Na hranicích Černé Hory zvědaví celníci bedlivě zkoumali útroby
našeho vozu a velmi se divili, k čemu že potřebují tři lyžaři pět
párů špičkových lyží a snowboard. Nadbytek kvalitního vybavení se zdál
nezvratně svědčit o existenci pašerácké stezky s kradenými lyžemi.
Jsem zkušený cestovatel, domluvím se čtyřmi jazyky, vyznám se v mapě a
vím, jaké hygienické potřeby si nezapomenout zabalit na cestu. Nikdy jsem si
při cestách nezapomněl pas, kreditní kartu, hotovost nebo cokoli jiného
nezbytně nepostradatelného. Ale doklady o tom, že svých věcí jsem nabyl
řádně, s sebou většinou nevozím.
Měli jsme kliku, že Jean Michel, jazykově nejvybavenější borec z naší
skupiny, se dohovoří kromě své rodné francouzštiny ještě anglicky,
německy, španělsky a rusky. Jeho ruština a diplomatické nadání dokázaly
hraniční hlídku přesvědčit, že rozsah našeho vybavení není mezi
zhýralými zápaďáky zas až tak neobvyklý. Po dosti zdlouhavém
dohadování nám bylo dovoleno pokračovat do Černé Hory.
Rafi, můj druhý společník na této výpravě, je jedním z nejlepších a
nejodvážnějších lyžařů, jaké znám. Na světě není žleb ani skok,
kterého by se zalekl. Vůbec se nerozmýšlí a rovnou jde na to. A auto
řídí zrovna tak.
Cesta do Durmitoru, našeho prvního cíle v Černé Hoře, byla sama o sobě
dlouhá, a navíc jsme ztratili spoustu času během naší vynucené zastávky
na hranicích. V horách na silnicích ležel sníh a kvůli obrovskému
množství odhrnutého sněhu na krajnicích se protijedoucí auta sotva
vyhnula. Rafi se přesto snažil dohnat ztracený čas. Serpentinami uháněl
jako muž vezoucí svoji ženu do porodnice.
Jean Michel seděl jako přibitý a navigoval, já jsem ležel vzadu v dodávce
a snažil se najít způsob, jak mít zapnutý bezpečnostní pás a přitom
zaujmout pohodlnou polohu vleže, což se bohužel ukázalo být
neproveditelným. Už už jsem podřimoval, ale ze spánku mě vždycky po pár
minutách vytrhla nějaká záludnost na silnici. Nakonec jsem přece jen usnul.
Nemám tušení, jak dlouho jsem byl mimo, ale tentokrát mě probudilo prudké
světlo a salva smíchu mých kamarádů. Otevřel jsem oči a co nevidím:
projíždíme kolem turbín jakési velikánské elektrárny. Připadal jsem si
jako ve scéně z filmu o Jamesi Bondovi, až na to, že Rafiho volkswagen se
stěží mohl rovnat obvyklé Bondově motoristické výbavě. Měl jsem
neodbytný pocit, že na lávce u stropu haly velké jako hangár se zjeví
Ernst Blofeld nebo jiný zloduch a zvolá: „Tentokrát mi neunikneš,
Bonde!“
Evidentně jsme někde špatně odbočili, ale špatné odbočení vás málokdy
zavede na tak bizarní místo. Jak se nám podařilo tak jednoduše dostat do
útrob elektrárny, to pro mě navždy zůstane záhadou. Nikde nebylo ani
živáčka, tak jsme se z té strašidelné budovy hleděli co nejrychleji
dostat ven. Na konci soutěsky se nad námi do výšky tak 200 metrů tyčila
pořádná hráz.
Zanedlouho jsme byli opět na cestě a já jsem usnul, jako by to všechno byl
jenom zlý sen. Probudil mě až Rafiho výlet do sněhové závěje, když pár
kilometrů před Žabljakem nezvládl prudkou zatáčku.
Žabljak je malebná vesnice ležící pod nejvyššími horami Černé Hory. V
celé lyžařské oblasti Durmitor není víc než pět vleků, nejvýše
položená sedačka je však jednou z nejprudších na světě a stoupá mezi
vápencovými útesy připomínajícími Dolomity. Neupravovaná černá
sjezdovka spadá do údolí pod skalními stěnami, několikrát jsme ji sjeli a
užili si při tom pár oblouků v prašanu. Ten pravý freeride nás však
čekal asi čtvrt hodiny chůze nad vlekem. Museli jsme obejít několik
srázů, abychom se dostali k široké východní stěně, nabízející 800
výškových metrů dolů do střediska. Sníh byl bohužel příliš
vyfoukaný, takže při sjezdu nám moc plynulého lyžování dopřáno
nebylo.
