Absolutní senzace, napadne snad každého vášnivého lyžaře. Kolik
nepříjemných věcí by odpadlo: ošklivé počasí a zima, oblékání do
mrazu, trmácení na hory, omezení pár měsíci, nejistota sněhu. A naopak:
kdo by nechtěl mít to, co tak rád dělá, k dispozici stále?
Jistě, je to sci-fi a sotva někdo doufáme, že by se v dohledné době něco
podobného mohlo podařit. Zkusme si ale trochu zafantazírovat a přitom
úplně nevypusťme rozum a věcné uvažování. Jaký nejpravděpodobnější
scénář a obrázek nám z toho vyjde?
Sjezdovky s bílým asfaltem
Pro začátek se musíme rozhodnout, zda budeme uvažovat jakési tužidlo,
které by přidáním ke sněhu způsobilo, že by netál a udržel si svoje
„zimní“ vlastnosti, nebo nějakou vysloveně „umělou“ hmotu s
vlastnostmi sněhu. Mezi těmito verzemi by totiž byl zásadní rozdíl. V
každém případě by nesmělo jít o žádnou nedokonalou náhražku. Takovou
v podobě plastových kartáčů jsme tu už měli.
Předpokládejme, že umělá hmota, pokud by nebyla nějakým zázrakem
mimozemského původu, by pro dostatečnou odolnost a životnost musela mít
nějakou materiálovou tloušťku a nějaké ukotvení. Představa, že by se
někde na louce rozbalila jen tenká a zespodu neklouzavá fólie, už mi
přijde i v rámci naší fantazie příliš bujná.
Takový náklad umělé hmoty by ale změnil přírodní svahy v zastavěné, ne
nepodobné třeba vyasfaltované silnici. Lze si jen těžko představit, že by
dnes na pozemcích patřících státu (Lesy ČR, horské oblasti v nějakém
režimu ochrany) mohl projít permanentní zábor pro „lyžařskou silnici“.
Vždyť potíže mají jak silnice skutečné, tak i rozšiřování
obyčejných zimních sjezdovek.
Šanci by tak snad dostaly jenom nějaké menší projekty na soukromých
pozemcích mimo hory. Nejspíše u velkých měst, neboť takové lyžování by
bylo typickou zábavou na půlden. Ideální by asi bylo spojení s dalšími
atrakcemi, třeba „akvaskipark“. Kombinace letní zábavy u vody a ve vodě
s lyžováním by zejména zpočátku byla jistě atraktivní. Úspěch
lyžování třeba v Chotouni u Prahy ukazuje, že i svah se skromnými
parametry svou klientelu najde. A kdyby se – čemuž nevěřím, viz výše
– podařilo třeba Liberci takto celoročně zprovoznit Ještěd, měl by co
nabídnout i náročným. V Rakousku mě napadá třeba Zell am See a
Schmittenhöhe, korutanská jezera na jihu země, ale také třeba jižní
Švýcarsko. Ale opravdu nepovažuju něco takového za průchodné.
Tato hmota by tedy horám a lyžování v zimě nijak nepomohla. Naopak, stala
by se jim konkurencí. Velkou? Pokud by existovaly jenom menší areálky,
sotva. Donekonečna opakované sjíždění nanejvýš tří splazů na jednom
kopci by nejspíš uspokojovalo málo zájemců. Nadšení by samozřejmě byli
závodníci, jimž by i menší svah poskytl možnost trénovat jak techniku,
tak i slalom (za ním se dnes jezdí i do parametrově skromnějších hal) a
obřák. Myslím ale, že běžný rekreant by se brzy nudil. Navíc by taková
zábava nebyla určitě levná. I kdyby hmota samotná měla konzistenci
pevného ranního manžestru a nemusela se průběžně upravovat, byla by
nutná lanovka, o areál by se museli starat zaměstnanci, možná by se platil
nájem pozemku. Při celoročním provozu by se na hmotu usazovala spousta
špíny, od mastnot z bot a lyží po částice ve vzduchu, podzimní listí,
nafoukanou nečistotu. Musely by se svahy ráno před provozem omývat tlakovou
vodou? Čas od času nějak čistit? A jak? A to jsme vůbec neuvažovali cenu
hmoty. Jako převratný a nesporně dobře patentovaný vynález by jistě
nebyla levná.
Jezdíme na hory, nebo lyžovat?
Další zásadní otázka: opravdu by se nám tolik chtělo lyžovat mimo
zimu? Vždyť už dnes v březnu po dovolených a prázdninách rapidně upadá
návštěvnost a v dubnu, se spoustami sněhu a stále slušnými podmínkami,
už je leckde provoz na hranici rentability a v Alpách mnohde končí ne kvůli
sněhu, nýbrž nedostatečnému zájmu. Lyžování máme zakódované do zimy
a nevím nevím, jestli bychom se dokázali přeprogramovat. Spíš si myslím,
že jaro a léto máme vyhrazené jiným nezimním činnostem. Vsadil bych se,
že ani plnohodnotné lyžování třeba na onom Ještědu by změnu návyků
nepřineslo.
Je také otázkou, zda spíš jezdíme „lyžovat“, nebo „na hory“. Řekl
bych, že častěji užíváme spojení druhé. I to je asi typické: jet na
hory znamená – s výjimkou akce (půl)denní na otočku – víc než jen
lyžovat. Přemístíme se do jiného prostředí. Působí na nás jinakost,
profil hor, sníh, atmosféra. Zimní víkend nebo dovolená je něco víc než
jen x hodin s lyžemi na nohou. A to i když jenom „tupě“ sjíždíme
sjezdovky nebo zůstáváme ve snowparku. Pro pohyb v terénu na běžkách nebo
skialpech, případně freeride, už sebeskvělejší hmota alternativou není.
