Expanze sjezdového lyžování má globální rozměry. Utajené kopce, které nesou lyžařský potenciál, jsou postupně objevovány a jejich věhlas se pomalu či rychleji šíří světem. Zejména freeskieři jsou dnes ochotni vydat se za jistotou prašanu snad kamkoli. Není divu, Alpy přestávají stačit a boje o první stopy už mnohé nebaví – je-li vůbec sněhu pro prašanové lyžování dostatek. Asi není potřeba dodávat, že k „free“ skiingu filozoficky patří i pocit cestovatelské svobody, objevování nových krajů, kultur a lidí. Do hledáčku SNOW se tak dostalo jedno z možných středisek freeridové budoucnosti: Gulmarg v indickém státě Kašmír.
Lyžování v Indii? Nezdá se to, ale ano. Severní část Indie se státy Jammu a Kašmír (jeden státní útvar) a Himachal Pradesh jsou brány do nejvyššího pohoří světa, do Himálaje. Jeho výběžek, hřeben Pir Panjal, kde se urodilo horské centrum Gulmarg, leží 70 kilometrů od letního hlavního města státu Jammu a Kašmír, od Srinagaru. Resort leží těsně při stávající hranici, respektive u demarkační linie mezi Indií a Pákistánem zvané „the line of control“. O inkriminované území se již 60 let vedou mezi Pákistánem a Indií boje. Naposledy naplno propukly na sklonku tisícitiletí, od té doby je zde relativně klid, což umožnilo dostavbu zásadního úseku lanovky, který v roce 2005 proměnil místo v jeden z nejlepších světových freeride resortů – bez přehánění…
I cesta může být cíl
V Ruzyni se 1. března při odbavování potýkáme se zhruba dvojnásobnou nadváhou, ale jelikož společnost SWISS garantuje transport lyžařského vybavení zdarma, vycházíme z toho bez doplatků. Nocujeme na curyšském letišti v pokojíčcích v tranzitním prostoru pro ty, kterým nenavazují lety, a po deváté ráno nasedáme do obřího airbusu, který nás po nějakých osmi hodinách letu vyplivne v Bombaji kolem desáté večer – časový posun o čtyři a půl hodiny.
Čeká nás první kritický bod cesty – sehnat
letenky z Bombaje do Srinagaru. První společnost zkoušíme již na
mezinárodním letišti – vyprodáno. Přesouváme se dvěma taxíky na
vnitrostátní letiště, což je 15 minut dech beroucí cesty neuvěřitelnou
bombajskou dopravou. Kdo neviděl, těžko si dokáže představit takový
chaos – a to je před půlnocí! Auta se na sebe lepí na centimetry,
červená nečervená, pruh nepruh, přednost nepřednost, některé vozy
nesvítí, a stáří, případně stupeň opotřebování některých
dopravních prostředků jsou neodhadnutelné.
Do Srinagaru létá z Bombaje několik společností, všechny přes Dillí. V Česku v podstatě nelze sehnat letenky do Srinagaru za přiměřenou cenu, proto jsme se rozhodli riskovat a obstarat si je na místě. Daří se nám to asi po 15 minutách u v pořadí třetí přepážky patřící společnosti Air Sahara. Zatím si neuvědomujeme, jaké máme štěstí. Pospáváme v letištní hale a občas si vyběhneme do voňavého, teplého a vlhkého vzduchu noční Bombaje, kde se postupně odvažujeme i malinko pojíst v otevřeném občerstvení.
Pro cestu do Srinagaru platí speciální bezpečnostní opatření (vysvětlete celníkovi v Bombaji, co je to lavinový pípák), ale s několika málo kuriózními mezihrami nasedáme do letadla Bombaj–Dillí–Srinagar, které je úplně plné, a to na obou úsecích trati! Měli jsme neskutečné štěstí. Let probíhá maličko méně uhlazeně, než jsme zvyklí od precizních Švýcarů, ale zato letušky jsou mimořádně půvabné! Po mezipřistání v Dillí s usilovným bojem o záchranu zavazadel nakonec šťastně přistáváme ve Srinagaru, v hlavním městě Kašmíru.
