Všechny tyto vlakové spoje, které jsme měli možnost vidět, nebyly samostatné expresy jako Glacier, ale součásti spěšných vlaků, takže mají o něco větší počet zastávek. Úsek trati Chur – Sv. Mořic, na které jsou mj. viadukty Solis a Landwasser, je společná s Ledovcovým expresem a zmínil jsem ji v prvním díle reportáže - Glacier a Berninou, jedem v létě za zimou (1).


Svatý Mořic - nádraží s Bernina Expressem a hotelem Palace

Naší první zastávkou je po pár minutách jízdy Sv. Mořic, kde se vlak naplnil téměř do posledního místečka. Přepřaháme lokomotivu na druhou stranu vlaku a po chvíli vyrážíme přes Pontresinu místy velmi prudkým stoupáním směr Bernina Pass. Po pravé straně se občas otevírá nádherný výhled na impozantní ledovec Morteratsch, stékající do údolí ze svahů místních dominant - Piz Palu a Piz Berniny, která je zároveň zdejším nejvyšším vrcholem (4 049 m). Obě jsou pokryty sněhem a ledem, a vytváří tak neskutečný kontrast k projížděnému zelenému údolí, ležícímu o více než dva kilometry níže. Po několika kilometrech, kdy se klikatící stoupající trať vine jehličnatým lesem, se otevře výhled do nádherného ledovcového údolí. Zde vlak projede přímo kolem gondoly na Diavolezzu a o chvíli později, již z větší vzdálenosti, mine druhou gondolu na Lagalb – lyžařům budou určitě povědomé. V tomto úseku je možné krásně sledovat, jak se trať v serpentinách vine nahoru do průsmyku Bernina.


Stoupání na Bernina Pass

Na vrcholu průsmyku vlak míjí dvě jezera, nejdříve malé Lej Nair, a o pár set metrů dále, přímo na vrcholu průsmyku, mnohonásobně větší umělé jezero Lago Bianco. Jak napovídá název, a jak je i prostým pohledem rozeznatelné, obě jezera dostala jména podle barvy své vody, přičemž ta skutečně bílá barva vody u Lago Bianco má původ v tajících ledovcích v masivu nad jezerem. I uprostřed léta zde některé ledovcové splazy dosahovaly téměř až k jezeru. Na břehu jezera leží taktéž nejvyšší bod této trati, zastávka Ospizio Bernina, která se nalézá v nadmořské výšce 2 253 m. Předtím, než vlak začne klesat do Itálie, udělá krátkou zastávku, aby si cestující alespoň chvíli mohli užít vskutku drsnou vysokohorskou přírodu, což je zážitek, který se při cestě jiným vlakem jen tak běžně nenaskytne. To musí být zajímavé hlavně na konci zimy nebo na začátku jara, kdy v této nadmořské výšce bude ještě sníh všude okolo.



Ospizio Bernina

Od ledovců k palmám

Jakmile vlak mine přehradní hráz Lago Bianco, začíná velmi prudké klesání do vísky Alp Grüm ležící o 150 metrů níže. Zajímavostí je to, že zatímco stoupání trati směrem od Churu do Sv. Mořice bylo stavěno s ohledem na parní provoz s limitujícím maximálním sklonem 3,5 %, tak ze Sv. Mořice do Itálie má maximální sklon 7,5 %, protože zde již od počátku stavitelé počítali s nasazením elektrických lokomotiv. Přičemž jde ale o klasickou trať, nikoliv o zubačku. V Alp Grüm se nachází útulné a stylové nádražíčko. A především se zde otvírají nádherné pohledy do malebného až kýčovitého údolí s jezerem, nad nímž se tyčí Piz Palu, z jehož svahů dolů stéká mohutný ledovec a do údolí se řítí i několik vodopádů.