Když si tohle uvědomíme, začne se nám lákavá vidina sjezdovky kdykoliv a
za humny měnit spíš na jakousi lyžařskou tělocvičnu, případně krytý
bazén. I do něj zajdeme, ale nepojedeme tam na dovolenou. Vždyť i
lyžařské haly spíš živoří, než prosperují. A jak už jsem zmínil,
lyžování je pro nás natolik spojené s horami a sněhem, že si změnu
myšlení představit nedokážu. Nebo jen proto, že nic takového
neznáme?
(Ne)dlouhá sezóna
Vraťme se ještě k verzi první, tedy přírodnímu sněhu vylepšenému
kouzelnou přísadou tak, že netaje (ano, je to fyzikálně hodně nesmyslné,
ale máme sci-fi a v ní se taky třeba cestuje časem, takže proč ne). Jak
nákladné by ono tužidlo bylo? Musel by se jím ošetřený sníh průběžně
upravovat? To by stálo peníze – zaplatilo by se to? Bylo by biologicky
odbouratelné a smělo by bez následků do ekosystému? (Sotva, ale budiž,
fantazírujeme.) Ekologicky neprůchodné by opět asi bylo nechat sjezdovky
pokryté i v létě a zlikvidovat tak vegetační cyklus. Bez zatravnění
bychom se ale nevyhnuli půdní erozi. A na jaře nám lyžaři přece
přestávají jezdit.
Asi největší smysl by magická přísada měla pro uchování sněhu v
hromadách-depech tak, aby se svahy mohly zahrnout už na podzim. Od nějakého
konce října by asi zájem o lyžování už byl, a to větší než později
na jaře. Velké boje by se jistě vedly o datum, odkdy lze tratě zahrnout.
Výsledkem by asi bylo zahájení sezony o něco dříve než dosud. O měsíc?
Dva? To by ale žádná opravdu zásadní změna oproti dnešku nebyla.
Požehnáním by samozřejmě hmota byla pro ledovce, jejichž ústup by se tak
zřejmě podařilo zastavit, a dokonce zvrátit.
Teplotně odolný, původem přírodní sníh, napadaný či nastříkaný, by
rovněž umožnil provoz nových středisek blíže u sídelních celků. I zde
by se jistě odehrávaly líté boje proti „znesvěcení krajiny“, ale jen
sezonní provoz by snad umožnil projít i některým takovým, jež by pod
umělou hmotou byla nepřijatelná. Znamenal by konec sněhové závislosti na
přírodě a teplotě a záchranu pro horský byznys. Tomu by ale vyrostla
konkurence v podobě zmíněných nehorských lokalit. A zde můžeme uvažovat:
přitáhly by tyto dobře dostupné areály nové zájemce, kteří by poté
chtěli zažít „pořádné“ lyžování v horách? Nebo by ty stávající
spíš přetáhly, neboť by byly po ruce, odpadly by dlouhé cesty a náklady
na ubytování a lyžování by se tak zlevnilo? Tedy: synergie, nebo
kanibalizace? Odpověď bez znalosti cen nejenom tohoto lyžování, ale i
pohonných hmot a vůbec hospodářského vývoje ale nelze dát.
Status quo
Když si to všechno shrnu, zdá se mi, že změna lyžování na zábavu
celoroční by nenastala v žádném případě. Permanentní umělohmotný
manžestr, ač zní snově, by nejspíš nebyl takovou bombou, jakou se na
první úvahu jeví. Naopak netající přírodní sníh by leccos změnit mohl.
Spíše ale zase ne v celkovém charakteru a pojetí lyžování. Spíše by
mohl zavést a stabilizovat stav, jaký i podle dnešních měřítek my
lyžaři považujeme za ideální.
Toto je tedy moje varianta uvažování o tom, jak bychom poručili sněhu,
větru, dešti. I když sci-fi, přišlo mi zajímavé zkusit domýšlet
následky a souvislosti. Možná máte na věc jiný názor, odlišný úhel
pohledu, cítíte věci lyžařské jinak. Docela by mě to zajímalo.
A co si myslíte vy?
Sníh kdykoli a kdekoli podle redaktorů SNOW
Dokážeme rozumově analyzovat naše vášně? Dokážeme říci, proč jsme
se zamilovali právě teď, právě do té/toho? Dokážeme říci, proč se
nám líbí zelená, a ne růžová? Asi sotva. Podobně i lyžování je
magické tím, že motivaci k němu čerpáme odněkud zpoza opony, z
podvědomí nebo z duše… A umělohmotné kopce? Ne, díky. Ani
sebedokonalejší nafukovací panna mi nenahradí přítelkyni nebo manželku a
s mými vášněmi ani nehne – je mi k smíchu. Ale proti gustu…
Petr Socha, šéfredaktor SNOW
Umělá hmota na lyžování, jakkoliv technicky dokonalá, nikoho nenadchne.
Ale „tužidlu sněhu“ bych ve sci-fi představě šanci určitě dal –
přinejmenším pro brzčí začátek sezóny, kdy je abstinenční hlad po
lyžování poměrně velký. Většina lyžařů vezme zavděk i čistě
technickým sněhem, když chuť je velká a jiný není. A pokud by se tužidlo
dobře marketingově zpracovalo, mohl by to být hit. Koneckonců Snowmaker,
chrlící sněhovou hmotu i za plusových teplot, je cesta stejným
směrem…
Radek Holub, zástupce šéfredaktora SNOW
Článek vyšel ve SNOW 64 time.
