FILIP, BÝVALÝ SJEZDAŘ, SOUČASNÝ SLALOMÁŘ, ALE HLAVNĚ LYŽAŘ

Filipe, standardní otázka. Jak ses dostal k lyžování?

Narodil jsem se v Jilemnici, ale bydleli jsme v Rokytnici nad Jizerou, v podstatě pod kopcem, takže bylo rozhodnuto. Navíc rodiče byli sportovně založeni, takže mě k lyžování od malička směřovali. Máma hrála první ligu volejbalu a táta kdysi závodně lyžoval na úrovni České republiky, tak nejvíc to asi šlo přes něj.

*Rodiče ještě bydlí v Rokytnici?*

Ještě jo. No já tam vlastně bydlím taky, ale teď jsem tak pořád všude a nikde, takže spíš tam mám zázemí.

Co na to vlastně říká tvoje přítelkyně, že jsi tak často pryč?

Není to úplně ideální, ale od té doby, co jezdím už jen jednu disciplínu, tak je to o mnoho lepší. Když pak člověk jezdí tři nebo čtyři disciplíny, tak je to časově o mnoho náročnější, ale takhle je to znatelný rozdíl. Ne že bych jezdil jednu disciplínu jenom kvůli přítelkyni. Spíš je to takovej příjemnej důsledek toho mého rozhodnutí.

Ta jedna disciplína je tedy, předpokládám, slalom. Proč jsi vlastně vypustil ty ostatní?

Už mi přibývaj roky a pořád se ode mě čeká nějaká vzestupná tendence, tak jsem se nakonec rozhodl zaměřit jenom na slalom. V těch ostatních disciplínách nemám takovou šanci ta očekávání splnit, zatímco ve slalomu jo. Nebyl jsem kromě slalomu na takový úrovni, abych dosahoval nějakých výsledků ve svěťáku, a radši všechno úsilí a čas věnuju slalomu.

Ale v kombinaci jsi přece měl dobré výsledky…

To jo, ale to bylo třeba ze začátku, kdy byly ty kombinační sjezdy zkracovaný, ale od tý doby, co je přestali zkracovat (zkracují vlastně už jen Wengen, který má ale pořád minutu a půl), tak už ty slalomáři specialisti nemají tolik šancí. V tom dvouminutovým sjezdu dostaneš takovej klepec, že bojovat o jeden, dva body ve svěťáku už se nevyplatí. Ani to široký povědomí o kombinaci už není takový jako dřív, protože každý ví, že je to taková polovičatá disciplína. Aspoň tak se mi to zdá, poslední dobou.
Navíc je potřeba sjezd trénovat a to v našich podmínkách asi moc nejde. V našich podmínkách určitě ne, ale můžeš se věnovat tréninku sjezdu venku, třeba přes léto v Chile, ale stojí to hodně peněz a energie, a když se pak jede třeba pět kombinací za rok, musíš si sám vyhodnotit, jestli ti to za to stojí.

Takže v době, kdy ses sjezdu věnoval, jsi měl pocit, že máš natrénováno dost?

Jezdili jsme kvůli tomu do Chile, trénovali jsme na dlouhých lyžích, takže v rámci možností jsme o tom měli nějaký tušení. Samozřejmě se sjezdaři, kteří se na tu disciplínu specializovali, jsme náš trénink nemohli srovnávat, ale ten kontakt s dlouhými lyžemi jsme měli a tušili jsme tak nějak, co to tam s námi udělá.

Mě vždycky zajímalo, jaký je to pocit, když jedeš nějaký sjezd, ta rychlost, schopnost vnímání trati…

Já jsem jel první svěťákový sjezd už před x lety, takže těžko vzpomínat, ale spíš má člověk co dělat, aby se udržel na nohách, než přemýšlet o tom, že třeba jede zrovna Wengen. Spíš jde o to sjet ten závod v nějakým slušným čase, což je pak taková satisfakce za tu hrůzu, co jsi absolvoval. Ale nikdy jsem to nijak neprožíval, jsem rád, že jsem si nějaký ty těžký sjezdy odjel a že si pak budu moc říct, třeba až mi bude šedesát, že tohle mám za sebou.

