Jazyk je systém znaků, zvuků a doprovodných neverbálních projevů sloužících ke komunikaci. Vyvinul se a průběžně vyvíjí pod řadou vlivů.

Potřeby komunikace si vynucují užití řady jazykových prostředků. Většinou slouží k usnadnění komunikace, ale některé ji naopak cíleně deformují. Snadno pak dojde k situaci, kdy se určité prostředky dostanou do konfliktu s jinými. Užívání živého jazyka je tedy polem plným zájmů a prostředků ne vždy ladících a někdy i konfliktních.

Proč A, když ne B?

Takřka osudovým problémem mnohých/většiny laiků vášnivě kritizujících realitu živého jazyka je absence vědomí toho, čím jazyk vlastně je a na jakých principech funguje. Není divu, nikdo je o jeho podstatě nepoučil a jejich povědomí vytvořila škola s jejím pojetím jazyka coby přísného systému pravidel, jež je nutné znát (včetně všech výjimek, v češtině tak hojných) a jejichž neznalost se trestá. Takové pojetí vytváří (falešnou) představu systému „správného“, který je i „spravedlivý“ a „logický“ (neboť ho lze zvládnout na jedničku), neboť že správné je i spravedlivé nás učí už od dětství pohádky, babičky, rodiče, pozdějií škola.

A jsme doma. „Když je něco TAKTO, jak to, že jiné je NETAKTO?“ Kde je logika toho, že ... (dosazujte si podle libosti, viz i příklady zdejší diskuse).

S úporností malého děcka a jeho zničujících otázek „proč?“ se ostřeluje argumenty nacpanými logikou.

Přitom velmi často je nejlepší a nejpřesnější odpověď zdánlivě arogantní a vyhýbavá: protože to tak prostě je. Vvvinulo se to tak, lidé to tak používají, úzus vytvořil normu.

Ta může být zvyková, nepsaná, ale v našich končinách, kde „Ordnung muss sein“, pořádkumilovný systém zavedl kodifikaci. Takže např. naše diskutované přechylování spadá pod Matriční zákon a ten se zase odvolává na kodifikovanou podobu české mluvnice. Čeština se svými novodobými kořeny je jazyk opatrný, nepříliš sebevědomý a dost si hlídající svou „čistotu“. Takový přístup k mateřštině jsme si osvojili ve škole a vyznáváme i v životě. (Asi se to mění u nejmladší generace.)

Tato regulace se ale vyžaduje jen formálně. Mimo formální úzus si můžeme mluvit a psát, jak nám zobák narost a jak je to v příslušné komunitě obvyklé, zavedené. Což je vlastně „pěknej bordel“. Ale i ten do života patří. Chtěli byste snad pokutu jeden kredit za porušení jazykového statutu?

Zásadní rada: nehledejte v jazyce zoufale logiku, úměru, „spravedlnost“. Mnohdy prostě není. Chcete-li ji nalézt, sáhněte po jazycích umělých, počítačových, snad i po esperantu. Ale ty živé jsou příliš živé v poli pestrých siločar a pod různými vlivy nemohou být přísně logické.

Zásadní role kontextu

Druhým momentem, který v rámci obecného formálního pravidla nelze dostatečně podchytit a začlenit, je role specifického kontextu. Kontext neboli věcné okolí problematiky je v komunikaci mocným prvkem. Znalost kontextu umožňuje komunikaci pro nezasvěcené až nesrozumitelnou, to mnohdy známe ze svých profesí. Když by nelyžař bez znalosti kontextu vstoupil do některých vláken a příspěvků zde, bude ztracen. Stejně jako kdokoliv z nás v diskusích cizích zase nám. Jenže my se tady pohybujeme v kontextu lyžařském. Víme, kdo je „Lindsey“, „Šárka“, „Ted“ či „Bobas“. V příslušných vláknech vycházíme z toho, že kdo tam vleze, ví, a kdo neví, má holt smůlu.

Podobně to platí i na jiných oborových fórech.

V našem lyžařském kontextu se tak obecné argumenty pro přechylování – nepozná se, zda je to žena nebo muž, kdo koho porazil apod. – jeví nepřípadnými, neboť všichni přece víme, že Vonn je holka. A v rámci našeho oborového insiderspeaku o ní stejně mluvíme/píšeme jako o Lindsey či Lins.

V tomto smyslu má nepřechylování příjmení svou „oborovou“ logiku. Pohybujeme se v lyžařském kontextu, běžně pracujeme se startovkami, výsledky a statistikami FIS, odkazujeme na ně, a tam jsou závodníci i závodnice uvedení/é v „nečeské“ podobě na bázi angličtiny.

Když se člověk v tomto kontextu běžně pohybuje, osvojuje si úzus tohoto prostředí. Trenér po 10 letech losování, schůzí, hovorů atd. nebude říkat „Vonnová“ (leda tak možná vstřícně pro česká média).

Chápeme-li sami sebe jako součást tohoto kontextu a prostředí – na což naše zasvěcené i „zasvěcené“ komentáře zde poukazují – můžeme cítit lyžařsky oficiální nepřechýlená příjmení jako patřičná a jako doklad naší zasvěcenosti, našeho insiderství.

Ale také nemusíme – je to vnitřní věc každého uživatele. Když autorita rozhodne – matriční zákon, Pravidla pravopisu závazná ve škole, majitel média – je věc daná. Když je liberál (viz SNOW), je to věc každého. A lze se o ni přít stejně úporně a nesmyslně jako o preferenci blondýnek a brunetek, jablek a hrušek.

Jelikož jazyk není produkt, nýbrž proces, vše se nějak vyvíjí. Mezinárodní sňatečnost spoluvytvořila konflikt českého přechylování a nepřechylování jazyků jiných. Ideální řešení, jež uspokojí všechny, neexistuje. Status quo je dobový kompromis pod tlaky. Úzus se průběžně mapuje a z věčného konfliktu toho, co se používá, a toho, co dosud platí, vzniká se zpožděním za realitou pod zmíněnými tlaky platná kodifikace. Úzus je před ní vždycky o něco napřed, asi jako doping před kontrolami.

Neboli i v jazyce vždycky najdeme témata, na která panují různé názory a neshoda. A k nimž nejde autoritativně zaujmout stanovisko A nebo B.

That´s life, c´est la vie.

P.S.
Uvedený problém přede mnou vyvstal v létě 1995, kdy jsem dával dohromady nulté číslo časopisu Český ski a snowboard magazín. Zaujal jsem onu insiderskou pozici nepřechylovací a zůstávám u ní. V lyžařském kontextu českých časopisů i webů mi to nikdy žádnou větší potíž nepřineslo.

P.P.S.
Výhrady k odbornicím z ÚJČ. Musejí zastávat oficiální „přechylovací“ stanovisko a v tomto duchu i argumentují. Jsou humanitně vzdělané a s realitou oborových jazyků a kontextů (s výjimkou bohemistiky, budiž) se nesetkávají. Argumenty přizpůsobují požadovanému názoru. Komunikaci s veřejností vyfasují především „bažantky“, od nichž větší vědomí složitosti reálného života očekávat nelze.

Diskuze pod článkem zahrnuje všechny příspěvky a komentáře k tématu přechylování cizích jmen v alpském lyžování.