Ke konci dne jsme se vypravili nad nejvýše stoupající vlek na vrchol Savin
Kuk (2 313 m n. m.). Už při prvním sjezdu jsme si všimli obřího dolu na
severní straně, navíc nám místní snowboarďák řekl, že se do něho dá
dostat jedním žlebem. Rafi se pevně rozhodl ho najít.
Šli jsme podél sněhové převěje, ale všude pod námi byl sráz spadající
400 výškových metrů dolů. Konečně v půl páté, když už slunce bylo za
obzorem, na nás Rafi zavolal, že vstup našel … ale na tak odvážný podnik
už bylo bohužel pozdě.
„No co, sníh je tady stejně strašně vyfoukaný,“ prohlásil Jean Michel
odevzdaně s mírným nádechem zatrpklosti v hlase. Buď jak buď, zadní
strana Savin Kuku na nás musí počkat do příště.
Rafi byl otrávený, ale přitom pořád ještě nevybitý. Podél silnice u
Žabljaku ležel kvalitní prašan a tento Švýcar nerad vidí, když
přichází nazmar, přestože leží zcela horizontálně. Ke své dodávce
uvázal deset metrů lezeckého lana, a než se úplně setmělo, hodinu jsme si
dopřávali skvělého prachového sněhu.
Ráno jsme se sbalili a vyrazili směrem k vesničce Kolašin a středisku
Bjelasica. Na sněhem pokrytých svazích se zasněženými kupkami sena a
políčky byly roztroušené chaloupky. Sníh se v ranním slunci třpytil a
mně došlo, že bychom si mohli dát pár „sjezdů podél silnice“.
Už několikrát se mi poštěstilo pořádně si zajezdit podél silnice –
sjezdy se 40stupňovým sklonem z výhodného výchozího bodu až k autu
zaparkovanému o 600 až 900 výškových metrů níž. Tady o nic takového
nešlo.
Sklon svahu určitě nebyl větší než 15 stupňů a moje hodinky Suunto
ukazovaly převýšení kolem 120 metrů. Při sjezdu jsme museli pokaždé
zastavit, protože jsme sjížděli soukromá políčka a cestou jsme museli
překonávat plot.
Byli jsme na severním svahu, rtuť teploměru se ještě nestihla vyšplhat nad
-15 °C a jízda únorovým prašanem byla naprostá idylka. Střídali jsme se,
dva z nás sjížděli kolem značně překvapeného, ale přesto přátelsky se
tvářícího majitele políček, třetí řídil auto.
Když jsem sjížděl naposledy, byl u volantu Jean Michel. Otevřel dveře u
Rafaelovy upravené dodávky, abychom i my slyšeli hudební produkci, a když
jsme s Rafim začali zvesela sjíždět loukami, pustil mou oblíbenou píseň
od Simona a Garfunkela I Am a Rock.
Silná ledová krusta pod mými lyžemi šustila „ššššš, ššššš“,
úplně jako perkusionista třoucí metličkami činely, navíc přesně do
rytmu se skvěle sladěnými hlasy Simona a Garfunkela.
„A winter’s da-a-ay,
In a deep and dark December,
I am alo-o-o-one,
Gazing from my window,
To the streets below,
On a freshly fallen shroud of powder snow.“
I když se v písni zpívá o prosinci a teď byl únor a ani jsem nebyl
úplně sám, bylo to hodně liduprázdné ráno, a text Paula Simona se k němu
tak jako tak dobře hodil. Sto dvacet výškových metrů mi stačilo k
šedesáti obloukům. Nebyl to sice prvosjezd srovnatelný se sjezdem v horách
Chugach na Aljašce, ale stejně to asi byl prvosjezd.
Každý jsme si svah sjeli dvakrát a za hodinku jsme byli zase na cestě.