Co ti běží hlavou, když jedeš sjezd?

Asi jenom to, abych se udržel na nohách tam, kde mám, a někde se nerozsekal, protože každá chyba je ve sjezdu tvrdě potrestaná. I když jsme trénovali ty sjezdy třeba v Chile, nebylo to nikdy tak náročný jako svěťák. Vždycky to byl rozdíl. Jiný profily kopce, jiný sníh, jiná rychlost.

Přemýšlel jsi někdy ve sjezdu ještě o něčem jiném než jenom o lyžování?

Třeba když jsme poprvé jeli s Banym (Ondřej Bank, pozn. red.) tak před sedmi lety Wengen, tak jsme si to při tréninku tak nějak osahali, a když jsme pak koukali na analýzy, tak třeba v jednom úseku se jezdilo zhruba 150 kilometrů za hodinu. Tak jsme se domluvili, že příští trénink v tom místě zkusíme třeba otevřít pusu, co to s námi udělá. Tak takovýhle různý blbosti jsme vymýšleli. Ale já jsem jinak měl se sjezdem vždycky problémy, byl jsem hned unavenej a musel jsem se pořád pekelně soustředit, abych se tam nenechal někde rozmáznout.

A co to s tebou teda udělá, když na Wengenu otevřeš ve stopadesáti pusu?

Jde blbě zavřít.

Nezpomalí to?

To fakt ne. Ale třeba v Beaver Creeku, což je asi druhej nejtěžší sjezd po Kitzbühelu, je průměrná rychlost přes sto kiláků za hodinu, a to jedeš celou dobu tak strašně rychle, že sice vnímáš spoustu informací očima, ale musíš si je rychle přebrat a zaměstná tě to natolik, že nemáš čas myslet skoro ani na to, co přijde, natož přemýšlet, co asi tak budu dělat odpoledne.

Sjezd je asi hodně o prohlídce trati…

To určitě, ale taky dost o zkušenostech. Zvyknout si na tu rychlost, všechny vjemy…, proto taky sjezdy jezdí většinou nejlíp ty starší závodníci, který už mají zkušenosti a ty jednotlivý tratě ve svěťáku mají zažitý, protože už je jeli třeba desetkrát nebo dvacetkrát. I když mlaďoši typu Janka nebo Feuz jsou výjimkou.


Ty jsi proslul poměrně hrůzostrašným pádem na olympiádě v roce 2006. Pamatuješ, co se ti tam tenkrát honilo hlavou?

Nejdřív mi prolítlo hlavou pár sprostejch slov a pak jsem si jenom říkal, že nesmím trefit tu síť, jinak to bude špatný, a v tu chvíli už jsem letěl do ní. To jsem asi poprvé v životě zažil, že jsem opravdu nevěděl, jestli jsem vzhůru nohama, nebo naruby, nebo co se vlastně děje. Vůbec jsem tomu nedokázal odporovat, protože jsem netušil, jestli mám hlavu dole, nebo nahoře, a už jsem pár pádů zažil, ale je fakt, že tenhle byl asi největší. Když jsem trefil tu síť, měl jsem na tachometru sto dvanáct a vůbec jsem nebyl schopen vnímat, co se děje. To jsem nikdy předtím nezažil a doufám, že už ani nikdy nezažiju.

Změnilo se pro tebe něco po tom pádu?

No díky tomu, že se mi vlastně nic nestalo, že jsem si akorát zase vykloubil jenom nějaký obratle, tak to se mnou neudělalo skoro nic. Ale je fakt, že jsem si začal pohrávat s tou myšlenkou, jestli to riziko vůbec stojí za to. Ten risk je poměrně velkej, zvlášť když se tomu člověk nevěnuje naplno, a spíš tak nějak v tom závodě tápe. Takže jsem od té doby začal přemýšlet, jestli to pro mě má tu hodnotu, nebo se mám třeba zaměřit na něco jiného.

Co nové parametry lyží na obřák?

