Gardenissima se jezdívala v neděli, ale poslední tři roky se jezdí v sobotu na přelomu března a dubna, kdy nejsou Velikonoce. Od roku 1997, kdy se závod začal jezdit, bývá v tomto období většinou sluníčko, dopoledne dostatečná zima, ale vždy dostatek sněhu na sjezdovkách. Obvykle následující den po závodě je ukončena zimní sezóna, přestávají se upravovat sjezdovky a vypínají lanovky. Přihlásit se na tento závod můžete přes internet od konce podzimu předcházejícího roku. Maximální počet závodníků je 650 a jsou rozřazeni po 5 letech do kategorií. Startuje se od nejstarších. Startovné není malé – 50 euro. Se startovním tričkem (číslem) dostáváte ještě na dva dny skipas s 50% slevou na část Sella Rondy a balíček s praktickými upomínkovými předměty a různé dobroty. Často bývá až půl kila italského tvrdého sýra, nějaké domácí ovoce, energetické nápoje a tyčinky.



Gardenissima se jede na svahu Seceda, naproti legendárnímu Saslongu s velbloudím hrbem, kde před Vánocemi jezdí elita Světový pohár ve sjezdu a superobřím slalomu. Start závodu je na konečné stanici sedačkové lanovky Seceda Fermeda ve výšce 2 500 m. Je zde komfortní vodorovná plocha pro rozcvičení závodníků i zázemí startérů a pořadatelů. Mnoho startujících přijíždí s početnými doprovody, a mimo to zde vystupuje lyžařská veřejnost, která sjíždí nádherný sjezd do St. Ulrichu, protože Saslong je uzavřen. Bývá tu zdarma i profesionální servis lyží většinou od firmy TOKO. Každý závodník má možnost si nechat odsud poslat svršky v igelitce, kterou dostává se startovním balíčkem. Dole u lanovky Col Raiser si po závodě balíček podle čísla najde.



Startovné na letošní Gardenissimu, která se jede 29. 3., získá vítěz Dark SNOW Monínec



Start závodu je v 8:00. Vzhledem k tomu, že trať si můžete prohlédnout pouze před startem, je třeba vstávat hodně za tmy. Po půl osmé již nikoho na trať nepustí. Přestože na tento závod jezdím již od roku 2001 a trať je vždy skoro stejná, prohlídku jsem nikdy nevynechal. Po prohlídce je ještě čas na občerstvovací zastávku v horní stanici lanovky Col Raiser. Mimo čtyřhvězdičkového hotelu je zde i bar a restaurace. Konečně je totiž čas na lehkou snídani a toaletu. To druhé je dost přelidněné. Nervíčky začínají pracovat.



Startují vždy dva závodníci současně po 30 sekundách z„vrátek“, jako na Světovém poháru při paralelních slalomech. Můžete se odrazit od madel nebo klasicky hůlkami. Na široké louce se sklonem červené začíná nádherný paralelní obřáček. Asi po jenom kilometru zatáček se tratě spojí a pokračuje se již jedním super obřím slalomem. Ano, ptáte se správně, co se stane, když oba závodníci přijedou do spojení tratí současně. Viděli jsme jednou i tvrdý bodyček, když závodníci přijeli současně. Pokračoval jen jeden, protože druhý vyjel z trati asi osmdesátikilo­metrovou rychlostí. Nic se mu nestalo. Pro mne a možná i pro ostatní je proto dilema, zda zvolit delší superobřákové lyže nebo kratší obřákové. Světoví sjezdaři, mezi kterými byl v minulosti i Kristian Ghedina, Isolde Kostner, Denise Karbon, Peter Fill, Christof Innerhofer nebo i naši Šárka Záhrobská-Strachová a Ondra Bany Bank, jezdí většinou na dlouhých lyžích. Ti však startují samostatně a jedou všichni jen v modré (A) trati, aby měli naprosto stejné podmínky. Pro paralelní obřák jsou obřačky výhodou, ale zbylých 5 km se trochu kvedlají a tolik nejedou. Pokud se totiž nedostanete před vašeho konkurenta, který krouží hned vedle vás lépe obřák, těžko ho předjedete v části, kde je postaven spíše super obří slalom. Mohu to potvrdit, jednou jsem brzdil celých 5 km hned za patkami obřaček soupeře. Jednou se mi ale povedlo, že jsem jel se soupeřem skoro stejně paralelní část. Dle startovní listiny spolu startují totiž výkonnostně podobní lyžaři. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo pojede první ve společném „super dží“. Možná, že jsem trochu z bázně střetu i přibrzdil. Soupeř byl ale na blízké rovince džentlmen a umožnil mi předjetí. Mé delší lyže jely rychleji a kousek jsem ho i táhl v háku. Po zmíněné rovince se pak jede zvlněnou sjezdovkou v těsné blízkosti některých salaší – hospůdek, kde sedí žížnivý lyžaři na terasách. Při vjezdu do poslední části závodu je prudká zatáčka, mnění se sklon a trať díky stínu v lese zledovatí. Udržení carvingu bez smyku je náročné. Do cíle i tak přijedete stejně docela svižně a za cílem brzdíte jak na Světovém poháru.



