KRYŠTOF ZAČÍNAJÍCÍ

Kryštofe, jak se rodilý Pražák dostal k lyžování?

No přes rodiče, jak jinak. Oba tak nějak závodně lyžovali na československý úrovni, táta se pak navíc chytil podnikání ve Špindlu, takže jsme už od mala trávili s bráchou na horách dost času. Když jsem byl v takovým tom školním věku, tak už jsem to půlil – půl roku ve Špindlu, půl roku v Praze.

Zmínil jsi bráchu, ten byl jeden čas asi tvůj velký soupeř, ne?

Bráchu jsem se snažil vždycky porazit. Byl starší, byl lepší a já se na něj dotahoval.

*Jak jsi vlastně přišel k přezdívce Kitan? Na to nikdo nedokáže pořádně odpovědět…*

(„Zavolej mámě, ta si to jediná pamatuje,“ skáče do řeči táta Aleš Krýzl.) Ty jo, já to vždycky nějak zapomenu. Vím, že jsem v dětství šišlal, tak jsem nebyl schopen říct Kryštof a říkal jsem Kišťo nebo tak nějak, už přesně nevím. A nějak se to zkomolilo na Kitan. Ale měl jsem různý přezdívky. Třeba Kino, protože jsem pořád chtěl chodit do kina, nebo Škokan zelený, protože inklinuju k zelený barvě, což je vidět dodnes na mý helmě na slalom. Na helmy jsem byl od mala vůbec docela ulítlej. Měli jsme doma po pradědovi takovou tu klasickou motocyklovou přilbu, koženou, tak tu jsem si pořád nasazoval na hlavu nebo jsem jednou přemluvil mámu, ať mi koupí takovou obrovskou helmu se štítkem od jednoho skibobisty a já ji sice nemohl ani unést, ale pořád jsem se jí snažil nosit na hlavě, i doma po bytě, a nikdo nebyl schopen mě z ní dostat. Pořád jsem jí musel mít.

A tahla záliba v helmách ti zůstala?

Dneska už ne, ale tenkrát to byl spíš takový signál, že už jsem chtěl prostě to závodění a všechno to okolo. Měl jsem pocit, že ta helma k tomu prostě neodmyslitelně patří.

A jakých výsledků si třeba vážíš nejvíc z téhle dětské nebo juniorské doby?

Můj asi první úspěch na oficiální mezinárodní úrovni byl na Topolinu (Trofeo Topolino – neoficiální mistrovství světa žáků pořádané každoročně v Itálii, pozn.red.), to mě bylo asi dvanáct a tam jsem byl třetí ve slalomu. V každým případě jsem z toho byl docela paf. Nejlepší bylo, že já tu medaili získal díky tomu, že jsem všechny branky v těch korytech pěkně objel, aniž bych se snažil jet kloubovou technikou, což v tý době už tam bylo docela dost kluků, kteří tuhle techniku ovládali. Jenže byl měkký sníh a spousta kluků, co do toho šla jako dospělí, tak padali, takže nakonec dobrá technika, kterou mě vždycky učil táta i Bobas Zeman a kterou v tom našem žákovském věku vždycky upřednostňovali před boucháním do tyčí, zvítězila. Bohužel i dnes to je častá chyba trenérů, kteří nutí ještě malé, nedostatečně vyvinuté děti jezdit kloubovou techniku, aniž by dokonale ovládali tu lyžařskou.

Co jsi tenkrát vyhrál?

No to bylo úžasný. Získal jsem zpáteční letenku na závody do Whistleru, do Kanady a poprvé v životě jsem letěl letadlem. No a tam jsem byl taky třetí ve slalomu, takže na to hrozně rád vzpomínám. Měl jsem pocit, že jsem něčeho dosáhnul, a byl jsem na sebe dost pyšnej.

Změnilo se pak něco, třeba ve shánění peněz, sponzorů a tak?