Moc to ani neřeším. Obřák mi nikdy nešel tak ani tak, takže jestli mi ta jízda na obřačkách vadí hodně, nebo moc hodně, už prostě neřeším. Navíc s tím stejně nikdo nic neudělá, takže nemá smysl se tím stresovat. Buď na tom budem jezdit, nebo se na to vykašlem.

Co pro tebe znamená lyžování?

No tak asi všechno, vzhledem k tomu, že jsem vlastně nikdy nic jiného nedělal, ani jsem vlastně pořádně nechodil do školy, všechno jsem tomu podřídil, tak je to prostě nějaký celoživotní dílo nebo úděl. Snažím se všechno dělat na sto procent, aby to mělo nějaký smysl, a až to nepůjde dělat na sto procent, tak to prostě dělat přestanu, protože to nebude mít efekt, který bych chtěl, aby to mělo.

Co myslíš, že budeš dělat, až dolyžuješ?

To je docela častá otázka i se přiznám, že nad tím často přemýšlím, ale vzhledem k tomu, že už s tím lyžováním nějaký zkušenosti mám, tak asi by bylo rozumný se věnovat lyžování. Asi bych byl u lyžování k něčemu platnej. Ale zas na druhou stranu už toho mám tak trochu plný zuby, celej život je člověk někde po hotelu, žiješ v tašce, chtěl bys být aspoň občas trochu doma. Ale zase si říkám, že když je člověk v něčem dobrej nebo dosáhl nějaké úrovně, měl by v tom pokračovat. Navíc když nemám pořádně dodělanou ani tu školu, tak je to vlastně i svým způsobem trochu omezený výběr. Ale kdybych si mohl vybrat, tak jdu dělat něco úplně jiného.

Co třeba?

Cokoliv, nějaký obchod třeba.

S lyžemi, nebo s motorkami?

S čímkoliv. Byl bych spokojenej, kdybych prodával třeba i nějaký provázky. Prostě jen to zas trochu změnit a naučit se třeba něco novýho. Prostě když budu mít tu možnost, půjdu od lyžování pryč.

Ale to ti bude asi za čas chybět, ne?

To je dost možný, ale zatím to cítím takhle.

Mohl bys třeba učit lyžovat, se svým jménem bys neměl o klienty nouzi…

To jo, ale to už je zas to lyžování. Spíš si dovedu představit, že bych měl nějakýho svěřence nebo radil mladým závodníkům ve svěťáku, prostě něco, co by někomu opravdu pomohlo a mělo to nějaký smysl. Ale když si představím zase všechno to cestování…

Takže se dá říct, že se těšíš, až jednou vyměníš kariéru vrcholového sportovce za poklidný rodinný život. Nebo spíš za pár let doma.

To si teď určitě říkám. Že až skončím s lyžováním, tak si dám prostě rok pauzu a budu si dělat, co budu chtít. Takhle si každý řekne, že vidíme svět a cestujeme, že je to fajn život, ale my vidíme akorát sjezdovku a to je všechno.


Na jakém nejexotičtějším místě jsi třeba lyžoval?

Třeba Japonsko bylo zajímavý. Jiná kultura, jiný lidi, už z toho máš prostě pocit cestovatele a ne jako když lítáš celou zimu po Rakousku sem a tam. A pak třeba Chile, to jsem rád viděl, třeba Santiago, kde vidíš různý sociální vrstvy, jak žijou vedle sebe a přitom úplně jinak. Prostě věci, který tady v Evropě tolik nevidíš.

Myslíš, že povedeš svoje děti k vrcholovému lyžování, po těch všech zkušenostech, co máš?

Asi ne. Mně přijde, že ta šance, že z toho něco vytěžíš, že se dostaneš mezi nejlepší, je strašně malá. Spíš mi to přijde jako nějaký hobby, sport pro nadšence. A navíc tady v Čechách nejsou ani dobrý podmínky, nejen hory, ale hlavně finance. Jsou jiný sporty, kde může člověk trochu volně žít a ještě z toho něco mít.

Tak co je vlastně pak pointa lyžování na takhle vysoké úrovni?

