Všechno začalo před deseti dny
Mnichov, čtyři hodiny ráno. Opouštím město v silné sněhové vánici.
Dostat se do Schladmingu mně zabere více než čtyři hodiny – místo
obvyklých tří. Fritz mne již netrpělivě očekává. „Pospěš si! Hoď
si věci do auta a nastup! Člun odjíždí asi za sedm hodin.“ V Boloni
nabereme dva švédské chlápky a v poslední minutě zbývající do
nalodění vjíždíme do přístavu v Anconě. Zvládli jsme to!
Po hlučné noci vedle hádajících se řidičů kamionů jsme zahlédli na
horizontu řecké území. A opravdu, pouze několik kilometrů od pobřeží
jsou zasněžené hory. Na cestě do naší první zastávky – Arahovy
navštívíme světoznámou věštírnu v Delfách. V dávných dobách
rozhodovala tato věštírna o tom, kdo je na řeckém území vítán a kdo by
na něj neměl vstoupit.
Jakmile spatříme slova „Free Ride“ na značce, která ukazuje k malému
vláčku, víme, že máme řecké bohy na své straně. Přesvědčeni, že
musíme být na správné trase, skočíme zpět do auta a o 15 minut později
se ocitáme v hale hotelu Arahova Inn.
Do Apolonovy říše
Ráno pospícháme, abychom byli první na stanici lanovky. Dostat se z
města do lyžařského areálu Parnassos (Parnas) zabere 25 minut. Mapa areálu
vypadá opravdu dobře. Dvanáct vleků a stará kabinová lanovka pokrývají
rozlehlou horskou oblast až do výšky 2 300 metrů nad mořem.
Kratší nebo delší procházkou můžete vystoupat o dalších 300 metrů.
Bohužel, Apolon, patron Parnasu, není tento den příliš přející. V
nejhustší mlze pomalu míříme do základního tábora – chaty, kde se
setkáváme s Dimitriosem Tsarnasem, správcem oblasti.
S pořádnou dávkou hrdosti vysvětluje, že Parnassos je zdaleka největší
ze všech řeckých lyžařských středisek a že na lyžování je nutné
pohlížet jako na řecký národní sport. Méně povzbuzující je ovšem
předpověď počasí: „Během příštích několika dnů setrvá mlha po
celý den!“
Dimitrios však naštěstí netuší, že věštírna a Apolon mají velkou
slabost pro vyznavače freeridu. Když příštího dne ráno vystupujeme z
kabinové lanovky, Apolon odvál všechny mraky a představuje nám své hory v
jasném slunečním svitu. Ohromeni z toho, co vidí naše oči, si po minutě
či dvou uvědomujeme, kde jsme se to vlastně ocitli: v „řeckém
Chamomix“!
Souhlasím. Tuhle přezdívku jsme vytvořili se značnou dávkou nadsázky. Ale
tváří v tvář širokému pásmu hor před námi a příkrým průčelím po
naší pravé straně se toto přirovnání nezdá vůbec neopodstatněné.
Jdeme na to!
Díky světelným podmínkám se rozhodneme začít na příkrých
průčelích. Frederik má dosáhnout vrcholu jako první. Zatímco já stále
stoupám, ve vysílačce už slyším jeho hlas: „Zapomeňte na to! Tohle
děťátko má sklon větší než 70 stupňů. Budeme muset traverzovat trochu
níž!“ Jelikož víme, že Frederik není přítelem velkých slov a je
velice zkušený lyžař, vůbec nic nenamítáme.
Zatímco se stále více řeckých turistů, kteří obvykle raději
prodlévají na zelených svazích, shromažďuje s cílem pozorovat bláznivé
cizince, Fritz, Frederik a já jsme stále více vzrušeni tímto soukromým
hřištěm.
V poledne si nasazuji lyže a stoupám na nejvyšší vrcholek Parnasu. Trvá mi
to déle než jednu hodinu. Když dosáhnu vrcholu, na chvíli si odpočinu.
Moje oči bloudí kolem dokola. O 2 600 metrů níže zahlédnu třpyt
Středozemního moře. Neuvěřitelné – jsme skutečně v Řecku!
Cítíme se jako ve freeridovém nebi, končíme s lyžováním ve dvě hodiny
odpoledne a pak si trochu prohlédneme krásné staré město Arahovu. Město,
které je už tři sta let hospodářským centrem celé oblasti, spíše
připomíná malou rybářskou vesnici než moderní lyžařské městečko.