Určitě jsem se najednou dostal, byť v kategorii žáků, trochu do podvědomí a táta to pak měl o něco snazší získat někde nějaké peníze na trénink a další závody. Je fakt, že v našem českém systému je to dost složitý a vlastně musíš být pořád trochu vidět, mít nějaké výsledky, ideálně už od dětství a na výsledcích z uplynulé sezony postavit shánění peněz na další sezónu. Nesmíš z toho vypadnout, což mě se dařilo dlouho až do toho úrazu se zádama, ale ten byl první, do té doby vlastně nic.


KRYŠTOF TADY A TEĎ

Jak to vlastně bylo s tím úrazem zad? Stalo se to v létě, při tréninku v hale, spadl jsi z poměrně velké výšky na dno U rampy a zůstal ležet. Co tě bezprostředně potom napadalo?

Nejdřív jsem si myslel, že se vůbec nenadechnu, byla to strašná rána. Ale pak jsem najednou popadl dech, tak se mi ulevilo a trochu jsem se vzpamatoval a začal zkoušet, jestli můžu hýbat rukama a nohama, a když jsem zjistil, že můžu, došlo mi, že jsem v háji, ale že můžu vším hýbat, což je pozitivní. Ale bál jsem se jakkoliv pohnout, protože jsem věděl, že stačí třeba centimetr, něco se někde skřípne a všechno může být jinak. Pak byl dost problém s doktory. Hamburk, nížina, léto. Prostě bylo znát, že najednou se doktoři ocitli v horských podmínkách a chvíli jim trvalo, než mě nějak uložili a byli schopni z toho sněhu dostat. Takže jsem tam navíc strašně promrz.

A změnilo se pro tebe něco v životě po tomhle úrazu?

Určitě si uvědomíš, že nejsi úplně nesmrtelnej a že jsi měl velkou kliku. Asi si od tý doby uvědomuju, že všechno je dost vrtkavý. Lyžování je super věc, ale je dobrý mít k němu nějakou alternativu. Nejen co se týče případnýho úrazu, ale i psychiky. Prostě nebýt na tom sportu tak závislej.

Takže co pro tebe znamená lyžování?

No vlastně všechno, protože teď tomu věnuju všechen čas, navíc jsem zdravej, cítím se dobře, mám motivaci, zrovna mi to jde a mám sílu do toho všechno investovat. Ale zároveň si uvědomuju, že kdyby nebylo lyžování, tak mě to bude asi dost mrzet, ale ten reálnej život je trochu o něčem jiným.

Co myslíš, že budeš dělat, až skončíš s lyžováním?

To nejsem vůbec schopen říct. Ale mám lyžování tak rád, že bych u něj určitě rád zůstal a třeba nějak předával to know-how, který jsem za ty roky závodění nabyl. No, a jestli se mi podaří dostudovat, tak pak uvidíme. Pak už třeba bude taky rodina.

Postavíš svoje děti na dráhu závodního lyžaře?

Tak to fakt nevím. Záleží dost na penězích, na čase, ale nevím. Asi tomu nechám volný průběh, jako to udělali naši se mnou a s bráchou. A myslím, že dokážu už brzo poznat, jestli na to dítě má talent, nebo ne. Když uvidím, že je prkenný, nebudu ho do toho mermomocí tlačit.


A co tvoji rodiče, bojí se o tebe, když třeba občas jedeš nějaké rychlostní disciplíny?

Já už se do toho po tom úrazu v každém případě tolik nepouštím. Když si to dneska promítnu, co všechno jsem ustál téměř bez tréninku, jaký jsem řešil při závodech krizovky…, ale v tý době mi to bylo nějak jedno. Ten úraz to asi trochu změnil. Dneska už víc kalkuluju a to by člověk při sjezdu neměl. Buď do toho rizika jdeš, nebo ne. Ale dneska už si říkám, jestli to má smysl, bojovat někde o slušný umístění ve dvou kombinacích za sezonu, když jsem vlastně hlavně slalomář? Ale třeba na mistrovství světa nebo na olympiádě, tam se pravděpodobně zase hecnu a do toho sjezdu půjdu, protože tam to riziko, když můžeš jet fakt třeba o medaili, smysl má. Rodiče se asi vždycky trochu báli, ale nijak extrémně.