Už při pohledu z přistávajícího letadla poznáte, že srinagarskému letišti vládne armáda. Všude kamufláž, chlapíci s puškami, ostnatý drát… Zavazadla nakládají na pás přímo na letištní ploše, odkud putují dírou v neomítnuté stěně do prostoru pro cestující. První kontakt s pravým kašmírským ruchem, vyplnit rozsáhlý formulář a jsme venku. V minutě se setkáváme s naším řidičem. Jakýsi hoch, prezentovaný jako jeho pomocník, nám bere zavazadla a v rychlosti a s nehraným nasazením je nakládá na střechu a do kufru džípu značky Tata, nestydatě si říká o tip (spropitné) a pak ještě nestydatěji o přídavek… A jedeme – kolem ostnatých drátů a vojenských hlídek, jako by město samo nemělo nikdy začít. Normální život zde symbolizují jen kravky potulující se mezi obrněnými vozy a střílnami. Tento dojem slábne jen velmi pomalu, až za čas můžeme spatřit i civilní obyvatele, zatímco vojáci se usazují u strategických míst, mostů či na křižovatkách a pro Evropany absurdní jízdou – silnější a hlučnější zde vítězí, pravidla nepravidla – se pomalu posouváme směr rekreační resort Gulmarg…
Kašmír, Gulmarg, Himálaj…
Kašmír je historicky svébytný státní útvar, v době kolonizace byl přičleněn k celé anglické državě, která zahrnovala Pákistán i Indii. Náboženský separatismus vedl k rozdělení někdejší Indie na muslimský Pákistán (dnes 99 % muslimů) a převážně hinduistickou Indii (dnes 66 % hinduistů). Kašmír, vedený maháradžou Harim Singhem, dostal na vybranou, ke které zemi se připojit… Od té doby se už 60 let táhne kašmírský konflikt. Boje pak vzplály ještě několikrát, naposledy koncem 90. let.
Kašmír pojí s Indií historická realita a s Pákistánem náboženská spřízněnost (většina obyvatel jsou muslimové). Když se dnes zeptáte Kašmířanů, většina z nich by nejraději volila život v nezávislém státě.
Začíná sněžit, našemu džípu funguje jen jeden stěrač, naštěstí ten u řidiče, takže alespoň on ví, kam jedeme (nakonec spolujezdec může být rád, že dopravní situaci nevidí). Kolem chudých domků z vlnitých plechů, povozů lecčím tažených, autobusů ověšených korálky se posouváme zahnědlou smutnou krajinou do turistického resortu. Místní, stejně jako Indové, mají zalíbení ve specifickém tuningu svých vozů, k němuž snad povinně patří dečka na přístrojovou desku. Vidět jsou jen nezbytné budíky, proto máme tak trochu zamlženo. Stoupáme po silnici s vrstvou čerstvého sněhu. Český dopravní policista by zde zhynul na infarkt. Většina vozů i autobusů má vzorky pneumatik sjeté do hladka, nikdo to neřeší a každý se zkouší vysápat, kam až to jde, i tuk-tuk (motorová tříkolka), relativně nejlépe jsou na tom vojenská auta a transportéry. Desítkou centimetrů nového sněhu se drápe vzhůru i motocykl! Zácpě se není proč divit. Je načase začít si zvykat. V prostojích alespoň zjišťujeme, že kašmírští muži močí v dřepu.
Gulmarg je rekreační resort v majetku vlády. Stará se o něj státní společnost J&K Tourism (J&K = Jammu & Kashmir), jejíž cílem je pozdvihnout indický nejen zimní turistický ruch. Ona se zasloužila i o dostavbu osudové lanovky, pro kterou se vyplatí jet přes půlku světa. Celý resort je hlídaný vojskem a kdo z místních nemá propustku, nedostane se dovnitř. Alespoň tak chtějí pravidla. Každopádně, turisté se zde mohou cítit bezpečně.