Nebylo ani deset dopoledne a my jsme si už skvěle zajezdili. Nemusí to
vždycky být prudké, abyste si užili, ani exponované nebo extrémně
dlouhé, aby vám to utkvělo v paměti. Klikatící se silnička vedla kaňonem
Morači, po obou stranách se vypínaly vápencové stěny. Po
dlouhotrvajících mrazech pralo sluníčko a sníh taktak se držící na
okolních skalách začínal těžknout. Rafi byl nervózní a jel rychle,
pořád sledoval svahy nad námi. Dobře totiž ví, že laviny nehrozí jenom
na sjezdovkách a že silničáři v Černé Hoře se na toto nebezpečí asi
až tak moc nezaměřují.
Pouhých pár kilometrů před cílem se asi sto metrů před námi
předvídané nebezpečí stalo skutečností. Úzkou roklinou sjela prachová
lavina a přehradila nám cestu. Za naší dodávkou se začala tvořit řada, a
tak jsme Rafi, Jean Michel a já vytáhli svoje lavinové lopaty a začali jsme
ze silnice odklízet sníh. Hodně místních se k nám přidalo a pomáhalo
nám při odhazování. Když už jsme průjezd skoro úplně vyčistili,
přijel sněžný pluh a práci za nás dodělal, takže jsme mohli pokračovat
do Bjelasice. Bjelasica je další malé lyžařské středisko pro místní,
nabízející 500 výškových metrů, z toho asi půlku nad hranicí lesa.
Vedoucí střediska nám dal permanentky zdarma a postavil nás na začátek
celé nedělní fronty. Přítomnost zahraničního lyžařského novináře
není v Bjelasici evidentně úplně běžná, kolem poledne už jsem poskytoval
interview pro večerní zprávy.
Odpoledne jsme se vydali za prašanem. Několik místních se sice už mimo
bezpečí upravené sjezdovky vydalo, ale pořád nebyl problém najít si
neprojetou stopu. Sníh v lese byl ještě kvalitnější, a přitom nikde ani
jedna projetá stopa – za chviličku tam ale byly tři, pak šest – no a pak
už jsme byli zase na cestě.
Z Černé Hory jsme vyrazili do Kapaoniku v Srbsku, což je s 20 vleky
zdaleka největší středisko v zemi. Je to ráj pro začátečníky. V
Durmitoru je jeden z nejstrmějších vleků na světě, v Kapaoniku je zas
několik sedaček, které můžou soupeřit o prvenství mezi
nejpovlovnějšími na světě. Například vlek Karaman Greben nastoupá při
délce 1,5 kilometru sotva postřehnutelných 165 metrů, spousta dalších
oplývá obdobnými charakteristikami.
Pokud se s tímto střediskem chcete aspoň trochu seznámit, rozhodně si
neberte nabízený letáček s mapkou a údaji o středisku. Uvádí totiž 521
metrů převýšení místo správných 821 metrů, délku nejdelší sjezdovky
35 kilometrů místo 3,5 kilometru, a v orientaci návštěvníkovi taky moc
nepomůže. Leták totiž hrdě tvrdí, že vlek Krcmar vede až do 2 017 m n.
m., což by měl být nejvyšší bod, kam vedou vleky. Pravda je však bohužel
taková, že tento vlek zavřeli koncem minulého století kvůli pozemním
minám.
Soboty a neděle nejsou v těchto lyžařských končinách nic moc, protože
kapacita vleků na víkendové zástupy nestačí. Byla právě neděle, a
navíc byly dvě třetiny vleků zavřené kvůli silnému větru nebo
neschopnému vedení – to podle toho, čí verzi věříte. Omluvte můj
skepticismus, ale těžko hledám pochopení pro to, že jeden vlek je v
provozu, zatímco druhý stoupající do téže výšky o pár set metrů dál
musí být zavřený kvůli silnému větru.
Rafi, Michel a já jsme se probíjeli dopředu ve frontách, seč jsme mohli.
Sem tam jsme se procpali i do fronty pro lyžařskou školu. Kromě čekání ve
frontách jsme zvládli sjet i několik prudkých sešupů mezi stromy, ale
špatná viditelnost a nedostatek sněhu mimo sjezdovku nás donutil většinu
dne zůstávat na značených tratích. Jeden místní lyžař nám doporučil,
že za prudšími svahy bychom se měli vypravit do Brezovice v Kosovu.
