feistauer, třetí Bartel i poslední Josef Scheiner. Hanč netušil, že jede sám. U Nové Slezské boudy mu traťový komisař Kamil V. Muttich, akademický malíř a mj. autor němých značek Krkonoš, podal citrón a rukavice. U Violíku, těsně před polednem, už další traťový komisař Vladimír Záboj Vaina (pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších) věděl, že za Hančem už hodinu nikdo další neprojel, a snažil se proto Mistra zastavit voláním a máváním. Ten ale v silné vichřici nerozuměl Vainovu volání a jeho mávání si zřejmě vysvětlil jako upozornění na směr trati. Na Vainu jenom mávnul a pokračoval dál, směrem na Zlaté návrší. Tam, zcela zmožený mrazem, potkal v mlze svého přítele Vrbatu, který mu oddaně navlékl svůj kabát a čepici. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu.
Tou dobou se z Labské boudy vydali hledat Hanče Rath a Jarolímek, každý jiným směrem. Emerich Rath našel Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak společnými silami dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.
Vrbata mezitím objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže a snažil se přítele v okolí najít, ale marně. Byl nalezen o něco později na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším, které se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší. Identifikován byl až druhý den ráno.
