Od čtyřicítky ke sto padesáti
Je zajímavé podívat se, jak od počátků v roce 1936 rostly průměrné rychlosti sjezdů na olympijských hrách.
U „legračních“ průměrů pod 60 km/h je třeba vidět tehdejší tratě, (ne)úpravu, výzbroj. Zdánlivě nevalných 72 km/h Sailera 1956 vypadá na historických záběrech dost divoce, dnešními měřítky jakási směs sjezdu, freeridu a takřka skicrossu. A je zajímavé, že poté až do Sappora 1972 tempo příliš nerostlo, ačkoliv se výrazně zdokonalilo vybavení. Skokem do prakticky dnešních poměrů je Innsbruck 1976 (legendární souboj Russi – Klammer), zajímavý i tím, že se jelo na Patscherkofelu, na stejné sjezdovce jako v roce 1964. Od té doby se už pořád řeší rychlosti příliš vysoké (viz též dále) a související rizika.
Ženy byly vždy pomalejší, ale kupodivu v letech 1964 – 1972 ne o mnoho.
Podobně zajímavý je skok na skoro 100 km/h v Lake Placid 1980 v podání
geniální Annemarie Moser-Proll, jízdně možná „nejmužštější“
sjezdařky historie (sorry, Lindsey…).
Uvedené údaje poskládal kdysi ze statistik jeden britský funkcionář. Je třeba si uvědomit, že starší údaje délky tratí nebyly dost spolehlivé. A dále: olympijský sjezd nebývá reprezentativní. Na rozdíl od slavných klasiků a později závodů SP je určen pro masovější účast a neměl by být nastaven na úroveň světové špičky. Může tak být jak záměrně pomalejší (což neznamená nutně snadnější), tak sice rychlý, ale profilem a náročností jednodušší. Ve SP například už roku 1972 jel v Groden Russi průměrem 108,3 km/h a 1973 Klammer na Planai dokonce 111,2 km/h. Pro zajímavost, nejvyšší průměr na Hahnenkammu je 103 a na Lauberhornu 106 km/h. Odtamtud je i nejvyšší změřená rychlost 158 km/h (2005). Uvedená statistika je unikátní tím, že ukazuje cestu od začátků až k rychlostem dnešním.
Text: Ivan Sosna (Zdroj údajů do 1980: Lyžařství 7/1981)