Ale jednou jsme se spolu bavili, že tě docela berou rychlá auta…

Nejsem úplně fajnšmekr, ale líbí se mi to. Chtěl bych někdy zkusit rallye, chtěl bych si někdy koupit rychlý auto, prostě se mi líběj rychlý auta. Asi ne žádný typický sporťáky, ale spíš auta, který na první pohled vypadaj docela normálně. Čtyřkolky jako Subaru Impreza nebo Mitsubishi Lancer Evo, tak něco.

Takže se rád svezeš rychle?

Docela jo, ale vlastně ani nemám auto, se kterým bych mohl nějak bláznit.

Když srovnáš rychlost v autě s rychlostí na lyžích…

Někde jsem četl, že sjezdaři mají k rallye nejblíž. Ve vnímání rychlosti, k perifernímu vidění, k odhadu zatáček a tak. Teoreticky by všichni sjezdaři mohli být špičkoví řidiči rallye.

Možná jsou podobné nároky i na zapamatování si tratě…

Těžko říct. Při sjezdu určitě jedeš v podstatě přesnou linii, kterou sis zapamatoval při prohlídce a tréninku. Ale v technických disciplínách si pamatuju rytmus, ale pak už to spíš jenom pálím a jedu instinktivně. A to je dost podobný v rallye. Víš sice dopředu z itineráře všechny zatáčky, hlásí ti je, ale podle instinktu nebo pocitu tam musíš nějak najet.

Takže jsou si ty dva sporty docela podobný…

Mně se na lyžování líbí, že kromě fyzičky potřebuješ techniku a pracuješ s nějakým materiálem. A můžeš mít sebelepší kondici, sebelepší techniku, ale když máš blbej materiál, nedokážeš nic. Protože už se to jezdí na tak extrémně tvrdých podkladech, že bez dobrého materiálu jsi prostě v háji. A to je podobný v motorsportu, kde rozhoduje z velký části technika.


Takže rád ladíš materiál?

Docela jo, snažím se pořád ještě najít, co by mohlo pomoct, jak naúhlovat boty, jak nabrousit, kde přidat, ubrat, co s podložkou, je prostě strašně moc proměnných, který dokážou ten výsledek ovlivnit. Ale musíš pro to mít zároveň cit, abys dokázal servismanovi říct, co přesně s lyžemi na konkrétní sníh udělat, kde třeba trochu tupit, nebo kde víc brousit. A nesmíš se tím zahltit. Když pak ladíš všechno najednou a začneš na tom být do určité míry závislý, nic dobrýho to nepřinese. Musíš řešit zásadní věci. Nebo ladit v létě a pak už si zvykat na materiál, který vyšel při testování nejlíp. Ale v sezoně už nic moc extra ladit nemůžeš, nebo tě to rozhodí.

Jak se ti jezdí na nových lyžích, nové parametry…

Překvapivě to není zas tak hrozný. Je to horší, je to náročnější, je to i nebezpečnější, ale nepřijde mi, že bych s tím měl zas takovej problém. Ale je to boj. Snažím se teď už neřešit tolik techniku jízdy, ale spíš to nasazení, se kterým do těch lyží musíš jít. Navíc musíš být furt ve střehu, dřív ses na ty lyže mohl víc spolehnout a bylo jednodušší zvládat nějaký krizovky, nebo ses do nich často ani nedostával. Rozhodují podmínky. Na měkkým kopci ty lyže prostě nezatáčí.

Musel jsi nějak zásadně měnit techniku?

To ani ne, jdu do toho stejně, akorát to jde mnohem hůř. Jenom v konci oblouku je to dost jiný. Během něj se do toho položíš a na konci se snažíš zase zvednout, vyvinout tlak proti lyžím a jít přes ně. A když jsi tu sílu dobře nasměroval, dokázal jsi ji zrychlit, takže jsi zrychlil při výjezdu i lyže. Šlo si s tím daleko víc hrát a mohl jsem se na konci oblouku zvedat mnohem víc dopředu, ale teď už to tak nejde a musím mnohem víc nahoru, ten pohyb je daleko vertikálnější.

Freeride, nebo pista?

