Milá dámo, tohle není žádná otázka. Ještě jste mohla místo tečky připojit na poslední místo vykřičník. No někde je na pozadí patrné, jako byste se chtěla přeci jen zeptat. „Co mám dělat, když mám chuť ho tam nechat?“ Ptáte se ve skutečnosti na to, jestli je váš pocit správný nebo nikoli. Vy máte chuť ho tam nechat a stejně ho tam nenecháte.

Vy si připadáte v tom svém pocitu jako silná žena. Stylizujete se do někoho, kdo je tak odhodlaný, že by klidně nechal svého muže v bufetu, když se opije. Jenomže se jenom stylizujete… a skutek utek. Čekáte na něj před bufetem nebo ho dokonce podpíráte, abyste ho dostala v klidu a pokoji do bezpečí domova.

Vám ve skutečnosti vůbec nejde o toho muže, vy jen chcete, abyste ho dostala do místa, kde byste nad ním měla vládu. Což v tom bufetu nejspíš nejde. Tam jsou lidé a vy nejste natolik silná osobnost, abyste dala průchod svým emocím jen tak na veřejnosti. To vám totiž připadá jako výraz slabosti a nikoli síly.

Zkuste si to všechno představit, jak to vypadá cizíma očima. Venku fičí, vy také sedíte v tom bufetu s ním a nechce se vám ven. Házíte to na svého muže, jehož opilost je zjevnější nebo projevy radosti ze života zřetelnější. A on tam sedí a vy tam také sedíte a najednou vy se rozhodnete, že se jde respektive jede na lyžích domů. Jedině největší slaboch by poslechl v takové situaci svou ženu. A jen výčepní ví, zda vy nejste v tuto chvíli omámenější alkoholem než on.

Jednou ho tam prostě nechte a uvidíte, co se stane. Nestane se vůbec nic. Tedy jemu se nestane nic. Vy se nejspíš budete hněvat, že jste někde ztratila pozice, protože tím se odhalí, že jste pro lyžařský vztah postradatelná. Taky se můžete dostat do situace, kdy váš muž bude nastolovat otázku, respektive rozezlený výkřik: „Mám chuť ji tam nechat.“ A jednou vás někde nechá. To se budete teprve hněvat doopravdy. A jen tak mimochodem, co je to ten muž? Je to milenec, partner, přítel, druh… Anebo jste tak obstarožní, že si v dnešní době ještě držíte manžela?