Já jsem takovej mezistupeň, asi nejhorší, co může být. Nepatřím ani k úplné špičce, ani na tu druhou stranu, takže si tak proplouvám. Když vyhráváš, máš z toho určitě dobrej pocit, peníze, zaopatření, takže věřím, že u těch nejlepších to ten smysl má. Ale takhle když jsi tak někde napůl, je vlastně na zváženou, jestli má smysl to dělat, nebo ne.

Myslíš, že motivací pro závodění mohou být i peníze?

Tak ta úplná špička si vydělá spoustu peněz, ať už na prize money, nebo od sponzorů. Spousta lidí ve svěťáku si uvědomuje, že když bude pár let dobře jezdit, vydělá si dost na to, aby nemuseli do konce života už nic dělat. Možná i proto se všichni snaží jezdit co nejdýl to jde, aby z toho něco ještě vytřískali. Ale je to logický, je to naše práce.

Tak jaký je ještě další motor k vrcholovému lyžování? Točí se alespoň kolem sjezdařů holky?

Kolem té špičky určitě. Svindall, Miller, ale zase to jsou jenom hvězdy. Kolem ostatních moc ne. Musíš být prostě ten nejlepší.

Takže když skončíš třeba patnáctý ve slalomu…?

To fakt ne, na to už holky kašlou. Vždycky jsem si říkal, že být do třicítky ve svěťáku je dobrý, ale dneska už zjišťuju, že to zas nikoho moc nebere. Do desítky, možná tak ještě do patnáctky, dvacítky, to tě ještě i skoro uživí, ale dál už je to jedno.


FILIP ŘIDIČ, MOTORKÁŘ A BÝVALÝ STUDENT, KTERÝ BILANCUJE

Dokážeš třeba srovnat pocity rychlosti na lyžích a v autě?

Zkus si vystrčit ve stopadesáti hlavu ven z okýnka. Ale dá se to třeba srovnat s pocitem na motorce, nejlíp terénní. Když jedeš rychle, všechno se s tebou klepe a sotva víš, co se s tebou děje…, je to dost podobný. Hlavně v autě si můžeš jet třeba dvě stě padesát a nic moc se neděje, ale když se ti rozklepe hlava na lyžích nebo na motorce a nic moc pořádně nevidíš…

Přesouvá se ti třeba ten pocit rychlosti z lyží do auta? Když jedeš na lyžích sto padesát, tak co bys nejel autem dvě stě?

No nevím přesně, čím to je, ale když najedeme třeba těch 50 až 60 tisíc ročně, pořád se někam přesouváš, tak prostě nemůžeš jezdit úplně pomalu, protože bys z toho auta za ten rok ani nevysednul. Ale jezdit nějak rychle autem nebo se jít jen tak projet, asi není můj koníček. Strávím v autě tolik času, že už se mu pak snažím spíš vyhnout.

Ale tebe baví hlavně motorky…

Nejvíc asi motocross, ale zkoušel jsem to i na silnici. Koupil jsem si na krosovou motorku speciální kola na silnici, ale po pár vyjížďkách jsem zjistil, že to musím rychle prodat, nebo se někde zabiju. Takže jsme to dal rychle z baráku, protože to byla jenom otázka času, kdy se něco špatnýho semele.

Jak se ti líbilo fotografování?

Několikrát už jsem něco podobného absolvoval, ale tohle bylo dost specifický tím námětem, ale nakonec to šlo docela dobře. Ale je fakt, že jsem se necítil nijak skvěle.

Co pro tebe znamená tetování?

Nějak jsem k tomu inklinoval od malička, a hned jak mi bylo osmnáct, tak jsem do toho šel. Ale dělám to spíš pro sebe, nechci nikde nic ukazovat, nebo si nechat potetovat celou ruku. Navíc tady na to ta společnost není ani připravená. Ale tetování mě obecně baví, zajímám se i o historii tetování a tak. Jenom nemám potřebu nic ukazovat, a byť vypadám třeba trochu výrazně, snažím se vlastně většinu věcí před lidmi spíš schovávat.


Říkáš, že vypadáš výrazně, což je asi pravda. Je to image, nebo jak to vlastně vzniklo?