Alp Grüm a ledovec Palu

Tak jako před Sv. Mořicem je železničním stavebním unikátem část trati Albula, tak i zde za Alp Grüm je možné klesání do stanice Poschiavo označit za naprosto jedinečný cestovatelský zážitek. Obě stanice dělí pouhých necelých 6 kilometrů vzdušnou čarou, ale téměř 1 100 metrů nadmořské výšky. Trať je zaříznutá do svahu a klesá přes řadu tunelů a galerií velmi utaženými zatáčkami, takže lze často spatřit další pokračování trati přímo pod sebou. V těchto zatáčkách lze pořídit díky délce vlaku zajímavé záběry. V průběhu klesání se také postupně otevřou výhledy na údolí směr Tirano, které ve své horní části končí jezerem Poschiavo. Unikátnost a náročnost trati pro stavitele si člověk ještě lépe uvědomí při zpáteční jízdě, když vidí ten prudký kopec, na který se má vlak v dalších kilometrech jízdy vyškrábat, a na něm o stovky metrů výše jednotlivé serpentiny.


Klesání do Poschiava

V Poschiavu, které je vizuálně zajímavé svými třemi věžemi, následuje opět krátká zastávka. V další části trati je zajímavé to, že zde vlaky slouží jako místní tramvaj, takže velkou část následujících kilometrů vlak jede souběžně s místní páteřní komunikací, nebo tak, jako správná městská tramvaj, přímo po ní! Průjezdy vesnic, kdy vlak projíždí doslova na dosah ruky od domů a dvorků, jsou skutečně fascinující. Pod jezerem Poschiavo stojí za zmínku kamenné terasy postavené ve velmi svažitém terénu. Zde již vlak sjíždí do vesničky Brusio, kde se po dvou opět velmi utažených serpentinách blíží ke druhému nejznámějšímu stavebnímu dílu Rhétské dráhy – kruhovému viaduktu. Tady vlak přibrzdí a celý kruh velmi pomalu projede, aby celé nadšené osazenstvo vlaku mělo dostatek času si tento jedinečný most zdokumentovat.


Viadukt Brusio

O několik kilometrů dále vlak přetne hranici Unie a vjede to italského Tirana, které leží o více než 1 800 metrů níže než průsmyk Bernina, kde byl vlak zhruba před hodinou a půl. Zde vede zčásti trať opět po hlavní městské třídě. Vlak dokonce projede přímo přes jedno z náměstí městečka, hned vedle monumentálního kostela, a po chvíli zastaví v mezinárodní části místního nádraží, takže při východu z něj se musí projít přes celnici.


Bernina expres jako "tramvaj"

V Tiranu, kde i v případě zpáteční cesty vlakem tentýž den jsou 2 až 3 hodiny času, rozhodně stojí za návštěvu středověká část města. Ta leží zhruba 15 minut chůze od nádraží. A protože většina turistů zůstane v kavárnách a restauracích poblíž nádraží, staré centrum města je tak prakticky prázdné a člověk si může vychutnat a užít procházku úzkými uličkami mezi starými paláci, z nichž některé jsou až ze 13. století. Přímo v ulicích města lze spatřit palmy, které jsou tak neuvěřitelným kontrastem proti nedalekým ledovcům a horským masivům. Stejně tak kontrastně ovšem působí italské ceny jídla a pití v restauracích proti těm švýcarským.


Uličky Tirana

Glacier, nebo Bernina?

Přestože Ledovcový expres i Bernina expres jsou typově srovnatelné vyhlídkové vlaky s praktickými panoramatickými okny, v mnohém se velmi liší. Ledovcový expres je svou délkou trasy a dobou jízdy, trvající 8 hodin, skutečně „rychlíkem“ na úrovni, který mimo své vyhlídkové funkce plní i roli přepravní. Často jej využívají turisté na své okružní cestě po Švýcarsku. Z tohoto důvodu je ve vlaku i jídelní vůz a po celou dobu se o vás stará palubní personál s nabídkou občerstvení.