My jsme vysazeni poblíž hotelu a okamžitě napadeni čtyřmi nosiči zavazadel, kteří nakládají naše obří tašky a vaky s lyžemi a prkny na své úzké a vratké sáňky. Nejprve jsme od práce odháněni, ale nakonec jsou rádi za pomoc. Do našeho hotelu zvučného jména Hotel Grand Mumtaz je to nějakých 500 metrů. Každý dostane svých 50 rupií a už se natahují další ručky hotelového personálu…
Vstupní hala s posezením anglického střihu vypadá příjemně, ostatně
odpovídá pocitu, který chce hotel vyvolat. Netrvá ale dlouho a pod
pokličkou se začnou objevovat menší nedokonalosti. K hotelu jsem si do
deníku poznamenal: dřevěná mozaika na stropě a velká mramorová deska
v koupelně jsou základní atributy 
místního vidění luxusu. Že jsou v oknech jednoduchá
skla a leckde místo nich igelit, teplá voda teče na objednávku v recepci
a žárovky jen mžourají a při jejich svitu musí člověk nosit čelovku,
není tak podstatné. Problémy s elektřinou jsou však pochopitelné
a člověk cestující do podobných zemí s nimi asi automaticky musí
počítat nejen v Kašmíru.
Večeři si užíváme bohatou a velmi chutnou, kašmírské kuřátko ale moc nesedlo Zájovi, který druhý den vynechává nejen veškeré jídlo, ale i ježdění.
Celý resort je vlastně taková velká horská planina ohraničená zdravými vzrostlými lesy a kopci, jimž jednoznačně vládne ten, na němž se odehrává vše podstatné – Mt. Apharvat s nedávno dostavěnou gondolou vyvážející do výše 3 960 metrů. Zajímavé je, že jeho jméno, podobně jako jméno hřebene Pir Panjal, nikde příliš nefiguruje, najdeme jej jen v mapách. Tady si vystačí se „značkami“ Gulmarg či Himálaj.
Ráno nás čeká náš guide Shabir Khatna, mladý sympatický Kašmířan, který nás bude doprovázet až do konce čtrnáctidenní mise. Sněží, lanovka úplně nahoru nejezdí, tak dáváme jednu poznávací jízdu do mezistanice – očekávaný sjezd dolů je neuvěřitelně nudný, z 90 % se jede po cestě téměř po rovině, není to lyžování, ale spíš transport na lyžích, jako když přejíždíte ze Zahrádek k Labuti…Dáváme čaj a kahvu (kahva, čti kava, je kašmírská čajová specialita) v restauraci Kong Posh v budově lanovky a rozhodujeme se raději vystoupat na Monkey Hill, dobře dostupný kopec se strmým lesním sjezdem zpět do resortu. 30 minut chůze a konečně pěkný sjezd. Jelikož zde v Indii běží čas jaksi jinak než doma a čekání je součástí každé činnosti, o moc víc toho už nestihneme… Ale není kam spěchat. Zítra se snad mraky rozpustí a my se vydáme konečně úplně nahoru!
Ideální kopec
Kdyby vám někdo dal za úkol vytvarovat ideální
kopec pro lyžování, asi by stačilo obkreslit hřeben nad Gulmargem. Lanovka
končí těsně pod vrcholem (ten je ve výšce 4 220 m), odkud se dá bez
námahy traverzovat doleva i doprava snad po celé délce hřebene
k některému z žeber, které samo o sobě má dimenze slušného
lyžařského střediska… Inu, himálajská měřítka. Přestože objektivní
převýšení se nezdá nijak ohromné – vše podstatné se odehrává
v intervalu „pouhých“ 920 vertikálních metrů, mezi G3 a G4, jak tady
nazývají nejvyšší dvě stanice lanovky – mohutnost a rozmanitost
hřebene činí lyžování neuvěřitelně bohatým. I proto, že to nějakou
chvilku trvá, než terén hrstka přítomných freeskierů rozjezdí. No,
raději se podívejte na obrázek, kde Robin obhlíží levou část
svahu…
Další den to opět nevypadá, že by druhou část
lanovky spustili, tak vyrážíme na freeride tour, sjezd do vsi Babarashi (čti
babariši). Nejprve na korbě džípu, pak dvě stě metrů po vrstevnicové
cestě, nějaké fotky, sjezd možná 300 výškových metrů a zase po cestě
do vsi, kde čeká džíp. Nebylo to špatné („Babarashi has good steep,“
