Tento článek vyšel v časopise SNOW 107 (prosinec-leden 2017/18) a je reprízován v původní podobě, doplněné pouze o upozornění k aktuální geopolitické situaci. Text zachycuje zkušenost z období, kdy bylo možné Írán poměrně snadno navštívit. Jde tedy o autentické svědectví o tehdejší podobě lyžařského života v zemi, nikoli aktuální návod k cestě.

Aktualizace k 9. 4. 2026:

Írán není v současnosti pro evropské cestovatele reálně dostupnou lyžařskou destinací.

Bezpečnostní situace v celé oblasti Blízkého východu je napjatá a cesty do Íránu se nedoporučují. Turistický ruch ze západních zemí prakticky ustal a individuální cestování může mít nepředvídatelné důsledky. Je omezené letecké spojení, nadále nefungují běžné platební karty a služby, na které jsou evropští cestovatelé zvyklí, jsou omezené nebo nedostupné.

Politika do lyžování nepatří. Na druhou stranu se člověka přeci jen dotýkají věčně omílaná témata Blízkého východu – všudypřítomné nenávistné komentáře i teroristické útoky po Evropě. A právě to jsou myšlenky, které mi ztěžovaly rozhodování, zda mám navštívit muslimskou zemi Írán, jež je neustále v hledáčku západního světa.

I když jsem opominul „všudypřítomný“ strach z muslimů, vytanuly mi ohledně takové návštěvy další otázky: „Do Íránu lyžovat? Tam taky někdy sněží? Není tam snad jenom poušť?“ Byť se to zdá možná neuvěřitelné, v Íránu opravdu sněží, a dokonce hodně! V místním pohoří Alborz najdete lyžařská střediska jak přímo v hlavním městě Teherán (resort Tochal), tak i další tři, od této metropole vzdálená 60 km. A to Dizin, Darbandsar a Shemshak. Všechna vznikla v 60. až 70. letech minulého století za velkého přičinění tehdejšího šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Tento panovník se zhlédl v západní kultuře a nechal vybudovat v dojezdové vzdálenosti od Teheránu na svou dobu střediska nejmodernějšího typu, která tu stojí prakticky v nepozměněném stavu dodnes.

Přecházení přes silnici v Teheránu vyžaduje značnou odvahu. Jakmile vstoupíte do vozovky, nesmíte za žádnou cenu změnit rychlost chůze. Auta se vám budou vyhýbat jen těsně

Lyžařská sezóna v Íránu začíná v listopadu a končí v květnu. Všechny resorty dosahují nadmořské výšky kolem 3 000 m n. m. Největší z nich, resort Dizin, dokonce 3 500 m n. m., přičemž pás sněhu najdete přibližně od výšky 2 000 m n. m. To jednoduše znamená, že jen v rámci areálu můžete na sjezdy využít převýšení ve volném terénu 1 500 vertikálních metrů. Dále můžete podniknout skialpové túry na přilehlé vrcholy, které sahají lehce přes 4 000 m n. m. Nejvyšším vrcholem pohoří Alborz je hora Damávand s 5 610 m n. m. Jedná se o vyhaslou sopku a zároveň nejvyšší horu Blízkého východu.

Pohoří Alborz se táhne jižně od Kaspického moře a tvoří přirozenou bariéru severozápadnímu proudění vlhkého vzduchu, který je tak nucen stoupat do velké výšky, kde se ochladí, a poté dopadne na zdejší velehory v podobě dokonalého prachového sněhu. Toto proudění panuje prakticky po celou zimu, a tak jsou zde srážky opravdu obrovské. Pohoří Alborz, nebo také Ázerbájdžánské hory, je větší než Alpy a pláně se rozlévají mimořádně doširoka. Díky své poloze směrem na jih by se mohlo zdát, že se sníh po nasněžení moc dlouho neudrží. To je ale pravda jen z poloviny. Všechny svahy, které jsou přivrácené ke slunci, opravdu roztávají téměř okamžitě. Avšak naopak, pokud je svah jen trochu pootočený k severu, sníh tu zůstává. Dokonce, pokud je svah čistokrevným severem, tak i v těchto zeměpisných šířkách blízko rovníku nemá slunce žádnou moc, a prachový sníh vydrží velmi dlouho. Právě tato skutečnost značně usnadňuje hledání ideálních sjezdů. Na 50 % svahů sníh vůbec není, ale na zbytku je buď jarní firn, nebo prachový sníh. A všechna střediska jsou samozřejmě postavena na svazích severních.