Bernina, u níž je doba jízdy maximálně poloviční, v případě cesty ze Sv. Mořice dokonce jen třetinová (2,5 h), je naproti tomu běžný turistický vlak. Nemá jídelní vůz a v jednotlivých vagonech také není tolik místa na zavazadla, protože zde není předpoklad, že se velká část cestujících bude někam „stěhovat“. Ale i zde palubní personál nabídne ke koupi suvenýry související s tratí. Informace o trati a jejím okolí zde nejsou poskytovány ve sluchátkách, ale v několika jazycích (tuším že anglicky a italsky) palubním rozhlasem. Navíc alespoň při naší jízdě nám palubní stevardka ukazovala, na které straně trati se zrovna budou nalézat ty nejlepší výhledy a zajímavosti.


Poschiavo a Lago Poschiavo

Výrazně se také liší struktura cestujících. Ledovcový expres je z velké části obsazen (často znavenými a pospávajícími) turisty z pro nás exotických zemí, kteří pomalu nevědí, kde jsou a co kolem vidí, protože to mají jen jako jeden ze stovek bodů programu od cestovní kanceláře. Zato Berninou cíleně cestují především turisté z Evropy, kteří si jízdu o to intenzivně užívají. Rozdílná je také dostupnost (Bernina 4x 6 vozů denně, Glacier 3x 5 vozů denně) i ceny obou vlaků, protože místenka na Berninu je výrazně levnější, nemluvě o tom, že stejnou trať lze ve stejném vlaku projet v normálním vagonu bez příplatku. Glacier byl obsazen prakticky do posledního místečka a z velké části vyprodaný již dva měsíce předem, zatímco u Berniny, zvláště při zpáteční jízdě z Itálie, byl nezanedbatelný počet míst prázdný.

Obousměrná jízda Glacier expresem jednoznačně znamená rezevovat si dva dny jen na cestování, zatímco Berninu lze ze švýcarské strany až z Churu (tj. v plném rozsahu UNESCO Rhétské dráhy) tam i zpět absolvovat včetně návštěvy italského Tirana během jednoho dne jako turistický výlet. Z opačné, italské strany, lze takto během jednoho dne absolvovat pouze trasu Tirano – Sv. Mořic a zpět, tudíž v tomto případě se dotyčný ochudí o část tratě Albula.


Viadukt Brusio

Co týká týká zajímavosti a intenzity cestovatelského zážitku, tak v tomto jednoznačně a na celé čáře vede Bernina. Tato trať s převýšením +/- 1 800 m na délce nějakých 150 km, z velké části postavená v extrémních horských podmínkách se stovkami mostů a desítkami tunelů nabízí téměř nepřetržitě úžasné výhledy od italských subtropů až po majestátní čtyřtisícovky s ledovci v průsmyku Bernina, přičemž maximální kontrast obou extrémů si člověk užije během velmi krátké doby. Glacier expres, když pomineme část trati Sv. Mořic – Chur, která je z pohledu železničního stavitelství u něj nejzajímavější, a kterou sdílí s Berninou, jede povětšinou níže položenými a civilizovanějšími údolími. A i když i tento expres zdolává velká převýšení a vyjíždí až nad 2 000 m n. m., tak scenerie (až na tu naprosto jedinečnou v konečné stanici) nejsou přeci jen tak úchvatné a nemění se tak rychle. Co naopak dává tomuto vlaku punc výjimečnosti a kvality je to, že spojuje dvě věhlasná švýcarská celoroční letoviska – Zermatt a Sv. Mořic.

Samozřejmě, ne že by projížďka Ledovcovým expresem byla nuda, to v žádném případě ne. Ale z pragmatického pohledu cena vs. kvalita je svezení Berninou po všech stránkách zajímavější. A to mimo výše uvedeného i vzhledem k dopravní dostupnosti z ČR a samotné časové a s ní spojené finanční náročnosti takového výletu.