hlásil nám ráno Shabir) , ale zase žádný zázrak. Pokračujeme na korbě
džípu do města, kde vysedíme frontu v tamním internetovém centru a po
hodině se nám podaří odeslat první zprávy domů – v Kašmíru totiž
nefungují mobily s českou SIM kartou, takže internet je jediný způsob, jak
o sobě dát domů vědět. Procházka po místním tržišti je pro nás
atrakcí jako čtyři zoologické, přičemž zvířat je tady jen o něco
méně. Hlavně volně se potulující krávy a psi. Kupujeme nějaké
sladkosti místních i nadnárodních značek a pak jedeme nahoru
v jedenácti lidech džípem, kde se nám už v šesti zdálo cestování
mírně nepohodlným. Dva z našich nových pasažérů cestují vně – na
střeše a zavěšení za rezervu a za svezení se našemu řidiči
odměňují občasným utíráním sněhu z čelního skla. Lidé si tu prostě
pomáhají. Kašmír patří mezi ta místa, která se nechlubí bohatstvím
a majetkem, trpí vysokou přelidněností, mnoho lidí žije v bídě,
a proto zde sdílejí jiné radosti a hodnoty než západní civilizace.
Pohled na bosého člověka ve sněhové břečce může být Evropanovi
podnětem k zamyšlení, kam až se dokáže prohýbat laťka komfortu.
Kašmířané nemusí mít strach o své statky, o to jsou svobodnější
a vedle počáteční nedůvěry se v jejich očích objevuje nám neznámá
laskavost a vstřícnost. Něco za něco.
Relax, this is Kashmir
Ráno svítí slunce a vypadá, že se dostaneme nahoru! Sraz míváme v půl desáté ráno, dřív to nemá smysl. Na mezistanici musíme vydržet ještě hodinu, než pustí horní úsek, i když na co se čeká, nikdo neví. Frontu netřeba stát, čeká se formou volného procházení a sezení, jelikož zájemců o cestu nahoru je tak patnáct. A už jedeme v gondole vzhůru a jsme fascinováni možnostmi, které tu v okolí jsou. Na čerstvě zasněženém svahu je jen několik stop a mnoho hřebínků je panensky nedotčených! První jízdu dáváme více méně na rozehřátí a vybíráme si místo na točení a focení pro jízdu další. Prašan je famózní! Za den nakonec stíháme pouhé tři jízdy…
Nikam se nehnat a nic moc neřešit, taková je nátura Indů. Když je
potřeba dokázat, že je něco velmi důležité, zahrají divadlo, kterému,
jak se zdá, i sami věří. Svou moc srdnatě demonstrují, byť je z našeho
pohledu směšná – třeba při prodeji a kontrole lístků. Horší je to
pak při čekání na spuštění lanovky. Je krásně, očividně nic nehrozí,
ale lanovka nejede. Z tváří jejích opatrovatelů lze vysledovat jen
veledůležité grimasy. Když za hodinu vyrazí „rescue četa“ (i ve dny,
kdy není co řešit), můžete počítat s tím, že lanovku za půl hodiny
pustí. Není výjimečné, že se první jízda koná 
až po poledni. Možná je to ale jediná věc, která si
občas vyžádá zvýšení sebekontroly. Nedočkavost a touha po ranním
prašanu je tu věc prozatím nepochopená a nereflektovaná. Není kam
spěchat a není s kým soutěžit. Počasí nám přeje. Po další 4 dny si
užíváme kašmírského prašanu, jak to jen jde. S focením a točením se
podaří zajet maximálně 4 jízdy denně, proto není důvod kupovat
celodenní lístek a jízdu za jízdou tedy znovu řešíme obchodní anabázi
s pokladními, což nám pomáhá lépe pochopit postoje a životní rytmus
místních obyvatel. Poznáváme nové a nové sjezdy a objevujeme
nekonečnost střediska. Kocháme se pohledem na Himálaj, který se
rozprostírá v celé své kráse za kašmírskou nížinou. Z osmitisícovek
je vidět jen Nanga Parbat na severu, ostatní jsou ukryté, přesto je to
impozantní pohled. Přibližně východním směrem se tyčí např.
nejvyšší vrchol indického Kašmíru, špičatá Nun (7 135 m n. m.)
a její dvojče Kun (7 077 m n. m.) nebo rozložitý Harmuk (5 530 m n.
m.).