Bazar v Teheránu je jedním velkým bludištěm. Dá se tu koupit úplně vše a ruch zde nekončí ani v pozdních nočních hodinách

Freeride pro každého

Bylo by značně naivní myslet si, že tu freeride nikdo nejezdí. Naopak. Jezdí ho tu snad každý. Dokonce jsem byl mile překvapen lyžařskou zdatností místních. Jistě, žádní extra přeborníci to nejsou, na druhou stranu Holanďani ve Špindlu by mohli závidět. I úprava sjezdovek se mi zdála celkem dobrá. Rozhodně by se na nich dalo slušně zajezdit… pokud bychom po nich jezdili. My jsme ale do Perské říše přiletěli na začátku března s vidinou užít si zdejší obrovské pláně s jarním firnem. Realita byla však bohudík ještě o poznání lepší než očekávání!

Sjezd z průsmyku pod horou Koloumbastak do střediska Dizin. Do sedla ve 3 300 m n. m. nás vyvezli místní taxikáři v Peugeotu 405. Poslední kilometr cesty dřeli podvozky o sníh na hliněné cestě. Prý jsme byli v zimě první lyžaři, co je donutili vyjet až na vrchol cesty

Jak už bylo zmíněno, Írán je zatížený mnoha překážkami. Například zde nefungují platební karty a musíte mít vízum, což se dá vyřešit přímo na letišti. Pak si ale bohužel budete muset zařídit nový pas pro případ, že byste chtěli navštívit Izrael nebo USA. Nám trvalo vyřízení víza na letišti pět hodin, během kterých mi za bránou celní kontroly jezdily věci po odbavovacím pásu. Ve chvíli, kdy jsem se značně nervózní ptal celníka, jestli se mi věci neztratí, jen s úsměvem odpověděl, že tu opravdu nikdo nic nevezme. A jak řekl, tak se stalo. Po pěti hodinách ležely všechny mé věci pěkně vyskládané v rohu odbavovací místnosti a čekaly na mě.

Čekání skupiny v půlce sjezdu ze sedla hory Koloumbastak. Během toho dne jsme objeli tři střediska. Podplatili vlekaře v Dizinu. Utekli místní policii a vojsku. Našlapali na pásech 100 vertikálních metrů. Sjeli 4 000 vertikálních metrů.

Vlastně celý náš pobyt v Íránu doprovázely úsměvy na tváři místních. Od nádherných prodavaček cukroví v Teheránu přes bezzubého vlekaře v Shemshaku, který nám dával každý den levnější a levnější permanentku, až po pingla v hotelu, co uměl říct jen „very much“. Dokonce jsme potkali dívky z delegace ministerstva zdravotnictví, které pařily na večírku, sice bez alkoholu, zato ale bez šátků a s výstřihy velkými, jako mají holky od Jägermeisteru. Pak na lehátku u restaurace na sjezdovce odpočíval vojenský generál, co vtipkoval o místním jaderném programu. A třicátník v obleku od Huga a ve zbrusu nové toyotě s interiérem v kůži nás svezl zadarmo i s lyžemi zapíchnutými jen tak v okýnkách. A to jsme byli totálně zabahnění ze sjezdů mimo středisko. Navíc nám druhý den úplně opilý dával v kabince lanovky vodku s redbullem. Prodavačky koberců na Bazaru v Teheránu si s naší kamarádkou se zájmem prohlížely v mobilu, co se právě nosí v Evropě, a tak bych mohl pokračovat. Zkrátka – provázely nás jen a pouze milé pohledy Peršanů, kteří mají jako první větu nacvičené: „Welcome to Iran!“ Asi se není čemu divit, jsou to prostě obchodníci, co je svět světem. Naše jediná špatná zkušenost spočívala v příhodě s taxikářem, který nás měl odvézt z letiště do hotelu v Shemshaku. Bohužel jsme mu zaplatili předem, tudíž nepřijel. Naštěstí na letišti parkovalo spousta jiných taxikářů, a tak nám nedělalo problém sehnat si během chvilky jiný odvoz do střediska, kde jsme se ubytovali.

Žebro v Shemshaku. První noc našeho kempu napadlo 30 cm sněhu během 20 minut. Vločky byly tak velké, že házely stín od pouličního osvětlení

Aktualizace k 9. 4. 2026: Hlavní íránská střediska jako Dizin nebo Shemshak fungují i nadále především pro domácí klientelu. Zahraniční lyžaři, kteří dříve tvořili zajímavou část návštěvníků, dnes zcela chybí.

