Když ve 20. letech minulého století kinematografie vyrostla z batolecích dupaček, začali se filmaři pouštět do stále ambicioznějších projektů. Nadšenci dovlekli kamery i do hor. Nejprve se snažili hlavně zachytit jejich krásu a atmosféru, potom přidávali i první příběhy. Nijak nepřekvapuje, že v nich nemohli chybět lyže a lyžaři.
Učitel a velká žačka
Zásadní postavou počátků horských lyžařských filmů je německý režisér Arnold Fanck, původně geolog. S jeho osobou je spojeno několik lyžařů s nesmírně pestrými a zajímavými osudy.
Když roku 1926 do svého šestého filmu jako herečku angažoval 24letou baletku a tanečnici Helene Berthu Amalii (Leni) Riefenstahl, nemohl tušit, že pomohl odstartovat kariéru nejgeniálnější filmařky všech dob. Leni, od mládí zdatná sportovkyně, se naučila jezdit na lyžích a základy horolezení. Jako lyžařka v hlavní ženské roli účinkovala i v legendárním lyžařském filmu Der weisse Rausch, Bílé opojení (1931) ve dvojici se skutečnou lyžařskou legendou Hannesem Schneiderem, „lyžařským učitelem národů“ 20. a začátku 30. let. Rolí ale už hlavně vydělávala na svůj vlastní rozjetý projekt filmu Das blaue Licht, Modré světlo (1932, poslední němý). Jím započala svou kariéru hlavní režisérky Hitlerova období. Především filmy Triumph des Willens, Triumf vůle (1934) a Olympia (1938) se svými filmovými kvalitami a prostředky staly neopominutelnými hesly každé encyklopedie a učebnice. Samotná osoba Leni Riefenstahl, později uzunávané fotografky, ale také obdivovatelky Hitlera a nadšené filmařky úspěchů Třetí říše, je tématem spousty tlustých knih. Tím spíš, že se dožila 101 let. Významem pro film by zasloužila pětadevadesát procent prostoru ona, ne další zde zmínění, ale pro naše lyžařské účely můžeme skončit její lyžařskou honičkou v Arlbergu 1931.
Vedle zmíněného Hannese Schneidera, jedné ze zásadních osobností lyžařské techniky a výuky lyžování, se totiž na Fanckových filmech podíleli i další špičkoví lyžaři. Krása hor byla pro Fancka stěžejní a tak silná, že do Bílého opojení se mu vešel už jenom primitivní „vycpávkový“ příběh o žácích lyžařské školy. Vedle „odvážné školačky“ (to je terminus technicus, Первоклассница, sovětský film 1948) Leni a jejího učitele Hannese tam svými kousky legračních lyžařů-samouků kralují Gustav Lantscher a Walter Riml.
Mistr světa jako vozembouch
Komické figury mají prastarou divadelní tradici. Do výšin je právě v němém filmu 20. let katapultovali komici Charlie Chaplin, Buster Keaton (Frigo), Harold Lloyd a poté i dvojice Laurel a Hardy. V Evropě od roku 1920 bodovalo v hromadě filmových komedií dánské duo prcka a dlouhána Pat a Patachon. Nakonec pamatujeme, že do takto kontrastní dvojice se stylizovali i začínající Voskovec s Werichem. V Hamburku působili úspěšní kabateriéři Wolfové s přezdívkami Tetje a Fietje. Režisér Fanck přenesl malého a velkého i s těmito jmény na sníh a lyže a role svěřil prckovi Lantschnerovi a dlouhánu Rimlovi.
Gustav „Guzzi“ Lantschner nebyl navzdory svým necelým 160 cm žádný hej počkej. Špičkový závodník své doby se roku 1930 stal prvním rychlostním rekordmanem a prvním s výkonem přes 100 km/h. Rok po tomto filmu i prvním mistrem světa ve sjezdu. Také on u Fancka „čuchl“ k filmu, potom ale také k nacismu, takže se přestěhoval do Německa, vstoupil do NSDAP a SS, získal občanství a na ZOH 1936 stříbro. Fýrer Adolf spokojeně vrněl, jak první Pfnürr a druhý Lantschner hrdě na bedně hajlovali. (Neměli to tak těžké, Rakušané a Švýcaři tyto soutěže OH bojkotovali, protože nesměli startovat učitelé coby profesionálové.) Potom dělal kameramana u Leni Riefenstahl a za války točil filmové týdeníky pro Říši. Po ní to s takovou minulostí neměl lehké, žil také v Argentině a vydělával jak s filmy, tak díky bývalému týmovému kolegovi, zakladateli lyžařského Bariloche Hansi Nöblovi, v lyžování. Zemřel spokojeně v Mnichově ve věku 101 let (1910 – 2011).
Walter Riml (1905 - 1994) se svými 205 cm sice nevynikl jako závodník, ale také se uplatnil jako kameraman. Leni Riefenstahl si i jeho převzala do svého týmu, točil pro ni mj. Triumf vůle i v Japonsku, za války dělal propagandistické filmy. I po ní platil za ceněného specialistu na hory, takže byl najatý i na bondovku Ve službách Jejího veličenstva (1969, ta jediná s Lazenbym).