Jsem odkojenej na sjezdovce, takže určitě pista. Ale freeride mě strašně láká, akorát jsem ho vlastně nikdy pořádně nevyzkoušel, a když, tak vždycky maximálně na svejch slalomkách. Takže věřím, že až budu mít pořádný lyže a čas, tak mě to naprosto pohltí.

Máš v týmu psychologa?

Mám, ale že bychom řešili úplně každou blbost, to zas ne. Spíš pracujem nějak dlouhodobě, abych byl v pohodě a soustředil se na podstatný věci. Nejhorší je, když začneš při závodě moc přemýšlet. Dojedeš dolů, vidíš, že ti postup do druhýho kola utekl o tři desetiny, a říkáš si, proč jsi těch posledních deset branek víc nepustil. Je lepší jet naplno a vypadnout než se někde po cestě stresovat, že musíš dojet, a přitom pak dojedeš takhle blbě. Musíš se naučit trochu riskovat a nemít pořád vzadu v hlavě nějakýho strašáka, třeba i kvůli sponzorům. A to se teď učím, řešit jen důležitý věci, nekoukat tolik na video z vlastní jízdy, neřešit, jak to vypadá, ale jak je to rychlý. Dřív jsem právě tohle dost řešil, chtěl jsem u lyžování vypadat dobře, byl jsem perfekcionalista a zajímalo mě, jak u toho vypadám.


KRYŠTOF TROCHU OSOBNÍ

A jaký jsi v běžném životě? Riskuješ, jsi stále perfekcionalista, nebo jsi věrný svému znamení Vah?

Občas právě asi trochu nerozhodnej. Ale kliďas. Možná v sobě někdy věci i dlouho dusím, a když pak přetečou, je to velký. Nevím, je pro mě dost těžký se nějak specifikovat.

Co říká tvoje přítelkyně na tvoje časté cestování?

Teď je to dobrý. Ona taky závodně lyžuje, takže to docela chápe. Ale uvidíme v lednu, až sezona poběží naplno. Je potřeba, aby to ten partner chápal. Když jsi ve Švýcarsku a jsou zrovna dobrý podmínky pro trénink, tak bys třeba rád jel domu, ale nemůžeš, protože je to prostě tvoje práce.

A co bys obětoval, kdyby došlo na lámání chleba. Lyžování, nebo partnerku?

Lyžování určitě ne. Partnerka, která nechápe to, co děláš a proč, asi nemá v mým životě místo. Ale kdybych do ní byl fakt strašně zamilovanej…, to nevím. Tohle rozhodování bych nechtěl nikdy zažít. To musí být hrozný.

Co pro tebe znamená rodina?

Asi nejvíc. Mám štěští, že mám skvělou rodinu, která funguje strašně na pohodu.

Je něco, co bys chtěl v životě vrátit?

Nemám pocit, že bych udělal něco tak zásadního, že bych si to vyčítal. Tak nějak to beru, že když se stane něco špatnýho, tak mně to dá do života nějaký ponaučení nebo posílení, že mě to vlastně utváří.

Máš nějaké předstartovní rituály?

Ani ne, snažím se dělat všechno pořád stejně, aby mě pak něco nevykolejilo z pohody. A mám pak nějaký malý rituálky, ale ty jsou spíš tajný.

Tak nějaký prozraď…

(Moc se mu nechce, ale nakonec…) Nemám rád, když se po sjezdovce povalují věci, co tam nepatří, třeba starý permanentky. Tak ty věci sbírám a říkám si, že já pomůžu tomu kopci a třeba on pak pomůže mně, abych byl rychlej. A schovávám ty věci do báglu a mám pocit, že mi třeba přinesou štěstí. Takže mám v batohu spoustu nesmyslů ještě z loňska i předloňska.

Co ty a muzika? Zmiňoval si nějaký mix pult…

Ten jsem měl, ale nebyl na to čas, tak jsem ho půjčil kamarádovi, ten začal hrát jako DJ po klubech a docela se chytil, tak teď to chci od něj vyzískat zpět a doufám, že mě naučí s tím pořádně zacházet. Mohl bych pak třeba hrát občas někde na párty, jen tak. Kostelič hraje na kytaru, Myhrer taky, tak já bych jim do toho mohl něco mixovat.