„Od války se bojím do Kosova jezdit,“ řekl nám, „ale předtím jsem
tam byl mockrát – je to skvělá oblast pro dobré lyžaře.“
Kapaonik byl hmatatelným důkazem faktu, že větší nemusí nutně znamenat
lepší, a tak jsme se vydali dál na jih. Hraniční přechod do Kosova vypadal
o dost jinak než ty, které jsme přecházeli předtím. Byla tam nízká
pozorovatelna chráněná pytli s pískem, kilometry ostnatého drátu a spousta
vojenských vozidel. Zatímco jsme podstupovali obvyklé formality, řidič auta
před námi z něho odšrouboval srbskou poznávací značku a místo ní
přišrouboval kosovskou, kterou vytáhl z kufru. Strach a nedůvěra tady z
běžného života rozhodně ještě nevymizely.
Kosovo je zemí, která se pořád ještě úplně nevzpamatovala z ukrutností
roku 1999. Oficiálně je pořád součástí Srbska, ale má samostatnou
vládu, kterou do značné míry spravují, řídí a financují společně
úředníci z Evropské unie, NATO, Spojených národů a Spojených států
amerických.
Brezovica byla svého času podle mnohých místních nejlepším lyžařským
střediskem v Jugoslávii, a pro nás nebylo těžké tomu uvěřit. Na
krásném kopci se rozprostírá devět vleků, nabízejících 800 metrů
převýšení. Má všechno, co má lyžařské středisko mít – svahy
vhodné pro všechny úrovně lyžařských schopností, a navíc širokou
nabídku freeridových terénů. Brezovica ale bohužel taky má spoustu
charakteristik, které lyžařské středisko mít nemá – státní
vlastnictví, neschopné vedení a značně zchátralé vleky.
„Infrastruktura“ má v srbštině asi trochu posunutý význam.
Středisko je ve stavu odpovídajícím stavu celého Kosova. Během vlády
Slobodana Miloševiæe se středisko podvodně dostalo do vlastnictví
Miloševiæova švagra. Pořád se čeká na rozhodnutí soudu o zákonnosti
oné transakce. Srbové z blízkého okolí, kteří tu bývali častými
návštěvníky, se sem od války bojí jezdit, a středisko proto moc
nevydělává.
Ubytovali jsme se v hotelu Sara u paty jednoho z vleků. Hotel má 110 lůžek,
a my jsme byli tři ze sedmi hostů. Ubytování bylo levné, personál
přátelský a nápomocný, voda studená a pokoje ještě studenější.
Snídaně byla chutná, ale museli jsme při ní na sobě mít kompletní
lyžařskou výbavu. Ale to nebyl žádný problém – nečekali jsme přece,
že Brezovica bude něco jako Gstaad.
V noci sněžilo a Rafi, Jean Michel ani já jsme se nemohli dočkat, až se
ráno dostaneme na svah. V této části světa je však velkou ctností
trpělivost. Vleky měly jezdit od devíti a my, stejně jako spousta dalších,
jsme byli připraveni – obsluha vleků však nikoliv. Asi po hodině se pomalu
rozhýbal vlek pro začátečníky. Takže ještě zbývalo spustit
zbývajících osm.
Vyptávali jsme se u pokladny a dostalo se nám neurčitých poznámek o větru.
Chtěl jsem mluvit s vedoucím, ale v deset dopoledne bylo moc brzo na to
obtěžovat šéfa. Stejně ještě ani nedorazil. Ve tři čtvrtě na dvanáct
konečně pustili jednu dvousedačku. Podle těch, kdo věděli, jak to tady
chodí, jsme v takovéto ospalé pondělí nemohli čekat víc, a ještě bychom
měli být vděční – což jsme taky byli. V Kosovu vůbec nikdo nejezdí
mimo vyznačenou trať, a mají pro to dobrý důvod. Podle toho, co jsme
viděli z vleku, mají místní lyžaři co dělat i na upravené sjezdovce. Dle
mého názoru jsou tu však sjezdovky nejspíš nebezpečnější než jízda
volným terénem, zvlášť kvůli výskytu místních kamikaze. My jsme ale
byli opravdu rádi, že máme soukromé prašanové hřiště.