Některé hřebeny Apharvatu ohraničují odtrhy lavin, které mají ke dvěma metrům výšky a na délku stovky metrů. Neradno ocitnout se tu v nevhodnou dobu, ostatně Gulmarg si již vyžádal nejednu oběť.
Neporušený prašan postupně mizí, takže Zája během jízd tipuje místa
na stavbu kickeru. To nejlepší nám před nosem vyfoukne partička od
Matchstick Production, která tady s Markem Abmou a Mikem Wilsonem sbírá
materiál pro další ze svých videí. Je dost pravděpodobné, že v recenzi
jejich nového filmu budeme moct tvrdit, že jsme tohle viděli na vlastní
oči. Náš skok tedy vzniká na vedlejším hřebínku, odkud můžeme jako
z lóže sledovat, jak to naši hoši americkým profíkům nandávají. Trochu
přeháním, chlapci do toho šli pěkně zostra, ale Zája měl rozhodně
lepší poměr odjetých skoků než Abma s Wilsonem. Odpoledne končíváme ve
venkovní restauraci na Kangdoori, jen kousek od mezistanice, kde si
pochutnáváme na parathě s pikantní cibulovou omáčkou a podobných
dobrotách.
Jídlo je další z momentů, který zaujme velmi pozitivně. Byť v chudém
kraji, uvařit Kašmířané umějí výborně a štědře. Jídlo není vůbec
drahé, výběr je široký od číny přes lokální speciality po indickou
kuchyni. I v našem hotelu jsme hodovali bohatě, byť třeba snídaně byla
mírně stereotypní. Tradičně nám byl předložen výběr smažené vejce,
omeleta nebo ovesná kaše. K tomu toasty, marmeláda nebo med. Večeře byly
bohatší a rozhodně pestřejší. K masu byly většinou na výběr dvě
přílohy a poté dezert. Jen s pivem to nebylo ideální, v muslimském
státě je alkohol (oficiálně) nepřípustný, ale pivo se tu vaří, je však
určeno jen pro turisty, na láhvi obsahu 0,7 l je to dokonce uvedeno.
Čím je člověku lépe, tím mu ubíhá čas rychleji. Čas v Kašmíru spěchal hodně, byť jsou tam všichni postiženi loudavou nemocí. Po několika krásných dnech přišlo sněžení, takže jsme se stáhli na Monkey Hill a dvakrát jsme sjeli až do Tangmargu. První sjezd byl o skluznici, protože ještě o den dřív nebylo dole po sněhu ani památky. Další den byla sněhová pokrývka i v údolí dostatečná díky hustému sněžení, které na dva dny paralyzovalo dopravu, potrhalo elektrické vedení a v údolí způsobilo záplavy a sesuvy půdy. Poslední den před odpoledním odjezdem jsme ještě využili pohostinnosti nedostavěného hotelu, který dnes slouží sotva jako útulek toulavým psům, a nafotili skoky a „pillow lines“ z jeho zasněžených balkonů. A pak už se jen rozloučit a vyrazit autem zpět do Srinagaru, který byl po sněhovém přívalu místy po kolena zaplaven vodou. Tam jsme strávili poslední noc, ráno se vydali na krátkou okružní jízdu městem proloženou exkurzí ve výrobně koberců a slavných kašmírských plédů a zastávkou na místním trhu, a pak nás už čekala jen dlouhá cesta domů: neskutečně zacpané srinagarské letiště, zpožděná vnitrostátní linka pilotovaná učněm, boj o setrvání v letadle a hlídání bagáže na mezipřistání v Dillí, tradiční diskuse a smutné oči nad nadváhou zavazadel, poslední nádech voňavého bombajského vzduchu, poslední bídísko, nablýskaná paluba švýcarského letounu a po rychlém nočním letu „sterilní” curyšské letiště. A posléze Praha… Doletěli jsme podle plánu, načas, se všemi zavazadly. V Kašmíru jsme nechali Zájovo rozbité prkno, každý něco ze své výbavy coby dar pro našeho průvodce Shabira a hlavně docela velký kus svého srdce.
