V českých horách se odehrává změna, kterou nelze změřit počtem lanovek, apartmánů ani návštěvníků. Mění se způsob, jakým lidé uvažují o rozvoji.
Po dlouhá desetiletí byla představa poměrně jednoduchá: nová výstavba znamenala investice, investice znamenaly prosperitu. A prosperita byla cílem, o kterém se příliš nediskutovalo. Kdo měl pochybnosti, býval označován za člověka bránícího pokroku nebo ekonomickému růstu.
Dnes už podobná rovnice nefunguje tak samozřejmě jako dřív.
Během několika měsíců to ukázaly dvě zdánlivě odlišné kauzy. V Bedřichově rozhodovali obyvatelé v referendu o budoucnosti pozemků ve skiareálu. Výsledek byl mimořádně jednoznačný – drtivá většina hlasujících podpořila zachování jejich nezastavitelnosti.
Na Ryžovně, jedné z nejcennějších částí Krušných hor, se vedl dlouholetý spor o rozsah budoucí výstavby. Když obyvatelé dostali možnost vyjádřit svůj názor v referendu, podpořili zachování území bez plánované zástavby. Vedení Božího Daru se následně pokusilo výsledek zpochybnit soudní cestou. Letos však spor definitivně uzavřel Ústavní soud, který ústavní stížnost města odmítl a potvrdil předchozí rozhodnutí správních soudů.
Na první pohled jde o dvě lokální události. Při bližším pohledu se začíná rýsovat mnohem zajímavější příběh.
Kdo vlastně brání rozvoji?
Ve veřejné debatě bývá další výstavba v horách často prezentována jako téměř samozřejmý projev pokroku. Hovoří se o rozvoji regionu, nových příležitostech, pracovních místech, modernizaci nebo oživení území. Kdo podobné projekty zpochybňuje, bývá snadno zařazen mezi odpůrce rozvoje.
Jenže zkušenost mnoha horských oblastí ukazuje, že mezi novou výstavbou a zdravým rozvojem nelze automaticky klást rovnítko.
Horská střediska po celém světě řeší podobný problém: s rostoucí atraktivitou přibývají investice, ceny nemovitostí rostou a část území se postupně proměňuje v prostor určený především pro rekreační využití. Tento proces jsem podrobněji popsal v článku Aspenský efekt: Když horská města přestanou být městy. Nejde o to, že by české hory směřovaly k extrémům známým z amerického Aspenu; princip je však podobný – každý nový projekt může být ekonomicky úspěšný a současně přispívat k proměně místa způsobem, který si místní obyvatelé nepřejí.
Právě zde začíná být Bedřichov i Ryžovna zajímavá.
Obě kauzy totiž odhalily slabinu argumentace, která se v podobných sporech objevuje pravidelně: za hlavní překážku bývají označováni ekologové, spolky nebo aktivisté. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že největší komplikací některých projektů nemusí být občanské iniciativy. Mohou jí být samotní obyvatelé.
Tedy lidé, jejichž jménem se rozvoj často zdůvodňuje.
Referenda odhalují nepříjemnou skutečnost
V horských obcích se opakovaně používá podobný slovník. Mluví se o nutnosti rozvoje. O investicích, o příležitostech, o budoucnosti regionu, o potřebě využít potenciál území.
Kdyby člověk četl pouze propagační materiály, mohl by získat dojem, že další výstavba představuje téměř obecně prospěšnou činnost.
Pak ale přijde referendum. A najednou se ukáže, že značná část místních obyvatel o takovou budoucnost nestojí.
Ne snad, že by a priori odmítali ekonomiku nebo turistický ruch; mnozí z nich žijí právě díky nim. Dobře však vidí i druhou stranu rovnice. Vědí, jak krajina vypadala před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Vidí přibývající dopravní zátěž, rostoucí tlak na prostor a postupné ubývání míst, která byla dosud ponechána sama sobě.
Hory mají jednu vlastnost, kterou nelze obejít žádnou marketingovou kampaní: jsou konečné. Každá nová zastavěná plocha zabere konkrétní kus krajiny. Každá nová komunikace změní území, které už nikdy nebude stejné. Každý další projekt ukrajuje z prostoru, jehož hodnota často spočívá právě v tom, že dosud zastavěn není.
Přesto bývá nezastavěná krajina někdy popisována jako nevyužitý potenciál. Stále více lidí s tím zjevně nesouhlasí.
Rozvoj podle koho?
Na Bedřichově i Ryžovně je pozoruhodná ještě jedna věc. Nešlo o těsné hlasování, po kterém by bylo možné mluvit o obci rozdělené na dva stejně silné tábory. V obou případech zazněl velmi silný signál. Obyvatelé dostali možnost vyjádřit se přímo a významná část z nich odmítla představu dalšího zastavování.
To je skutečnost, která se do některých zavedených představ příliš nehodí.
Veřejná debata bývá často vedena tak, jako by existoval jasný konflikt mezi rozvojem a jeho odpůrci. Bedřichov i Ryžovna ale naznačují něco jiného: konflikt může probíhat mezi dvěma odlišnými představami o tom, co vlastně rozvoj znamená.
Pro jedny představují hodnotu nové investice a další stavební využití území. Pro druhé je hodnotou skutečnost, že některá místa zůstávají nezastavěná.
Nejde o romantickou představu návratu do minulosti, ale o velmi praktickou úvahu: horskou krajinu lze zastavět pouze jednou. Jakmile zmizí pod novými domy, silnicemi nebo parkovišti, žádná budoucí investice ji nevrátí do původní podoby.
Vzkaz z Jizerek i Krušných hor
Definitivní rozhodnutí Ústavního soudu v případu Ryžovny přineslo ještě jeden zajímavý moment: bezprostřední reakce veřejnosti byla mimořádně jednoznačná. Pod oznámením rozhodnutí převažovaly komentáře vyjadřující úlevu, podporu zachování krajiny a přesvědčení, že zvítězil zdravý rozum.
Samozřejmě nejde o reprezentativní sociologický průzkum; přesto je těžké přehlédnout, jak silně podobné postoje rezonují. Lidé nemluvili o promarněné investiční příležitosti, nemluvili o ztraceném rozvoji. Psali o přírodě, krajině a o tom, že podobných míst už mnoho nezbývá.
Stejný tón bylo možné slyšet i v Bedřichově.
To vše dohromady vytváří obraz, který stojí za pozornost. České hory zřejmě vstupují do období, kdy část veřejnosti přestává považovat další výstavbu za automatické synonymum pokroku. Slovo „rozvoj“ už nepůsobí jako argument, který ukončí diskusi. Naopak ji často teprve otevírá.
Když se po letech debat otevře prostor pro přímé vyjádření místních obyvatel a oni řeknou, že další výstavbu nechtějí, stojí za to položit jednoduchou otázku: čí zájmy vlastně označujeme za veřejný zájem?
Bedřichov i Ryžovna na ni odpověděly po svém – bez velkých prohlášení, bez marketingových sloganů a bez složitých studií: jednoznačným hlasováním.
Právě proto jejich vzkaz rezonuje daleko za hranicemi obou horských obcí.