Komické duo – jasný protipól Pata a Patachona - mělo ohlas, natočilo několik filmů, ale skončilo jednak kvůli kameramanské kariéře obou herců, jednak prý kvůli Goebbelsovi, jemuž se nelíbila ona inspirace židovskými bratry Isaacovými-Wolfovými.
Od sjezdaře k Vinnetouovi
Menší roli v Bílém opojení si zahrál i mistr světa ve slalomu 1936 Rudi Matt (1909 – 1993). Mnohem zajímavějším je ale také Rakušan Harald Reinl (1908 – 1986), rovněž účastník 1. MS 1931 (8. ve sjezdu). Innsbrucký student práv a poté regulérní doktor si u Fancka přivydělával jako statista-dublér a později se stal dalším ze spolupracovníků slavné režisérky. Už tehdy u Fancka se nadchl pro sílu hor v záběru – za řadu let to měl úspěšně prodat. Jeho režisérský čas přišel po válce. V 50. letech režíroval kýčovité obrázky alpského života, potom kriminálky. Vrchol přišel roku 1962, kdy natočil první slavnou mayovku Poklad na stříbrném jezeře, poté ještě další čtyři včetně Vinnetou I až III. Dobře si pamatujeme, jak umně dokázal do filmů zakomponovat úchvatnou kulisu Plitvických jezer – ta krajina je na těch filmech tím snad nejlepším. Fanck ho svými lyžařskými filmy dobře „naprogramoval“… Hory, i když jen v chorvatské podobě a výšce necelých 1300 metrů, ideálně zapadly do filosofie jeho „germanowesternů“: oddělit dobro a zlo, ukázat vítězství dobra, ale přitom vše ohladit krásou a diváka nedrásat. Snad kvůli komerčnímu úspěchu (i tak kvůli ukazovanému násilí byly tyto filmy v Německu přístupné až od 12 let, po vystříhání největších drsností od šesti), snad i proto, že bylo teprve 17 let po světové válce, hospodářský zázrak jel naplno a do optimismu doby se hodil příběh naivně hezký. Nedlouho poté dokázal podobně působící kulisu mořinského lomu Velká Amerika dovedně zužitkovat náš Jiří Brdečka v Limonádovém Joeovi (1964). Od premiéry Pokladu na stříbrném jezeře uplyne v prosinci padesát let. Je pamětnickou legendou, jež se nezpochybňuje - 85% na csfd.cz, ale jeho stáří, jednoduchost a naivita vynikne ve srovnání s atypickými westerny té doby - ještě staršími The Magnificent Seven, Sedmi statečnými (1960), nebo o něco mladším C´era una volta il West, Tenkrát na Západě (1968).
A k ženám a Schimanskimu
Jako jediný ze zmíněných lyžařů-filmařů se Reinl nedožil ani osmdesátky. Ani to není bez zajímavosti. Snad mohl v tomto klubu dlouhověkých oslavit Leninu stovku – nebýt jeho třetí manželky, původně Češky Marie Delišové (ve filmu se údajně mihla jenom jako statistka ve Škole základ života), která ho v bratrově domě na Tenerife v depresi a opilá v hádce zabila kuchyňským nožem. Po penězích vydělaných tak úspěšnými filmy prý nezbylo nic – nejznámnější ze všech starých kamarádů lyžařů tak vlastně dopadl nejhůře.
Dopřejme si malé oddechové okénko. Bývalý lyžař Reinl si druhou manželku Karin Dor, představitelku hlavní ženské role ve třech jeho mayovkách, vzal jako ještě neplnoletou – prý zfalšovala datum narození. O 29 let starší Reinl pak prý žárlil kvůli hezkému mladému Mario Girottimu, Italovi s německou matkou, který si tři roky po Vinnetou II změnil jméno na Terence Hill. Ve dvojici s bývalým reprezentačním plavcem Mario Pedersolim vulgo Budem Spencerem – opět kontrastní pár! – udělali slušnou kariéru. A jak se asi Reinlovi líbila mladá ženuška v objetí 24letého namakaného Freda z Pokladu, civilně Götze George, pozdějšího komisař Schimanskiho?
Stíny minulosti
To, že partička bývalých lyžařů tak držela při sobě, má svou logiku. V počátcích každého nového sportu je hlouček nadšenců, kteří se na prvních pár závodech potkávají a druží. Před necelými třiceti lety tomu u nás bylo stejně ve snowboardingu, ještě později v boardercrossu a skicrossu. Tehdy musel pocit sounáležitosti být ještě silnější. Hlavně je ale spojila filmařina a jistě i služba Říši za války a s následnými dilematy viny a neviny. Osud hajlujícího mistra světa Lantschnera, stejně jako mnoha jeho krajanů až po presidenta Waldheima se stal součástí těžce budované identity nově vznikajícího rakouského národa. I my nakonec víme dost o tom, co problematická minulost obnáší.
Tito lyžaři-filmaři nakonec dopadli mnohem lépe než spousta jejich kamarádů, kteří narukovali a z války se už nevrátili živí. Ale to už by bylo zase jiné téma.
