Čtyři hodiny při přestupu v Moskvě jsme vyplnili ochutnávkou ruských piv
v letištní restauraci, díky které jsme málem nestihli další let, ale vše
dobře dopadlo a my o půlnoci navzdory sněhové vánici šťastně přistáli
v Soči, resp. vedlejším městě Adleru. Po vyzvednutí zavazadel a lyží
jsme naskočili do taxíku směr Krasnaja 
Poljana. Přestože byla půlnoc, utvořila se na cestě
zácpa Kamazů, které nepřetržitě vozily materiál na stavbu všeho
spojeného s olympiádou. Taxíkem jsme se nechali dovézt do předem
rezervovaného hotelu ve vesničce Esto Sadok, hned naproti lanovce střediska
Gornaja Karusel, kde jsme nakonec lyžovali většinu našeho pobytu. Celou noc
i následující den sněžilo. Z důvodů lavin a špatného počasí byly
zavřené horní lanovky ve všech střediscích okolo Krasnaje Poljany.
Rozhodli jsme se tedy pro ověřené březové lesy na Gornaje Karusel. A
nezklamaly! Zhruba 60–70 cm čerstvého prašanu a řídký porost nás
přivádělo do extáze. V ten den nás bylo ve středisku na freeride jen asi
15, takže jsme i pozdě odpoledne našli neprojeté lajny kousek od sjezdovek.
Jedna z výhod lyžovaní v březnu v této oblasti je, že lanovky jezdí do
půl šesté a světlo je až do osmi hodin. Takže jsme pravidelně sjížděli
dolů poslední jízdou okolo sedmé večer.
Předpověď na další den slibovala jasno, ráno jsme tedy vstali brzo,
abychom už v devět mohli stát na prvním lanu. Na rozdíl od Alp zde jezdí
lanovky patrně celou noc, nikdy jsme je neviděli vypnuté. Zřejmě vozí
dělníky do hor na směny, kde se staví olympijská sportoviště. V tento
ukázkový powder day jsme chtěli otestovat nový resort Rosa Chutor, kde se
pojedou olympijské sjezdové disciplíny. Vloni se tam jel i jeden závod
Freeride World Tour. Jde o zcela nové středisko dostavěné před rokem 
a pro veřejnost otevřené teprve před týdnem (text je z
března 2012, pozn. red.) Rosa Chutor je hora s výškou přes 2 300 metrů, s
hřebenem asi 2 km širokým a převýšením okolo 1 300 metrů. Ve středisku
platí bezpečnostní opatření, pro Rusko typické, kdy před vstupem do
lanovky každý projde srovnatelnou bezpečnostní procedurou jako na letišti.
Při cestě třemi gondolami nahoru jsme si plánovali lajny a dohadovali,
kterou trasu zvolíme pro první jízdu. Výhodou je přehlednost hory a řada
možností od prudkých žlabů, přes dlouhé louky až po námi oblíbený
březový les. Kroutili jsme jednu lajnu za druhou až do 6 hodin do večera.
Místy zaboření až po pas v prachu, každá lajna byla jiná a samozřejmě
neprojetá. I když byla sobota, podmínky jsme měli více než ideální.
Naprostá paráda.
Další den jsme zvolili opět Gornaju Karusel, kde jsme doufali v neprojeté
horní svahy vzhledem k tomu, že předešlý den byli zřejmě všichni na Rosa
Chutor. Vyjeli 
jsme nahoru a traverzovali vlevo co nejdál od lanovky.
Nejdříve dlouhá louka a pak řídký les. Nechali jsme se unést, jeli
pořád níže a dále od střediska. Když jsme zjistili, že bloudění nás
nemine, našli jsme potok a podél něho jeli nebo spíše šli do údolí.
Cestou jsme narazili na čerstvé stopy zřejmě medvěda a také jeho noru,
logicky jsme hodně zrychlili. Asi po hodině jsme uviděli jeřáb. Přelezli
plot staveniště a najednou se ocitli na stavbě skokanského areálu. Než
jsme se rozkoukali, už nás měla ochranka a vlekla nás bahnem po staveništi.
