Přemýšlím, nakolik vhodné a šikovné bylo, když se po nevydařené SNB kvalifikaci ve slopestylu Šárka Pančochová rozpovídala o tom, jak si to chce užít a že když si to užije, bude to dobré.

"Chci si to užít. Nedělám snowboarding, abych byla naštvaná. Snažím se si dobře zajezdit.“ (iHned)
„Můžete si olympijský závod užít?“
„To je cíl, nedělám snowboarding, abych byla naštvaná. Snažím se i to užít a zajezdit si.“ (iDnes)
(Bez doložení mám pocit, že její původní vyjádření na iDnes bylo dodatečně mírně upravené a ono „užívání“ poněkud oslabené.)

Vrchol a co k němu patří

Chápu, že „užívání“ k tomuto sportu i k sebestylizaci v něm patří. Že se děvče chce prezentovat patřičně „free“. Takže možná naplno řekla, co si v ten okamžik myslela.

Na druhé straně, je na olympiádě. Z této soutěže dlouhodobý olympijský brainwashing vytvořil vrchol všech vrcholů sportovního snažení. Také oficiálně (Olympijská charta) je definován jako soutěž nejlepších. Takže i když si jako sportovec budu myslet, že je to jedna velká šaškárna (extrém = Lukáš Pollert), měl bych vědět, že sportovním publikum bude soutěž na OH brát právě jako ten vrchol vrcholů. A bude ode mne očekávat, že také moje příprava, můj přístup, můj výkon, moje nasazení budou naprosto „vrcholové“. Že, jak se říká, do toho dám všechno včetně emocí. Ty jsou přece v současném sportovním šoubyznysu důležité skoro jako výkon. Zejména při olympiádě, kterou sledují i lidé, jež jinak koukat na sport nenapadne.

Dál bych si měl uvědomovat, že už od roku 2008 probíhá okolo nás i u nás dění, jež se všeobecně označuje jako krize. Vedle ní či v jejím rámci se velice zmedializovala agenda „korupce“. I proto se zvýšila citlivost lidí na otázky financování, hospodárnosti, daní, dotací, podpor.

Jako napotvoru, i když to bych vědět nemusel, uznávám, čerstvě proběhlo médii, že stát vynakládá na sportovní reprezentaci ročně 1 240 000 000 korun (ze 3 miliard na sport celkově). Takže 5 miliard za olympijský cyklus?

A teď si tohle všechno sportovní fanoušek poskládá dohromady.

Děvče hovořilo o medaili, ale nevešlo se ani do desítky. Zklamání, ale může se stát. Odůvodnění, že neměla natrénované vyšší skoky, laik neposoudí, ale logicky se zeptá: proč ne? A jiné měly? Ale pořád ještě budiž, třeba kvalifikaci protaktizovala. I to se děje. Nakonec vše ztraceno není.

Kdo se má bavit

Jenže k tomuto se přiřadí onen free-přístup „no ale co, chci si to užívat“. A to ve spojení s předchozím už mnohého zarazí. Tak ona to takhle projela a její závěr je, že si chce užívat? Ona si jela do Soči užívat? No to ale měla jet pusinka za sponzorský a za svý!

A jsme u toho. Těch pár snowboardistů asi žádné horentní peníze nečerpalo. Jenže něco přece. Přes MŠMT a od ČOV, jehož hlavním zdrojem příjmů je také stát. Čo to táram, štát. Daňový poplatník. Který se tak dobrovolně nedobrovolně stal menšinovým sponzorem takového olympionika. Neví, jakou částkou přispěl, kolik ten či onen obdržel. Ale ví, že vydělat peníze ba i mít vůbec práci není snadné. A chce za to vidět plný výkon. Chce vidět herce v divadle, který se po dvou hodinách na jevišti, kde nechal plno energie a kus svého já, publiku hluboce ba obřadně uklání. Ať si přitom myslí, co chce, tradice a slušnost velí, aby dal publiku najevo, že hrál pro ně a že mu za potlesk opravdu děkuje.

Chytrý sportovec i v situaci, kdy z nějakého důvodu neprodal to, nač má, nebude svůj neúspěch shazovat poukazy na „užívání si“. Tím spíš, že se vše událo v ještě jalovém dnu před začátkem Her, kdy se tato epizoda bude rozmazávat mnohem víc než v plném proudu dění.

Pravidlem sportbyznysu přece je, že sportovec má bavit publikum a užívat si, bavit SE má divák.

Prvý by si v případě neúspěchu měl slova o vlastním užívání hodně rozmyslet. I kdyby byla součástí racionalizace, s níž se chce zbavit tlaku a uvolnit se. Ano, soustředit se na výkon a ne zoufale na výsledek bývá jedním z klíčů k úspěchu. Stejně tak platí, že když to mladého sportovce nebaví, tedy když si neužívá, žádnou kariéru neudělá. Z povinnosti bez radosti se dá dělat v zaměstnání, ale ne vrcholově sport. Jakkoli si zdaleka ne každý bude třeba užívat trénink fyzičky nadoraz.

Taková hedonistická formulace s užíváním hrozí, že bude nepochopena a obrátí se proti autorovi.

Neboli: mediální trénink ano a k tomu vždycky přemýšlet.

Co myslíte? Bylo sympatické, že Šárka Pančochová bez přetvařování projevila snowboarďáckou filosofii, nebo si měla „pokrytecky“ dát pozor na to, co do mikrofonů říká?