To ani není image, prostě to nějak vyplynulo. Jak jsem dospíval, tříbil si svoje názory, tak z toho postupně vypadlo to, jak teď vypadám.

V každém případě je to vzezření, které ve mně vyvolává otázku „sex, drogy, rock n´roll“. Tak co z toho?

Asi nejsem úplně typický sportovec jak vzhledem, tak přístupem. Myslím si, že všechno musí být trochu zábava a dril nemusí být jediná cesta k vrcholu. Vedou tam i veselejší cesty. A já se chci v životě trochu bavit, asi i proto nejsem ten klasický sportovní prototyp.

Takže jdeš po závodě v klidu s Millerem na pivo.

Právě že už ani tohle ne. Už jsem asi nějakej unavenej. Hlavně nad tím už přemýšlím jinak. Dřív jsem třeba na pivo i šel, byť to stejně bylo spíš výjimečný. Ale dneska už vidíš, že to je tvoje živobytí, dáváš do toho dost času, energie i peněz, a když si dáš v sezoně pár piv, tak to ničemu neprospěje.

Vrátím se ještě k té budoucnosti a dám ti jednoduchou otázku. Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Hm, sedmatřicet. No to je fakt hodně jednoduchá otázka. No asi budu někde v práci. I když čtyři hodiny, tak to už možná půjdu domů.

Máš někde ve skříni nějakého kostlivce? Je něco, co bys chtěl v životě vrátit?

Asi ani ne. Protože těžko říct, jak by to dopadlo, kdybych to vrátil. Ale myslím, že jsem nikomu nic špatného nezpůsobil, tak snad není co vracet. Snažím se chovat k lidem i k sobě tak, abych s tím byl spokojenej. Každý svého štěstí strůjcem.

Takže se asi nedá říct, že bys úplně věřil třeba na osud, hvězdy, horoskopy?

No paradoxně, všechny holky, se kterýma jsem chodil, to většinou dost řešily. Ale mně to přijde úplně postavený na hlavu. Jak by mohlo nějaký číslo nebo datum narození něco ovlivnit? Prostě tomu nevěřím.

Co ty a studium?

Studium, to je takový tabu. Základka a střední byla v pohodě, ale na vysoký tomu bylo potřeba asi věnovat víc času a možná trochu omezit lyžování a to jsem nechtěl. Prostě jsem nakonec vsadil všechno na jednu kartu a rozhodl se pro lyžování. Takže studium šlo stranou, alespoň zatím. Navíc razím myšlenku, že škola nikomu nic nezaručí. Je to určitě dobrá věc, ale mám spoustu kamarádů, který vydělávají dost peněz a nemají třeba ani maturitu. Je to o tom, jestli člověk něčeho chce dosáhnout.


FILIPŮV BRAINSTORMING NA ZÁVĚR

Olympiáda, mistrovství světa, nebo svěťák?

Pro mě jednoznačně svěťák. Ten kdo vyhraje svěťák, je lyžař nad lyžaře. Olympiáda je jeden závod, kde většinou favoriti vyhoří a vítězí outsideři. Přijde mi divný řešit jeden závod, co pojedeme za čtyři roky, když do té doby pojedeme milion jiných.

Je ve svěťáku někdo větší než ty?

Není. Jsem nejvyšší a za mnou je tuším Svindal. Ten je trochu menší a taky hubenější.

Strašíš svým vikingským vzezřením soupeře?

To vůbec. Oni straší mě. Většinou znám jenom slalomáře a přijde mi, že ty jsou taková specifická skupina bezmozků. Je jim jedno, jestli vypadnou, zlomí si nohu, prostě jedou na doraz, na absolutní riziko s tím, že to buď vyjde, nebo ne. Takže spíš strašej oni mě tím svým přístupem. Některý z nich jsou možná schopný se i zabít, jenom aby vyhráli.

Freeride, nebo pista?

Freeride je skvělej, ale teď už jsem v takovém zdravotním stavu, že už se tomu spíš vyhýbám. Dřív jsme jezdili hodně i do parku, skákat, ale teď už to prostě nejde. Když někde špatně dopadnu, tak se pravděpodobně rozpadnu.