Fyzička je na tento závod důležitá. Ti první, světoví, bývají hodně grogy, protože se dost na trati nadřou s větší odstředivou silou. Někteří za cílem padnou a dlouho nemohou vstát, podobně jak běžkaři nebo osmibojaři. Ti ostatní většinou sice nemohou popadnout dech, ale jsou většinou šťastní, že jsou dole zdraví. Hned se prolomí ledy konverzace se svými soupeři, se kterými jste startovali současně, nebo se kterými jste ve stejné kategorii. Nahoře vám tak do řeči nebylo. Vše je pak možno detailněji probrat na lavičkách u cíle. Jsou zde připraveny stánky a podává se výborné bílé a červené s opečenými rybičkami. Nechybí i italský parmazán a buchty, které dobrovolníci ze St. Christiny a Wolkensteinu připravovali celou noc. Vše je zdarma i pro vaše „Fun Cluby“. Začíná být teploučko a víno opíjí. Poslední závodníci dojíždějí kolem poledne. Natáčí místní televize a probíhají interview se zajímavými závodníky. Vyhlášení vítězů je ale až večer v sportovním areálu Iman Centre v centru S. Christiny.



Po závodě jezdíváme ještě do úžasné hospůdky Cuca. Za těch 14 let co sem jezdím, nepamatuji jiný personál, který je i na obraze uvnitř hned vedle baru. Na obraze je téměř Dantovo peklo znázorňující mezi čerty čertici, která je velmi podobná paní vrchní. Venku na terase je celé brnění rytíře jako na zámku. Pouštějí tady šlágry od Santany, Hendrixe a Stonů. Téměř nad terasou projíždí lanovka. V tuto předjarní dobu zcela výjimečně někdo na lanovce jede. Když projíždí nad hospůdkou, personál hned vyběhne, skočí na stůl a tancuje do rytmu rock and rollu, nejen aby nalákal hosty, ale hlavně proto, že je to baví.

Vyhlášení bývá okolo 16:00 hodin. Vzhledem k tomu, že je mnoho kategorií, tak je to obřad více než na hodinu. Prodávají se tu již vyvolané fotky závodníků seřazené podle startovních čísel. V prvních ročnících bývaly jako hlavní ceny dvě auta (v roce 2003 NISSAN X-TRAIL a NISSAN MICRA) pro nejrychlejší ženu a nejrychlejšího muže. Později dvě motorky Duccato, televize a nyní ti nejlepší dostávají šek na 5000 Euro. V kategoriích podle věku rozdělené na aktivní závodníky s FIS body a neaktivní se vyhlašují vždy první tři, kteří dostávají většinou poukazy do místních obchodů. Pak se vyhlašuje ještě v každé kategorii každý desátý, který může dostat i skipas na příští sezónu. Můj syn také jednou jako desátý vyhrál jízdní kolo. Horší bylo, že jsme ho neměli kam dát. Musel ho celé rozebrat.




Od doby, kdy jsem startoval poprvé, uplynulo 14 let. Přibylo více závodníků ze všech možných částí světa (15 států, tří světadílů), přibylo i více Čechů (loni jsme byli v počtu účastníků na 4. místě hned za Italy, Rakušany a Němci). Závod se i díky médiím stává stále více populární. A přestože se hodnota cen pro nejlepší trochu snížila, Gardenissima si udržuje velmi dobrou kvalitu organizace i zábavy, tak jak to Italové umí.

Pro mne, mou rodinu a spoustu mých přátel lyžařů se stal tento závod tradičním ukončením zimní sezóny. Následující týden obvykle už usedáme na horské kolo … a těšíme se na další zimu.

Více informací na:
www.valgardena.it



O autorovi:
Áda Lebeda závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně ale jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".