Lyžařské středisko či spíš staveniště Shemshak

Shemshak vypadá spíš jako obrovské staveniště než lyžařské středisko. Jsou tu doslova stovky mnohapatrových hotelů, které asi nikdy nikdo nedostaví. Najdete tu i pár funkčních hotelů a hlavně malé středisko s jednou kotvou, třemi dvousedačkovými lanovkami a s nejprudšími sjezdovkami v okolí, tudíž zde trénuje íránská reprezentace v alpském lyžování, a dokonce i v severském lyžování. Běžkařské tratě jsou položené v 2 500 m n. m., tak pokud si chce někdo střihnout exotickou fyzickou přípravu ve vysoké nadmořské výšce, může vyrazit sem.

My jsme však přijeli kvůli freeridovému lyžování. Toto středisko je ideální pro kombinaci freeridu a krátkých i delších skialpových túr. Po vystoupání na nejvyšší bod střediska se dá pokračovat dál po hřebeni na přilehlé nádherné dlouhé pláně do nadmořské výšky přes 3 500 m n. m. Při troše šikovnosti dokážete najít sjezdy, které vedou do 2 000 m na silnici. Zde si stačí stopnout místní, kteří vás ochotně dovezou zpět do střediska.

Spodní část sjezdu hory Koloumbastak. Obrovské pláně budily při plánování velký respekt. S ohledem na zajištění nejlepších možných lavinových podmínek byl vybrán začátek března. To, že se místo firnu jezdilo celý týden v prašanu po velmi stabilním podkladu, byl hodně příjemný bonus

V privátním Darbandsaru je freeride zakázán

Dalším ze středisek je soukromý areál Darbandsar, vzdálený sedm kilometrů od Shemshaku. Zde funguje moderní kabinková lanovka, třísedačková lanovka a pár dětských vleků. Bohužel je zde freeride zcela zakázán – a je dobré to dodržovat. I když jsou místní obyvatelé opravdu vřelí a hodní, nechtěl bych se s nimi dostat do křížku. Úsměv z tváře se jim dokáže vytratit velmi rychle. A že se vážně naštvou, pokud jim vjedete pod lana kabinkové lanovky. Tam se totiž nacházejí sjezdy, které snesou srovnání se stěnou pro finále Freeride World Tour ve švýcarském Verbier. Nádherné, ale velmi těžké sjezdy. Každý rok zde prý umře pár místních, kteří následují stopy, zanechané borci ze známých světových produkcí, co sem čas od času zavítají. Nicméně ani nám to nedalo a zákaz jsme porušili. Zkusili jsme si freeride z konečné lanovky, ale směrem zpět do Shemshaku. Tam nás čekala pro změnu pohodová dlouhá pláň, které nás dovedla opět na tu silnici, z níž jsme si stopli odvoz domů.

Pláně propojující střediska Dizin a Darbandsar

Vojskem střežený Dizin je největším lyžařským areálem v Íránu

Třetí lyžařské středisko představuje Dizin, vzdálený od Shemshaku 15 km. Je to největší středisko v zemi a má charakter obrovského kotle. Na všechny vrcholy v okolí vede bezpočet prastarých lanovek a kabinek a ve chvíli, kdy se zde ocitnete těsně po sněžení, je to ráj. Tedy pro freeridera. Nekonečné možnosti volného lyžování po pohodových pláních přímo v resortu. Dále tu máte možnost nechat se vyvézt taxíkem do 3 300 m n. m. k úpatí hory Koloumbastak (4 100 m n. m.) a z tohoto bodu pokračovat na její vrchol, nebo to poslat po nádherných pláních a žlebech do údolí, ze kterého dojedete zpět do Dizinu. Pak se dá dojet lanovkou na nejvyšší bod střediska. Pokud se dokážete schovat místnímu vojsku, které zde hlídá, abyste neopustili areál, můžete vyšlapat ke starému vysílači. V tu chvíli se dostanete na hřeben, jenž propojuje lyžařské středisko Dizin a Darbandsar. Na tomto místě se vám otevře výhled na nekonečný prostor pro freeridové vyžití. Pláň s převýšením 1 300 m a délkou hřebene asi 5 km. Z každého místa na hřebeni můžete sjíždět do údolí k potoku, který vede zpět do střediska Darbandsar. A když vyjedete kabinkou opět na vrchol, můžete sjet po pláních zpět na silnici, odkud se dostanete zpět do Shemshaku. V tu chvíli máte za jeden den v nohách jedno šlapání s převýšením 100 m, tři nádherné sjezdy s celkovým převýšením 4 000 m, podplacení jednoho vlekaře v Dizinu a útěk před íránským vojskem. A tomu se říká den za všechny prachy!