Měl jsi na lyžích někdy strach?

Spíš mám strach z neúspěchu, než že by se mi něco stalo. To, že někde spadneš, už je pak spíš druhořadý.

Co tvoje přítelkyně, lyžuje taky?

Lyžuje. Dřív taky závodně lyžovala, teď už lyžuje se mnou.

Předjel bys ji na snowboardu?

Ne. Mně to nějak nejde. Musím mít nohy od přírody rovně po směru jízdy.

Jaký je Filip Trejbal člověk? Vypadáš jako drsňák, ale spíš mi připadáš jak dobrák.

No takže asi dobrák, ne? Myslím si, že to jde ruku v ruce se sportem. Musíš mít pokoru, smířit se spoustou věcí, co ve sportu bolí, a pokud to nedokážeš, nikam to nedotáhneš. Takže se snažím být pokorný, protože arogance ti k ničemu nepomůže. Snažím se s každým vyjít co nejlíp.

Filipe, díky za rozhovor a doufám, že se ještě pár let nerozpadneš ani ve freeridu, jak jsi inzeroval, ani na sjezdovce a tvé omrzlé fousy nás budou těšit ve vyhřátých pokojích u televizních obrazovek nebo v horských barech, kde se tvé báječné jízdy promítají na plátno.

Filip Trejbal se narodil 5. ledna 1985 v Jilemnici. Spolu se svými rodiči a sestrou vyrůstal v Rokytnici nad Jizerou, takže stejně jako na sjezdovku, tak ani ke kariéře sjezdaře nebylo daleko. K lyžování ho přivedli rodiče, kteří ho dodnes podporují.
Mezi jeho největší úspěchy patří 1. místo ve slalomu na juniorském mistrovství světa v Itálii, v tom samém roce ale dokázal už bodovat i ve Světovém poháru v Krajnské Goře 22. místem ve slalomu. Od té doby pravidelně boduje v závodech Světového, ale i Evropského poháru, kde v roce 2011 obsadil 4. místo v celkovém hodnocení slalomu. Ve své kariéře se soustředil na všechny disciplíny, ale dnes se zaměřuje hlavně na slalom, který vždy byl, a stále je, jeho doménou.
Ve volných chvílích se rád věnuje různým jiným sportům, mezi nejoblíbenější patří freeride na lyžích a na kole, ale hlavně motocross.


Valentina Volopichová

Na rozhovor přišla rozevlátá, uspěchaná, udýchaná a se slovy „kluci, jsem úplně kantáre“ dosedla na gauč a požádala o minerálku. Nápis na jejím tričku ve mně vyvolal mnoho otázek. Brunettes Rule – brunety vládnou.
Vyšlo ve SNOW 68



Kateřina Pauláthová

Potkat se s Kateřinou nebylo vůbec jednoduché. Tato mladá sympatická dáma je vytížena tréninky, cestováním i povinnostmi vůči sponzorům a volného času jí moc nezbývá.
Vyšlo ve SNOW 72



Kryštof Krýzl

To nejzajímavější jsem z chlapíka, který nejdříve působil téměř tichým dojmem, dostal až na konci našeho rozhovoru, který se tentokrát točil kolem lyžování víc, než kdy předtím. Kryštof je lyžováním posedlý a rád řeší technické detaily, a protože jsem na tom podobně, bylo velmi těžké se nenechat unést.
Vyšlo ve SNOW 73



Klára Křížová

Se sympatickou Klárou jsme se setkali na vyhřáté zahrádce příjemné trutnovské kavárny. Byl srpen, teplo, tiché nedělní odpoledne na maloměstě a proti mně seděla krásná, vtipná, veselá mladá dáma, která umí navíc dobře lyžovat. Co víc jsem si mohl přát! Narozena na Moravě mluvila spisovně a rozhovor plynul pomalu, přirozeně, prostě nedělně a já ho nechal stejně tak plynout i pro vás. Přeskakující vesele z jednoho na druhé, živý jako voda, živý jako Klára samotná.
Vyšlo ve SNOW 74