Sv. Mořic

Abychom netrávili celé dny pouze cestováním vlakem, tak i ve Sv. Mořici jsme si vyhradili jeden den na návštěvu tohoto města a jeho okolí. Vzhledem k tomu, že jsem absolutně neměl představu, nakolik je Sv. Mořic v létě obsazen turisty a jak je to třeba s parkováním na nádraží, zvolili jsme na těch pár nocí, i vzhledem k bezproblémové logistice na nádraží v Samedanu, místní cenově nejvýhodnější ubytování na okraji Celeriny, necelý kilometr od nejbližších budov Sv. Mořice.

Musím zdůraznit fakt, že i když ubytování je i tady obecně nákladnější ve srovnání s okolními zeměmi, tak konkrétně zde, v údolí Engadin, při dvou a více noclezích ve vybraných ubytovacích zařízení obdržíte kartu na bezplatné využívání všech místních lanovek, kterých je v létě v okolí v provozu 13. My jsme byli ubytováni v jednom z takových penzionů a v naprosto pohodovém dovolenkovém tempu jsme stihli za jediný den sedm cest lanovkami. Jak jsme následně zjistili, naše ubytování bylo přímo na dojezdu (prý) jediné přírodní skeletonové dráhy na světě, která vede z okraje Sv. Mořice do Celeriny a kterou jsme si do města vyšlápli.


Muottas Muragl - pohled na Celerinu a Svatý Mořic

Ještě na okraji Mořice lze mezi domy spatřit pasoucí se krávy, aby je po pár stech metrech vystřídaly pěti- a šestihvězdičkové hotely, prodejny luxusních vozů, oděvů nebo kosmetiky. Místní zajímavostí je kostelík se šikmou věží a za procházku stojí i poklidná promenáda na břehu jezera s vyhlídkou na luxusní hotely. Ten nejslavnější, hotel Palace, který je snad na každé propagační fotce letoviska, je objektem velkého fotografického zájmu návštěvníků.


Svatý Mořic - hotely

Naším turistickým cílem byl vrcholek Piz Nair, který je přímo z centra části Sv. Mořice nazvané Dorf, dostupný lanovkami – postupně dvěma sekcemi pozemní lanovky a následně gondolou. První sekce pozemní lanovky je velmi krátká a překonává převýšení pouze okolo 150 metrů. Takže do mezistanice lze během 20 minut také vyjít, z velké části ještě po ulicích okraje Sv. Mořice, a spatřit tak netypickou ubytovací rezidenci ve stylu „Blob“. První sekci doporučuji vynechat i z toho důvodu, že vrchol Piz Nair a mezistanice Corviglia jsou hojně využívány cyklisty ke sjezdům a přesto, že uprostřed léta byl počet pěších turistů zanedbatelný, tak lanovka se během chvilky kompletně zaplnila cyklisty. A vzhledem k taktu lanovky okolo 20 minut je mnohem příjemnější je strávit na čerstvém vzduchu než zmáčknutý mezi horskými koly.


Pozemní lanovka na Muottas Muragl

Druhá sekce pozemní lanovky, která překonává už převýšení téměř 500 m na Corvigliu, je naštěstí struktuře letních návštěvníků přizpůsobena. Dva oddíly lanovky jsou vyhrazeny na přepravu kol, takže zde již je jízda nahoru mnohem civilizovanější. Z druhé mezistanice pokračuje na samotný vrchol velká gondola, která i přes vyvěšený jízdní řád a uvedený takt 30 minut jezdila prakticky nonstop. A to i přesto, že na vrchol pokračuje už jen menší část turistů a cyklistů.

Z vrcholu Piz Nair je možné přehlédnout celé údolí Engadin, jemuž dominují dvě jezera přímo pod kopcem, nad nimiž se v dáli tyčí sněhově bílý masiv Berniny. Z vrcholu, stejně tak jako z druhé mezistanice, vede dolů do města, resp. sousedních vesnic, spousta značených a z velké části nenáročných turistických tras a cyklistických sjezdů, kdy vzhledem k orientaci kopce má člověk téměř neustále rozhled po celém údolí.


