Základní kurz trvá něco kolem dvou a půl hodin podle toho, jak jsou studenti šikovní. Naše skupinka začíná ve dvě odpoledne, tedy dopoledne ještě lyžujeme a pak se jarním Graubündenem přesouváme k moderní sportovní hale, kde se má vše odehrát. Malinko mě naplňuje nervozita z nevědomosti, co očekávat, ale přítomnost trenéra, říkám si, je spolehlivá pojistka. Určitě nás nepustí do něčeho, co by mohlo bolet.

Povinně si zakupuji za pět franků jednoduché cvičky podobné těm, co nosí baletky, to je předepsaná obuv asi proto, aby mohla chodidla pracovat neomezeně a v plném rozsahu. Od recepce se dá shlížet do prostoru haly. Na čtyřech velkých zapuštěných trampolínách skáčou školáci, občas hupnou vedle do bazénu, v němž jsou místo vody naházené molitanové kostky. A pak se schází naše skupinka. Pobaveně zjišťuji, že vedle mě ji tvoří ještě dalších pět hochů, nejmladší tak sedm, nejstarší ne víc než deset let. Instruktorce také ještě rozhodně nebylo dvacet. Vrať se do hrobu…

Na sucho

Takže zpátky do dětských let. Jako první skáčeme po dlouhé pružné matraci, nejprve jednoduše, pak v různých variacích včetně stoosmdesátek. Skáču dobře, skáču rád. Pohyb naštěstí koordinuji, takže ostuda se posouvá na později. Účelem je skákat za použití kotníků, kolena mají být pevná. Po několika kolech a cvicích přecházíme na trampolínu. A opět, nejprve jednoduché skoky na místě, postupně se přidává na obtížnosti, takže skáčeme třeba stoosmdesátis­tupňové otočky v různých figurách. Ke konci trampolínové série přichází skákání se zavázanýma očima, zajímavá hra s vlastní koncentrací a rovnováhou. Vrcholem první části tréninku je konečně skok do bazénu s molitanem. Nejprve jen tak po nohou, později už s využitím vlastní fantazie. Dopady do molitanových kostek jsou zcela bezbolestné, náročnější je kostkami „vyplavat“ a dostat se ke břehu bazénu, tato činnost zabírá z celé sestavy rozhodně nejvíce času, takže víc čekáme, než skáčeme. Obzvlášť, když někdo ztratí v bazénu botu. Troufám si nakonec na frontflip. Instruktorka nás už nijak nehodnotí a nepoučuje, cílem kurzu je asi spíš první seznámí s tématikou než řešení dopadů po skocích. Při doskoku do molitanu ani příliš neregistruju, v jaké poloze tělo dopadá v úrovni země, člověk se prostě zavrtá a pak nějak vyplave. Na sněhu by to bolelo o dost víc.

Do lyží

Následuje malá přestávka a konečně do lyží. Přivezl jsem si slalomky, snad mě s nimi nevyhodí. Nevyhodí, zřejmě je to úplně fuk. Kloužeme po suchém koberci na krátkém svahu – patrně jen demonstrujeme, nakolik umíme lyže a snowboardy ovládat. Tři čtyři figury a přesouváme na hranu u-rampy, kde je naším úkolem sklouznout z boku na dno, respektive do protisvahu. Všichni chlapci i já bez problémů. Nepočítám-li tedy snahu dostat se za pomoci lana zpět nahoru. A blíží se vrchol dne – big air. Do největšího bazénu se spouští dvě dráhy s menším a větším můstkem na svém konci. Něco podobného, z čeho skákával Aleš Valenta. Už jsme to kdysi zkoušel, takže lechtání v podbřišku je jen jemné. Nejhorší, co by se mohlo stát, je asi upadnout na cestě, případně kdyby člověku v bazénu skočil někdo druhý na hlavu. Žádné instrukce k jízdě ani k odrazu nedostáváme, tedy je to asi jednoduché. Jedu jako druhý, kartáče šustí a hop, už letím po stylu barona Prášila v toporném postoji do molitanového bazénu… Nějaké ty endorfiny se asi vyplavily, ale v množství takovém, že se zcela kontroluji. Instruktorka mě chválí a hází mi lano, po kterém ručkuji ke břehu, předtím jí zase já házím lyže, které se při dopadu uvolnily. Žádné poučení nepřichází, jen nabídka, jestli chci na velký skok. Chci. Takže ještě jednou totéž ve větším... A je konec. Kluci ze skupiny už propadli volné zábavě a já se skromně loučím, protože stud mi nedá řádit jako osmiletému.

Výsledkem mé mise bylo zjistit, co komu podobný kurz dá. Tento základní kurz předá jen základy, první dotek. Pro mnohé dítko bude určitě skok z akrobatického můstku zážitkem a inspirací.

Pokud si ale chcete viditelně posunout vlastní dovednosti, je určitě lepší vybrat si komplexnější kurz, kde strávíte s instruktorem více svahu nejen v hale, ale i na sněhu.

Každopádně celá hala Freestyle Academy je určitě silnou inspirací a unikátním hřištěm, které asi nejvíce využívají místní děti. Když je odpoledne ošklivo, nejdou na kopec, ale do haly, kde si samy volně hrají a spontánně se zdokonalují ve svých pohybových dovednostech. Tvořily nám kulisu po celou dobu kurzu. Jo, být tak rodičem v Laaxu…



Další informace o FREESTYLE ACADEMY a o lyžování ve švýcarském kantonu Graubünden najdete ve speciální 32stránkové příloze ve SNOW 61 (říjen 2011).