Pro odlehčený blog Ať je teplo, nebo zima, Marlies jede vždycky prima, který se mi psal hezky, jsem ale musel zapracovat tak, že čistě ekonomicky se to vůbec nevyplácí. Asi jako když jdete na houby, přinesete pár mrzáčků a přepočítali byste strávený čas a hodnotu získaného úlovku na ušlou mzdu. Jenže jste byli v lese, na vzduchu a v pohybu, a to má taky hodnotu. Tohle je u kompu slabší, akorát nefouká a není zima (když si přinesu dřevo a zatopím)…

Musím ten závod odkoukat. Ne celý, ale hlavní závodníky a okamžiky dění vidět musím. Taky přitom sleduju, co říká spolukomentátor Frank Wörndl, kdysi mistr světa a málem olympijský vítěz ve slalomu.

Studuju výsledkovou listinu, obě kola. Až se objeví, přidám studium časových analýz jednotlivých úseků, když už chci zhodnotit Šárčinu jízdu.

Rychle pročtu, co o závodě píšou na Der Standard. Obvykle se nic extra nedovím (obecné médium), občas něco ze zákulisí ano (je rakouské a Marlies je národní hrdinkou). Případně projdu ještě nějaký další související článek.

I když je to už navíc, nedá mi to, abych nenakoukl do jejich diskuse. Podobně jako u nás obvykle nestojí za to, plno blbejch keců, ale nějak to patří k věci. U tohoto závodu jsem dokonce pročetl i online reportáž s částí reakcí. To je ale spíš zajímavé kvůli hovorové rakouštině. (Ale vytěžil jsem tu echt österreichisch citaci.) Mrknu na Ski racing, abych měl americký úhel pohledu, když Lindsey je zase hrdinka americká. Obvykle taky nic světoborného, ale chci být v obraze.

Přečtu si, co o akci píše ČTK. Ne abych se něco dozvěděl, ale abych věděl, co se nedozvěděl náš čtenář.

Kvůli určitým informacím (Niki Hosp v roce 2007 a 2008, Sandrine Aubert) najedu na statistiky na stránkách FIS a excerpuju a ověřuju.

Což by mělo stačit a obvykle stačí. Pak to se zahrnutím toho, co nosím v hlavě díky dlouhým letům obcování s lyžováním, sepíšu. Udělám korekturu (bez počítačové kontroly pravopisu, ta u textu s tolika slovy, které debil program nezná, je k ničemu a já ji nepoužívám zásadně nikdy), ještě přečtu a můžu odeslat.

Ufff. Kdybych vzal výsledky a případně zprávu ČTK (ta, napsaná ve fofru způsobem, aby vhodně oslovila širokou skupinu nespecializovaných čtenářů, je výbornou prací!) a převyprávěl ji bez koukání kamkoliv jinak, mám to v rozsahu 3 990 znaků s mezerami (článek Záhřebský slalom žen a opět boj o druhé místo, když vypisuju „stupňů Celsia“, to to naskakuje) za půl hodinky a sotva si přitom stačím vypít čaj. Takhle jich Ať je teplo nebo zima… vydá 5 400. (A tento textík 3 940.)

Kolik mi to sebere vylíčeným způsobem? Čtyři hodiny sakumprásk?

A to se ještě nesmí stát, abych mezitím potelefonoval s Petrem Záhrobským a on mi doporučil podívat se na analýzy jízd ze Záhřebu z jejich let společných. Další hodina a půl a zjištění, že byly roky, kdy sice ten placatý prostředek od 1. do 2. mezičasu sjela slušně (3., 2., 2., 5., 5.), ale zase ne pokaždé tak skvěle, aby letošní 7. čas šel dát do drastického kontrastu s minulostí. Takže nakonec původní článek už těmito pro většinu asi nezajímavými detaily neměním – byť bych z nich s příslušným softwarem za dalších pár hodin mohl udělat grafy přímo zelenkovské. Tak takhle se rodí lehce nahozený odlehčený blog. V něm si tohle pracné pitvání vykompenzuju pár stylistickými legráckami a pobavím se nad představou „nepřítele carvingu“ Herberta Mandla se staženými kalhotami. A pak třeba přemýšlím o smysluplnosti a rentabilitě takového konání.
Ale nestěžuju si, chraň bůh… Kdybych nechtěl, tak to nedělám, případně to dělám jinak.

P. S. Pozdravuju tetu Kláru z vlákna Alpine Ski World Cup 11/12, str. 6, příspěvek #159.