Svatý Mořic - Corvatsch z Corviglie

Jako večerní zpestření doporučuji výlet na Muottas Muragl, protože zdejší pozemní lanovka z údolí k hotelu posazeném ve svahu kopce jezdí až do 23.00. Tato lanovka, více než 100 let stará, byla v době svého vzniku první švýcarskou turistickou lanovkou, a na dráze o délce dvou kilometrů překonává převýšení přes 700 metrů, ve své prostřední části vskutku impozantním stoupáním. Vyhlídková terasa hotelu nabízí jedinečné výhledy na celou oblast Sv. Mořice a přímo nad hotelem je zajímavá odpočinková naučná stezka, na níž lze mj. nalézt údajně nejpřesnější sluneční hodiny na světě. Tyto, když dodržíte pokyny k jejich obsluze, ukáží čas s přesností na 10 sekund.

Co mne osobně ve Sv. Mořici překvapilo byl fakt, že i přes hlavní letní sezónu bylo město i kopce nad ním prakticky prázdné. Některými lanovkami jsme jeli skutečně v pár lidech a také při túře v centrální části Corviglie jsme potkali pouze několik dalších turistů. Stejně tak večer, při procházkách vesnicemi pod Sv. Mořicem jsem potkávali pouze výjimečně podobně bloumající dvojice různých národností, které jako my marně pátraly po nějaké občerstvovně s rozumnými cenami. Což je bohužel zde úkol prakticky nesplnitelný, protože i v té nejzastrčenější a zcela prázdné restauraci začínají ceny okolo 35 CHF. Při těchto toulkách jsme také narazili na historickou dřevěnou obecní prádelnu na břehu říčky, která ke svému účelu sloužila ještě v polovině 50. let minulého století.


Svatý Mořic - Dorf

Lyžařovo okénko

Sv. Mořic je vyhlášené exkluzivní zimní středisko, ale svýma očima (sjezdovkového) lyžaře a bez příslušné zimní zkušenosti, jsem jej po této letní návštěvě ze seznamu destinací k budoucí návštěvě vyřadil. Oblast sice nabízí okolo 200 km sjezdovek, ale jedná se o dvě větší a dvě menší střediska, vzájemně nepropojená. A z toho pouze jediné, centrální a největší Corviglia přímo nad Sv. Mořicem, je svými přepravními kapacitami na úrovni doby a drtivá většina lanovek jsou rychlé sedačky. Bohužel, ze čtyř přístupových bodů do areálu jde v jednom případě o výše zmíněnou pozemní lanovku a ve druhém o vcelku historickou gondolu, která vyjíždí ze záchytného parkoviště ve čtvrti Bad. Třetím je stará sedačka v osadě za Sv. Mořicem. Jediným moderním přístupem ve smyslu „park and ski“ je tak zřejmě jen kabinka v Celerině.

V areálu Corvatsch, který je o něco menší, tvoří stále významnou část přepravních zařízení vleky, a přístup do něj obstarávají pouze dvě gondoly. Stejně tak od Sv. Mořice bokem umístěné Diavolezza a Lagalb jsou primárně obsluhovány také gondolami. A menší areál v Zuoz už je téměř pod rozlišovací schopnost lyžaře, který do oblasti případně z ČR zavítá. To vše vzhledem k nedaleké konkurenci středisek jako Serfaus Fiss Ladis nebo Silvreta Arena, které máme z ČR po cestě, a ve světle výrazně vyšších cen ve Švýcarsku obecně, odhlédneme-li od glorioly snobismu a luxusu, staví místní lyžování alespoň pro mne v poměru cena/výkon hodně nízko.

A pro zajímavost, už nyní v létě visely na mnoha místech reklamy, které podobně jako v létě lanovky zdarma, nabízely v zimě při ubytování v určitých termínech a v určitých kapacitách slevy na skipasy, což třeba v případě jednodenních skipasů mělo obnášet slevu z vcelku ambiciózních 76 CHF (63 EUR) na 35 CHF.