Exotické lyžování po pás v prašanu a téměř královské přijetí

Jsem rád, že jsem se nezalekl xenofobních nálad, které v srdci Evropy panují, a vyrazil na Blízký východ k muslimům. Opravdu ani ve snu mě nenapadlo, že v březnu si zajezdíme po pás v prašanu na nádherných pláních v Íránu a potkáme zde věčně usměvavý národ, kterému je jedno, jak je na Západě vnímaný. Zkrátka jsme byli jejich hosty, a tak se k nám chovali královsky.

Aktualizace k 9. 4. 2026:

Írán je v roce 2026 jiný svět než před deseti lety

Zatímco dříve byl Írán cestovateli popisován jako překvapivě bezpečná země s minimální kriminalitou, dnes je hlavním rizikem geopolitická situace a nepředvídatelnost státního aparátu. Cestovatelé mohou čelit omezením pohybu, kontrolám i problémům v případě nedorozumění s úřady.

Historické okénko aneb proč je Írán nepřítelem Západu

Írán, nazývaný do roku 1935 Persií, je domovem jedné z nejstarších civilizací, datující zemědělskou společnost do roku 8 000 před Kristem a začínající urbanizaci nějakých 4 400 př. Kr. V zemi žije 75 miliónů obyvatel, z toho 15 miliónů v hlavním městě Teheránu. Z hlediska zaměstnanosti je hlavním odvětvím zemědělství, ale export ropy představuje 80 % celkové hodnoty vývozu.
V roce 1882 popsal britský diplomat George Curzon Írán jako šachovnici, na které se hraje o světovou dominanci. V této době byl Írán v sevření mezi Ruskem, které expandovalo na jih a do střední Asie, a Británií, jež usilovala o vliv v Perském zálivu, Rudém moři a Indii. A zanedlouho byla objevena ropa… Ta, respektive boj o její kontrolu, hraje klíčovou roli v historii Íránu od roku 1908.
Britská vláda, vedená mladým Winstonem Churchillem, v úsilí upustit od používání uhlí jako zdroje energie v námořnictvu přivedla v roce 1913 do země anglo-perskou ropnou společnost Anglo-Iranian Oil Company (APOC). Ještě před zahájením těžby si vyjednala jednostranně výhodné podmínky.
V roce 1941 vtrhla sovětská a britská vojska do Íránu a do jeho vedení instalovala mladého prince Muhammada Rezu Pahlavího. Klikou historie pak otočil roku 1951 předseda vlády Muhammad Mosaddek, když APOC znárodnil. Co se líbilo Íráncům, na to měla opačný názor Británie – uvalila na íránskou ropu embargo a zosnovala svržení Mosaddeka.

Jak se tvoří dějiny

Pod tlakem britské Secret Intelligence Service schválil roku 1953 prezident Eisenhower operaci Ajax proti Mosaddekovi, provedla ji CIA. Byli najímáni Íránci, aby protestovali proti Mosaddekovi a vyvolávali potyčky, které tehdy měly za následek smrt téměř tří set osob. Metody, které můžeme leckde sledovat i dnes, tehdy vyvrcholily státním převratem a zatčením Mosaddeka.
Šáh Muhammad Rezá Pahlaví se vrátil k moci a s podporou USA a Británie modernizoval íránský průmysl. U vlády ale šáha držela tajná policie, politické odpůrce perzekuoval, včetně Ájatolláha Chomejního. To byla i doba, kdy se stavěla lyžařská střediska, kdy Íránky nosily krátké sukně nebo hrály fotbal v trenkách.

Islámská revoluce

Až koncem roku 1977 napětí ve společnosti gradovalo a v prosinci 1978 milióny lidí donutily šáha rezignovat. Z exilu se vrátil Ájatolláh Chomejní a většina Íránců se v referendu vyslovila pro zřízení islámské republiky. Prosperita ale nepřišla, protože vzápětí na Írán zaútočil Saddám Husajn a následoval osmiletý konflikt mezi Íránem a Irákem.
V důsledku nastolení nového režimu se stal Írán izolovanějším státem, třebaže mnoho obyvatel volně cestuje po světě a vůči turistům zůstávají Íránci velice vstřícní.

Šáh Muhammad Rezá Pahlaví byl nadšeným lyžařem a iniciátorem výstavby lyžařských středisek v Íránu