P.S.: V posledních dnech našeho pobytu v Gulmargu jsme se dostali nahoru
na vrchol už jenom jedinkrát, ještě před onou velkou sněhovou kalamitou.
Jízda exkluzivním prašanem nás okradla všechny o rozum, Robin zmizel
a sjel celou horu na jeden zátah, my si užívali bez přehánění svůj
životní sjezd po panenském hřebenu v lehoučkém sněhu, který odpouštěl
chyby, nenutil svaly k interakci a nevyžadoval dodržování rychlostních
limitů. Bylo to splynutí s živly – podivným šamanským tancem se
přesouváme v prostoru a čase. Jako by ta poslední jízda byla pozvánkou
k brzké příští návštěvě.
Jen co jsme sjeli k mezistanici, zatáhlo se tak, že už si nahoru nikdo
netroufal. Vůli himálajských bohů jsme respektovali. Jejich pozvánku však
nosíme neustále při sobě…
Kašmír – fakta
Cesta
Do Srinagaru se musí letět přes Dillí, kam z Prahy létá jen Aeroflot přes Moskvu. My volili trochu okružní trasu Praha–Curych–Bombaj (SWISS) a Bombaj–Dillí–Srinagar (Air Sahara). Na této vnitrostátní lince operuje několik lokálních společností a letadla ve Srinagaru přistávají asi pětkrát za den.
Našli jsme jediný způsob, jak letenku zarezervovat z Česka, a to přes kancelář Air France, z cenových důvodů jsme to ale riskli a koupili vnitrostátní letenky až na místě (asi čtyřikrát levněji). Pozor, nemusí to nutně vyjít, letadla bývají plná! Doprava z letiště do Gulmargu je možná taxíkem nebo autobusem, což může být velmi zajímavé z hlediska kulturního, ale krajně nepohodlné – běžně se jezdí na střeše a ve visu kolem autobusu. Společnosti, které zajišťují pobyty v Gulmargu, mají k dispozici auta a doprava z letiště a na letiště je v ceně pobytu.
Jazyk
V Kašmíru mluví vlastním jazykem (kašmírsky), který je uznán indickou ústavou, ale nemá status státního jazyka. Těmi jsou urdština a angličtina, která je pro nás podstatná. Lze se jí v podstatě všude pohodlně domluvit. Základy k nezbytné komunikaci ovládá téměř každý.
Sezóna
Začíná někdy v půlce prosince, kdy je zde prý možné zažít nejlepší jěždění. Sníh si drží kvalitu a je nejmenší riziko lavin. Na Vánoce přijíždí obvykle hodně turistů, ale leden zase stojí za to. S blížícím se jarem se otepluje a narůstá lavinové nebezpečí. My jsme Gulmarg navštívili „až“ v březnu, a přesto to bylo výborné. Lyžuje se do dubna podle sněhu a počasí.
„Tips“ neboli spropitné
Jsou nezbytnou součástí sféry služeb a dost často si o ně i nestydatě říkají zejména různé pomocné síly. V restauracích vzali, co jsme jim dali. Hotelový personál má tipy rád, ale není nezbytné respektovat všechna jeho očekávání. Vtipné bylo, když si šéf našich průvodců, od kterého bychom vzhledem k jeho postavení nataženou ruku nečekali, nepokrytě řekl o lyžařský obleček… Nedostal ho. Nutno dodat, že ani to však nemělo vliv na jeho chování k nám během posledního dne našeho pobytu. Prostě to je zřejmě druh sportu, který provozují se zahraničními návštěvníky.