Po krátké zastávce na jižním pobřeží jedeme na sever, směrem k Olympu
– svaté hoře Řecka. Na její vrchol plánujeme vystoupit následující
den.
Mokrý bivak u dálnice
Jsme přece na teplém jihu, ujišťujeme jeden druhého, když se
rozhodujeme ušetřit a neplatit dnes v noci za teplý hotelový pokoj. Místo
toho se vyspíme na louce nedaleko dálnice. Fritz a já máme naštěstí s
sebou své bivakovací stany, Švédové použijí teplé, ale nepříliš
suché spací pytle. Není to moc dobrý nápad, jak zjistí o několik hodin
později. Jako kdyby nám Zeus chtěl uštědřit lekci ohledně používání
řádného vybavení do přírody, poslal nám ten nejsilnější liják za
poslední týdny. Náš průvodce namítá, že není vhodné vystupovat na horu
bohů, Olymp, v období mezi začátkem listopadu a začátkem května. Pokud se
chcete dostat na vrchol, musíte zažádat o povolení ministerstvo obrany,
abyste mohli použít dvě vojenské lanovky lyžařské oblasti Vryssopoules na
jižní straně hory. Tyto dvě lanovky v místě, kde probíhá výcvik
řeckých horských vojenských sil v lyžování, jsou značně vzdálené od
nejbližší vesnice a lze jich dosáhnout pouze pořádně zablácenou horskou
silnicí. Navzdory několika varováním ohledně stavu silnic balíme své
vlhké spacáky a nasedáme do auta. Druhý stupidní nápad toho dne, jak
zjistíme později. Po několika kilometrech zablácenou cestou již začínáme
vtipkovat: „Není divu, že Řekové nechtějí jezdit po téhle silnici.
Nevědí, co jsou to zimní pneumatiky!“
Ani ne o dvě minuty později je naše sebedůvěra ta tam. Znenadání se
celkem slušná blátivá cesta proměňuje ve dvě šedesát centimetrů
hluboké koleje, kterými se dá projet pouze speciálně vybavenými
vojenskými vozidly. Konečně je nám to jasné. V žádném případě
nemůžeme vyjet nahoru do tábora. Jedinou možností je jít posledních šest
mil pěšky. Tak to také uděláme.
Vojenská drezúra
Když dorazíme do vojenského tábora, poručík u brány nás bere přímo
do kanceláře generála Kostadinidise.
„Vaše jméno?“
„Martin .“
„Vaše skutečné jméno?“
„Martin.“
„Máte příjmení a rodné jméno?“
„Ó ano, Martin Hesse.“
„Pane Hessi, máte povolení pro vstup sem na pondělí. Co tady chcete teď?
Nemohu pro vás nic udělat. Počasí patrně zůstane takové, jako je teď.
Opravdu špatné! Nechci vysílat své muže v těchto nebezpečných
podmínkách, aby vás zachraňovali. Jsme ve vysokohorské oblasti. Máte
jistě hlad. Dostanete něco k obědu. Potom opustíte tábor. Budete vítáni,
když přijdete znovu v pondělí. Ale předpověď je špatná!“
Jak jsme hladoví a žízniví, všem nám teplé jídlo chutná. Pohled na
oblohu jasně vysvětluje, proč byli staří Řekové přesvědčeni, že domov
Dia a jeho společníků je zde na Olympu, nejvyšší hoře Řecka, jejíž
vrcholek je téměř neustále zakryt masivní vrstvou mraků.
Po horečném úprku dolů po silnici a krátké poradě se rozhodujeme odložit
projekt Olympus ad acta a přesouváme se směrem na východ do Vasilitsy,
lyžařského střediska v oblasti severního Pintosu. Toto středisko nám
doporučil Nikos, horský vůdce z Arahovy. Jsou tu prý stálé sněhové
podmínky.
O tři hodiny později, zatímco Fritzův automobil těžce zápasí s
posledními serpentinami před lyžařským střediskem, nemůžeme uvěřit
tomu, co vidíme. Na obou stranách silnice jsou pět metrů vysoké sněhové
stěny. Dojeli jsme na parkoviště a já zápolím v silné sněhové vánici s
cestou ke dvěma hotelům. Všude mají stejnou odpověď: „Bohužel, máme
kompletně obsazeno!“
Zatraceně! Kde jinde máme spát, když tady nic jiného není. Další noc ve
stanu, nebo ještě lépe – v dokonale přecpaném autě? Na zpáteční
cestě k autu slyším Fritze, jak na mne křičí: „Nepotřebujeme hotel.