Následoval asi hodinový výslech, vyplňování formulářů a telefonování
snad i Putinovi. Nakonec nás eskortovali stoletou dodávkou na cestu do
Krasnaje Poljany. Tam jsme si stopli asi 80letého řidiče ještě staršího
autobusu, který nás zadarmo hodil zpátky ke spodní stanici lanovky. Stihli
jsme ještě dvě jízdy, dali pár piv, jídlo a luxusně unavení se
přesunuli do postele.
Nastal poslední den lyžařské výpravy. Hlásili velké oteplení, tak jsme
se rozhodli zůstat v „domovské“ Gornaje Karusel a věnovat se více
foceni. Nakonec jsme v 
horních úsecích kopce našli ve stínu v lese pár
neprojetých lajn v prašanu, ale už to nebyla kvalita jako v předchozích
dnech. O to více jsme se kochali výhledy na Kavkaz a fotili. Závěr dne jsme
strávili v boudě místních lyžařských a snowboardových instruktorů, kde
nechybělo pivo s vtipným názvem Tři medvědi a nezbytná lekce ruštiny.
Angličtina zatím do této oblasti moc nedošla, takže doporučuji všem
sportovcům, ať opráší rodičovské (páč sami to už asi nezažili…)
učebnice ruštiny. Další den ráno už nás čekal taxík, do kterého jsme
se asi dvacet minut snažili naskládat tři lidi, lyže a bágly. Řidič
zřejmě nečekal, že by tady mohl jet pro někoho s vybavením na
lyžování… Cestou na letiště jsme sledovali to neuvěřitelné
staveniště nových sportovišť, dálnice, rychlovlaku, nových měst a
mraveniště tisíců a tisíců dělníků, které se táhne celým 50 km
dlouhým údolím až k moři. Každý si položí otázku, co to všechno musí
stát a hlavně, co s tím budou dělat po olympiádě. Před letištěm jsme si
vychutnali pod palmou přicházející jaro a se slzou v oku sedli na letadlo do
Moskvy a pak do Vídně.
Rusko nás opět nezklamalo a nikdy nepřestane překvapovat. Stále platí, že
je to země neomezených možností, a pro nás naštěstí i lyžařských.
Hlavní výhodou je nejenom množství a kvalita sněhu i v jarních
měsících, ale stále minimum lidí včetně freeriderů ve srovnání s
Evropou, natož Amerikou. Je běžné, že i druhý, třetí den po sněžení
najdete i kousek od sjezdovek krásné neprojeté lajny. Takže vřele všem
doporučujeme.
Jak se tam dostat:
Nejlevnější letenka byla Vídeň – Moskva – Soči, cca 10 000 Kč. Další možnosti je let z Prahy přes Istanbul, který je o něco dražší.
Ubytování:
My bydleli v hotelu za 1 100 Kč na osobu se snídaní. Dá se bydlet o něco levněji, ale i o dost dráž. Prostě Rusko.
Jídlo a další výdaje:
Standardní restaurace jsou dost drahé a jídlo nic moc. Např. polévka 200 Kč, hlavní jídlo od 300 Kč výše, pivo 100 až 200 Kč. Ale dá se najit i jídlo do 100 Kč a pivo za 30 Kč. Nutno hledat.
Skipasy:
Cena je rozdílná ve všední dny a víkendy. V průměru od 700 Kč do 900 Kč za den. Pozor, neexistuje jeden skipas pro všechny střediska, přestože jsou od sebe vzdálena někdy i jen několik set metrů, ale nejsou zatím propojená.
Lidé:
Není Rusko, jako Rusko. Protože se jedná už o Kavkaz a Gruzie je pár kilometrů, mentalita místních lidí je velmi přátelská, rozdílná od toho, s čím se potkáte například v Moskvě.