Vybavení
Pokud berete Gulmarg jako zastávku na delší cestě, máte možnost si vypůjčit vybavení, každopádně však doporučuju mít alespoň vlastní boty. Půjčovny jsou tady dvě. Jedna státní, která však za 250 INR nabízí výbavu mizerné kvality a využívají ji většinou jen ti, kdo se s lyžováním teprve seznamují na začátečnických svazích pod hotelem Highlands Park. Kashmiri Alpine Ski Shop nabízí i freeridové lyže (viděl jsem na skladě např. Salomon Pocket Rocket, Völkl Mantra, Fisher Big Stix a pár modelů od K2) za cenu 500 INR (11 USD) na den. Pokud do Kašmíru míříte čistě za sněhem, je lepší vzít si svou vlastní výbavu, na kterou jste zvyklí, i přes možnost určitých potíží s přepravou letadlem. Dost často sem míří filmařské týmy s profesionálními lyžaři a snowboardisty, kterým nečiní až takové potíže nechat zde při odjezdu své lyže. Pamatujte na to, pokud se sem vypravíte a máte možnost vzít si výbavu, které vám nebude líto. Lyžování je nad finanční možnosti drtivé většiny místních obyvatel a i průvodci jsou zčásti odkázáni na výbavu, kterou jim darují jejich klienti.
Strava
Kahva: Místní čajová specialita – zelený čaj ochucený skořicí, kardamomem a růžovým olejem. Do šálku se přidávají strouhané mandle a hodně se sladí cukrem nebo medem. Obvykle se pije po jídle místo moučníku, jelikož sladkosti nehrají v kašmírském jídelníčku žádnou podstatnou roli, jeho hlavní složkou jsou kuřata, skopové/jehněčí maso a ryby. Čistě vegetariánská jídla nejsou příliš častá, ale zelenina je nedělitelnou součástí masitých jídel. Famózní je kašmírský špenát, častý je květák a brokolice. Jako příloha vede jednoznačně rýže. Stravování v restauracích je levné a kašmírské jídlo je vynikající, přesto je třeba mít se na pozoru, vybírat si lepší podniky a dodržovat základní pravidla pro stravování v exotických zemích. Jídlo je přece jen jiné, než na jaké jsme zvyklí. Voda v Gulmargu je pitná, celou dobu jsme pili vodu z kohoutku a vše proběhlo bez známek narušení rovnováhy organismu. Základní potraviny lze nakoupit v Tangmargu (z Gulmargu 13 km autem nebo 4 km na lyžích či pěšky). V Gulmargu je také tržiště, ale s daleko menší nabídkou, např. ovoce a zelenina chybí úplně.
Mimořádnou událostí byla večeře u místních lyžařských průvodců, kteří bydlí v malém, ale čistém a útulném restaurantu Lala. Kapacita hospůdky odpovídala počtu nocležníků, přesto nás pozvali na pravou kašmírskou večeři, která obsahovala pečené kuře, masové koule ze skopového masa zvané rista a další skopové „variace“, jako například kabab, což je obdoba našich klobás, zeleninovou rýži, a já nevím, co ještě. Pro všechny to byla taková malá slavnost, ačkoli jsme jedli více méně sami. Byť (snad jen dočasně) je tamní horský průvodce a lyžařský instruktor doslova tím posledním článkem v příjmovém řetězci průvodcovských společností a doputuje k němu jen zlomek z utržených financí, jakoukoliv odměnu za jídlo odmítli. Což je typickou ilustrací filozofie Kašmířanů a jeden z kontrastů zdejšího života.
Pivo není až tak špatné, ale jedna láhev stojí 200 rupií, tedy v českých asi stovku – což je v místních poměrech skutečně hodně. Alkohol není v Kašmíru zrovna častým zjevem, ale probil se už i do muslimské obce, například náš guide Shabir se mu nebránil a když jsme ho pozvali na sklenku skotské, nejen že neodmítl, ale způsobil v lahvi celkem slušný vír. Výjimečný výstřelek to nebyl, v létě totiž Shabir řídí náklaďák a podle jeho slov si poměrně dost řidičů krátí čas s lahví v ruce. Prý pro lepší soustředění a bezpečnější jízdu. Obecně se však dá říct, že zde alkohol není příliš populární. Rozhodně ne tolik jako v našich zeměpisných šířkách. Pakliže člověk bez uvolnění mysli chemickou cestou nevydrží, je lepší se spolehnout na prostředky tamní kultuře vlastní. Hašiš není drahý a s jeho dostupností nejsou problémy.