Celý den jsme se ke sjezdovce ani nepřiblížili. Většinu času jsme
strávili v prudkém prašanovém útočišti Lavlia Vrata (Lví brána). Dá se
do něj dostat buď několika žleby, nebo prudkým otevřeným svahem. Terén
nabízí menší útesy a roztroušený les. Pozdě odpoledne jsme se spustili
severním svahem do údolí Durlov Potok, které vede až k silnici několik set
metrů pod střediskem. Bylo to tam ještě lepší než v Gstaadu – a taky
prudší.
Na konci dne jsme byli více než spokojeni. Lyžování zdaleka předčilo
naše očekávání, a to jsme si jenom mohli představovat, co dalšího by
středisko lyžařům mohlo nabídnout, kdyby fungovaly i zbývající vleky. Ty
by totiž přidaly dalších 300 výškových metrů a spoustu akrů
lyžařských terénů.
Pídili jsme se po důvodech, a taky jsme se jich spoustu dozvěděli. Části
některých vleků kdosi během války ukradl, takže ani nemůžou fungovat,
říkal jeden místní lyžař. Nejvýše položený vlek používali i v
nejlepších letech jenom pro závody FIS, vyprávěl další stálý
návštěvník střediska. Podle třetího vysvětlení byly všechny vleky
kromě dvou, které jsme používali, shledány neschopnými provozu nedávnou
rakouskou inspekcí. Většina se však shodovala, že hlavním viníkem je
krátkozrakost vedení, podle kterého nestojí za to kvůli hrstce lyžařů
pouštět další vleky.
K zahnání hladu jsme si mohli vybrat z několika malých útulných
restaurací. Ve všech praskal krb a v nabídce byla nějaká místní
specialita.
Během noci sněžení zhoustlo a rozeskučel se vítr. Když jsme se v sedm
ráno probudili, parkoviště a silnice byly zasypané půl metrem nového
sněhu. Zdá se, že v této části Evropy jsou zvyklí slýchat a bez
podivení přijímat odpověď „nevím“. To byla taky jediná odpověď,
které se nám dostalo na dotaz, kdy bychom tak asi mohli odjet. V devět po
silnici vystoupala skupinka zaměstnanců střediska, ale po sněžném pluhu
ani vidu, ani slechu.
Jsou asi i horší místa, kde můžete skončit úplně zasypaní sněhem, než
je Brezovica – zrovna mě ale žádné nenapadá. Vleky zůstaly nakonec mimo
provoz celý den, přitom nic moc jiného než lyžovat se tady dělat
nedá.
Jednu pozitivní stránku naší situace jsem nicméně přece jen objevil.
Zaměstnanci i hosté hotelu začali od devíti popíjet čistou vodku, a mě
pozvali taky. Vodka po ránu vám hlavu pročistí až k jasnozřivosti.
Začal jsem si představovat zářnou budoucnost Brezovice: Najde se investor,
který z ní dokáže vytvořit středisko, jaké si zdejší hory zaslouží.
Opraví staré a postaví nové vleky a bude se snažit, aby byly pořád
všechny v provozu. Zázemí a kvalita ubytování se zlepší, ale ne za cenu
toho, že by se místní podnikatelé už nemohli uplatnit. Malé hospůdky
nezmizí a z Brezovice se nestane neslaný nemastný produkt nadnárodního
kapitálu na způsob Vail East.
Kopl jsme do sebe dalšího panáka. Co víc by bylo ještě potřeba k
hollywoodskému happyendu? Už to mám! Postupem času odplyne nevraživost a
obavy z návštěvy Kosova a Srbové se sem vrátí společně s mezinárodní
komunitou lyžařů, pro kterou bude středisko úplným zjevením.
Po chvíli přemítání mě napadla ještě jedna věc… propagace bude
zaměřená na rodiny, sjezdovkové loučkaře a flamendry jdoucí po levném
alkoholu. Freerideři a vyznavači prašanu se o Brezovici prostě vůbec
nedozvědí. Po pár letech se sem ve stejné sestavě vrátíme, ubytujeme se
ve vytopeném pokoji u nejlepšího freeridového kopce v bývalé Jugoslávii a
na svazích si v prašanu budeme užívat stejné osamělosti jako teď. To by
teprve byl happyend!
Bylo kolem poledne a pluh začal pomalu odklízet sníh z parkoviště… tož
ještě jednoho panáka – „nazdravlje“!
Článek byl převzat z časopisu SNOW 25.