Spíme v chatě lyžařské školy!“ Ano!
Záplavy bílého zlata
Jakmile máme veškeré vybavení namačkané do titěrné chatky,
lyžařští instruktoři trvají na tom, abychom se s nimi přišli pozdravit a
nabízejí nám několik lahví vína. Pohostinnost, jakou zažíváme v
následujících třech dnech, je něco, na co jistě nikdy nezapomeneme. Když
Achilles, vedoucí lyžařské školy, slyší o našich záměrech, přislíbí
všechnu podporu. „Ukáži vám nejhezčí místa Vasilitsy, a pokud budete
chtít navštívit okolní divočinu, vezmu vás tam rolbou!“
Příští ráno nás probouzí klepání. Jsou to zákazníci, kteří přišli
na svou hodinu lyžařské výuky. Venku pracují rolby. Sněhové srážky byly
tak vydatné, že stožáry lanovek jsou ze 70 procent pokryté bílým zlatem.
Díky enormním masám sněhu začne první vlek fungovat až v deset hodin. Pak
ale celý terén s výjimkou sjezdovek patří nám – čtyřem cizincům. A
opět na nás zapůsobí rozličnost tras a rozměry tohoto řeckého
lyžařského areálu.
Přes dvě hory se rozprostírá osm lanovek. Větší část střediska leží
pod linií stromů, tudíž nabízí ty nejlepší freeski možnosti.
Zaráží nás ale jedna věc: hudba vycházející z reproduktorů na
lanovkových stožárech. „To je řecký způsob lyžování,“ říká Fred.
Po pár sjezdech přijímáme pozvání od Sevia, zřízence vleku, na rychlého
panáka Metaxy.
Sbohem země bohů
Večer Achilles trvá na tom, že nás vezme na večeři do Taverny N.
Petrova v sousední vesnici. „Vždy po úspěšných víkendech zvou v neděli
večer lyžařská střediska a školy zvláštní hosty a své zaměstnance na
večeři,“ vysvětluje. Konečně se osobně seznámíme s kulinářskými
specialitami této oblasti: s čerstvým sýrem – fetou, všemi možnými
druhy grilovaného masa a několika sklenkami vína.
Rozhodujeme se rychle. Zůstaneme tu ještě další dva dny, protože tak
přátelské lidi a lepší sněhové podmínky jinde stěží objevíme. Pak je
čas se rozloučit. Rozloučit se s Achillem, jeho chlapci a dívkami z
lyžařské školy. A s Řeckem.
Nyní jsme opět na palubě trajektu. Tři chlápci se vzdali svých pokusů
trochu si zdřímnout. Místo toho si prohlížejí záběry z uplynulého
týdne s úsměvem na tváři. Všichni bychom byli rádi zůstali déle. Ale
nebude jistě dlouho trvat, než se opět vrátíme zpátky. Plánujeme to na
léto. Chceme vyzkoušet, jak vypadá řecká kanoistika a rafting.
Teď už to totiž víme: skutečná tajemství Řecka nejsou ve střední
Evropě známa.
Lyžování v Řecku - praktické informace
LYŽAŘSKÉ STŘEDISKO MOUNT PARNASSOS
Nadmořská výška: 1600–2300 m n. m.
Vleky: 13 včetně jedné kabinové lanovky
Jízdné vleků: jednodenní : 10–20 euro, sedmidenní : 70
euro
Vesnice: Arahova, 200 km severozápadně od Athén
Hotel: Arahova Inn
LYŽAŘSKÉ STŘEDISKO VRYSSOPOULES
Nadmořská výška: 1800–2200 m n. m.
Vojenská oblast – cizinci potřebují povolení vydané
ministerstvem obrany
Umístění: na jižní straně hory Olympu
Jízdné vleků: 0 euro, ale měli byste nechat nějaké
spropitné vojenským úředníkům
LYŽAŘSKÉ STŘEDISKO VASILITSA
Nadmořská výška: 1650–2150 m n. m.
Vleky: 7
Umístění: Severovýchodní Řecko, 1,5 hod. od Soluně a od
Ioaniny
Jízdné vleků: 15 euro o víkendech, 10 euro ve všedních
dnech
Hotel: Dřevěná chata ve Vasilitse
Nocležné za jednu noc: 12 euro
Info: www.alpinezone.gr
Článek byl převzat z časopisu SNOW 49.