KRYŠTOF JAPONSKÝ

Máš nějaký velký sen?

Chtěl bych mít doma kino. Mít místnost, kde budu mít jenom plátno, promítačku a budu koukat na filmy.

Jaký žánr?

Asi úplně všechno. Ale líbí se mi japonská kultura, takže mám třeba edici samurajských filmů.

Proč zrovna Japonsko?

Líbí se mi jejich mentalita. Přijdou mně zajímavý, přijdou mně pracovitý a chtěl bych Japonce poznat víc. Asi bych chtěl bejt samuraj.

Proč zrovna samuraj?

Líbí se mi, jak žili, jaký měli kodexy, povinnosti, morálka, disciplína a celej život neřešili nic jinýho, než jak se zdokonalit v umění ovládat dokonale meč. Když to přirovnám k lyžování, je to dost podobný. Taky se snažím dostat se do stavu naprostý dokonalosti v technice stejně, jako to oni měli v šermu.

Kryštof se narodil 12. října 1986 v Praze a lyžování se věnuje již od dětských let. Už v mládežnických kategoriích dokazoval svůj talent podložený tréninkovou pílí. Stal se opakovaně mistrem republiky v žácích i juniorech, na neoficiálním Mistrovství světa žáků Trofeo Topolino skončil ve slalomu na 3. místě. Je také držitelem bronzové medaile z Mistrovství světa juniorů v roce 2007.
V současnosti je nejúspěšnějším členem mužského národního týmu České republiky v alpském lyžování, pravidelně boduje ve Světovém poháru a zúčastnil již čtyř Mistrovství světa a dvou zimních olympiád. Jeho dosavadním nejlepším výsledkem je 8. místo ve slalomu na MS 2009,vyhrál také nedoceňovaný Křišťálový globus za soutěž národních týmů Světového poháru 2009/10. Na svém kontě má také vítězství i druhé místo ze závodů Evropského poháru v obřím slalomu a mnoho umístění v nejlepší třicítce Světového poháru. Je úřadujícím mistrem České republiky ve slalomu. Jeho kariéru zbrzdilo těžké zranění páteře v létě 2009 a zranění kotníku na podzim 2010.


Valentina Volopichová

Na rozhovor přišla rozevlátá, uspěchaná, udýchaná a se slovy „kluci, jsem úplně kantáre“ dosedla na gauč a požádala o minerálku. Nápis na jejím tričku ve mně vyvolal mnoho otázek. Brunettes Rule – brunety vládnou.
Vyšlo ve SNOW 68



Filip Trejbal

S Filipem jsme se potkali uprostřed parného léta v kavárně na okraji Liberce. Nad námi se tyčil majestátní Ještěd a působil tajemně, stejně jako velký chlap s vzezřením vikingského válečníka, který seděl naproti mně. Z jeho hlasu ale zaznívala dobrota i pokora a já se přestal bát, že mě za špatně položenou otázku třeba přišpendlí lyžařskou hůlkou do kavárenského křesílka.
Vyšlo ve SNOW 70



Kateřina Pauláthová

Potkat se s Kateřinou nebylo vůbec jednoduché. Tato mladá sympatická dáma je vytížena tréninky, cestováním i povinnostmi vůči sponzorům a volného času jí moc nezbývá.
Vyšlo ve SNOW 72



Klára Křížová

Se sympatickou Klárou jsme se setkali na vyhřáté zahrádce příjemné trutnovské kavárny. Byl srpen, teplo, tiché nedělní odpoledne na maloměstě a proti mně seděla krásná, vtipná, veselá mladá dáma, která umí navíc dobře lyžovat. Co víc jsem si mohl přát! Narozena na Moravě mluvila spisovně a rozhovor plynul pomalu, přirozeně, prostě nedělně a já ho nechal stejně tak plynout i pro vás. Přeskakující vesele z jednoho na druhé, živý jako voda, živý jako Klára samotná.
Vyšlo ve SNOW 74