Ve sporech o to, zda se jedná jen o rozšíření stávajících zařízení, nebo o zpřístupnění prostoru nového, bylo rozhodnuto o nutnosti dodat obávaný EIA, tedy posudek o vlivu na životní prostředí. Je tedy docela dobře možné, že projekt starý už třicet let (s touto variantou se počítalo od začátku, ale tehdy na ni nebyly peníze), navždy zůstane jen na papíře.
Symbolicky by se tak mohl sejít s dalším, vzdušnou čarou ne příliš vzdáleným. Tím je lyžování na ohromné ploše ledovců Zufallferner a Langerferner v masivu jihotyrolského Ortleru, nad chatou Casati. Jde o možná největší ledovcovou plochu Alp, dosud eldorádo skialpinistů a vysokohorských turistů. Na rozdíl od nepo- skvrněného Gepatschferneru ale nad Casati-Hütte (3 254 m) už letní lyžování kdysi existovalo. I třicet let po skončení provozu stále stojí pokroucené tři portály tehdejšího kotvového vleku. A právě popularitě letního lyžování v 70. letech vděčí objekt za svou dnes předimenzovanou velikost s 260 lůžky. Trochu tím připomíná naši starou dobrou Luční boudu, jež ještě v 60. letech měla lůžek až čtyři sta. Lyžování pod Mt. Cevedale (3 769 m) a Zufallspitzen (3 754 m) by mělo šanci zastínit i Saas-Fee, o areálech rakouských nemluvě. Na google maps dobře vidíme, jakými trpaslíky jejich ledovce vlastně jsou. Kdoví, možná se na úspěších slavné Valangy Azzury, modré laviny italského sjezdařského týmu 70. let v čele s Gustavem Thönim a Piero Grossem, podepsaly i úžasné podmínky, které zde vždy v létě před těmi více než třiceti lety museli mít. Vždyť samotná chata strojí ve výšce horní stanice vleků na tuxské Gefrorene Wand. Plocha ledovce dovoluje představit si v tříapůkilometrové výšce trénink sjezdu v délce klidně dva kilometry.
Ledovec ale leží na území národního parku Stelvio. Navíc by k jeho dosažitelnosti bylo třeba vybudovat přístup lanovkami odspodu (možnosti jsou ze strany St. Cateriny, z Martelltalu či Suldenu). Snaha suldenských obnovit tam lyžování proto logicky narazila na neprůstřelnou bariéru. Na 99 % lze říci, že lyžovat na vlecích se tam už nikdy nebude. Tím spíše, že s výjimkou závodníků už dnes o letní lyžování skoro nikdo nemá zájem.
Na existenci zmíněného národního parku ztroskotal i projekt spojit lanovkami vesnici Trafoi se sedlem Stelvio, dalším známým místem letního lyžování. Trafoi je v zimě poslední osadou, kam se lze po slavné silnici dostat. Od listopadu do května je Passo Stelvio, Stilfserjoch, nepřístupný a liduprázdný. Propojení by tamějšímu regionu umožnilo přinejmenším bezpečný začátek zimní sezóny a jisté jaro, plynule pokračující do léta na ledovci. Vlastně tedy lyžování skutečně celoroční. Velmi by pomohlo upadajícímu areálu nad průsmykem, který má své slavné roky již dávno za sebou a na němž je skutečnost, že letní provoz je na hranici rentability, stále více vidět. A v neposlední řadě i Trafoi, rodišti Gustava Thöniho. Tam v létě 2009 ještě nevěděli, jestli vůbec na provoz opakovaně prodělečného areálku seženou peníze. Zatímco Gustavově vesničce bychom jistě lyžařskou budoucnost přáli, u zprovoznění úžasné plochy nad Casati-Hütte člověka napadají svatokrádežné myšlenky. Ubývající možnosti lyžovat v létě mě mrzí, ale zde je snad opravdu lépe, když tamější nádhera zůstane tak jako dosud.
A jako lyžař se skoro rouhám, ale o ledovci Gepatsch asi platí totéž. Trénující lyžaře bych tam ještě snesl, ale představa, jak kabinkou nahoru na Weisseespitze v létě vyjíždějí uječené německé důchodkyně, typický pasažér znuděných autokarových zájezdů, mě děsí. I lyžař-technokrat by si před majestátem hor měl zachovat pokoru.