A ten k lyžování? Jak který. Umydlená zledovatělá pista má k tomu, co si pod pojmem „sníh“ představujeme nejčastěji, hodně daleko. Také jarní kaše, plná vody. Nebo nový vlhký sníh, známý postrach běžců. Ten, v němž se lyže zařezávají a nejdou kloudně otočit. A tak dále. Sníh obecně je pro lyžaře fajn a předpokladem, ale jeho jednotlivé formy a druhy už tak skvělé být nemusejí.
A lyžaři? Zaujal mě nedávný výrok Aleše Valenty: „Vlastně jsem nikdy nebyl velký milovník sněhu.“ Budiž, v jeho případě by snad šlo říct, že jako sportovec nebyl vlastně ani lyžař, nýbrž spíše akrobat lyže jen používající hlavně na začátku a v závěru výkonu. Ale ani mnozí další závodníci nebývají ze zimy zrovna nadšení. Jestliže ale tráví na sněhu bez ohledu na počasí v průběhu celého roku nějakých 200 dnů, není se co divit. „Sníh“ těch v alpských disciplínách přitom má skoro blíže ke kluzišti než k příjemné rekreační pistě. A vlastně nejlepší je pro ně žádný sníh přírodní a dobře udělaný a preparovaný umělý.
Právě nutnost trávit tréninky i v nepříjemných podmínkách se na nelásce k zimě a sněhu (není to totéž, ale mnohým to jistě splyne) podepisuje nejsilněji. A stejně tak únava z cestování a neustálého balení a vybalování.
Zaujala mě také anketa mezi novináři při MS 2001. Ukázalo se, že pro překvapivě mnohé je zima a potažmo Světový pohár jen nutnou epizodou mezi dvěma sezonami formule 1... (A podle toho taky zpravodajství o lyžování vypadá, neodpustím si.)
