V našem aktuálním složení – holčička skoro tři, chlapeček skoro rok a manželka (mnohem mnohem víc) – vyrážíme na vůbec první zimní dovolenou. A tedy je to poznávání a dobrodružství nejen na cestovatelské rovině. Od počátku jsme pozitivně naladěni a těšíme se na společné zážitky.

První moment přívětivý pro rodiny s dětmi zdá se být doprava, Rakouskem se jede stále po dálnici, až poslední několikakilometrový výšvih vede serpentinami. To je jedna z výhod Katschbergu. Skutečnost? Dvě hodiny to jde, když dětí spí. Pak přichází první rána – povinné poslouchání nevkusných dětských písniček, které Terezka vyžaduje výměnou za utišení hysterického breku. Uf. CD se točí potřetí, když konečně přijíždíme do 1 640 m na Katschberghöhe. Už na první pohled a za tmy působí středisko kompaktním dojmem, možná proto, že co do zástavby je maličké. Bez problémů nacházíme hotel, kde nás vítají sami Isolde a Wolfgang Hintereggerovi, majitelé tří zdejších hotelů a nejsilnější autority místa. Honza, náš chlapeček, celý uslintaný, umazaný od jídla a v zadrobené autosedačce, Terezka nerozkoukaná v náručí, ani pořádně ruku si podat nemůžeme. Nikdo se na nás však nemračí, naopak, zdá se, s námi soucítí. Takže se rychle dáváme na pokoji do kupy a jdeme na večeři.

Honza je zrovna ve fázi objevování jídla, takže vše, co vidí, potřebuje ochutnat. Aby se příliš hlasitě neprojevoval, což ve společnosti slušně oděných rekreantů 4hvězdičkového hotelu Lärchenhof považujeme za nevhodné, plníme pokud možno jeho přání a ucpáváme mu pusu vším možným. Jen malá část skončí v jeho bříšku, zbytek pak na zemi pod ním. Včetně několika příborů a lžiček. Trochu trneme, ale žádnej sprďák se nekoná ani dnes ani po dalších večeřích a snídaních, kdy se situace opakuje.

Ráno po snídani zbaběle opouštím dezorientovanou rodinu, abych zmapoval možnosti lyžování. Prý to v Katschbergu není z žádného hotelu dále než 50 metrů. Já jenom přejdu silnici a sjíždím po lyžařské cestě pod svahy kopce Tschaneck (2 030 m), po jehož úpatí se sváží snad desítka různě propojených sjezdovek. Jsou vesměs sportovní včetně jedné pěkné, nepřehnaně prudké černé. Ambiciózní tatínek se tady vyřádí. Když tedy nemusí jako já za dětmi, které sice má rád, ale klidně by ještě trochu lyžoval.

Dětské sjezdovky se koncentrují na samém dně areálu. Dá se možná říci, že modré tratě jsou tu věnovány dětem. Ne že by na ně dospělí nesměli, ale na každé z nich se nacházejí různé dětské projížděčky a obveselovadla vesměs ve formě smějícího se modrého srdce, zdejšího loga. Děti jimi rády projíždějí a na vlastní kůži jsme zjistili, že jim (Terezce) dokážou pozvednout náladu a motivovat k dalším pokusům. Centrální dětská sjezdovka je ohrazena a vyhrazena pouze dětem a lektorům včetně rodičů. Obsluhuje ji poma, Terezku jsem tedy vozil na ruce a vlekaři nic nenamítali (v Česku mám jednu opačnou zkušenost). Dětská sjezdovka je prošpikována různými figurkami, z nichž některé po projetí dokonce mluví. Konkrétně žirafa. Odpoledne beru Terezku do hotelového wellness. Navštěvujeme na chviličku každou ze čtyř tamních saun, ale nejvíce času jsme ve vířivce, kam Terezka skáče jako do bazénu nedbaje přítomnosti způsobilých důchodců. Kteří to naštěstí berou s humorem. V odpočinkové místnosti respektuje klidový režim a vůbec je to legrace. Ještě lepší to musí být ve vedlejším family hotelu, kde je (nejen) wellness vybudováno s ohledem na děti. Bohužel ten ale otevírá až v hlavní sezóně.

Steak house

Večeře, řádně pozdní, je naplánována v chatě Hinteregger’s Ainkehr a k jídlu je zdejší specialita – „OX-Steak-XO“. Steak, který je připravován ze speciálně zralého masa a na ohni. Dorážíme tam tradičně se zpožděním (to máte punčochy, ponožky, mikinu, šálu, rukavice, čepici, botičky, kombinézu, jedno dítě, druhé dítě, krosnu, kočárek…). Naštěstí, byť je to na druhé straně vesnice, pěšky je to asi pět nebo možná sedm minut.

Hinteregger’s Ainkehr je místo, kam prý Wolfgang aktuálně investuje nejvíc své osobní energie, a je to znát. Něco podobného se málokde najde. Restaurace obsahuje vlastní sýrárnu (místnost, kde zrají sýry), vinárnu s vinotékou, speciální lednice, kde za sklem zrají čtvrtiny stažených zvířat. Destilační stroj (tč. prý nefunkční), pověšeného nového harleje a samozřejmě kamenný krb na opékání steaků. Moc rádi bychom si to tam důkladně prohlédli, ale nechceme riskovat, že děti některý z  tamních četných historických artefaktů zničí.

Jídlo i víno je luxusní, jak jinak. Po předkrmu a polévce přichází steak. Je předpřipraven v kuchyni a na ohni v krbu se jenom tak na chviličku osmahne a ihned se podává. Všichni si libují. My přivazujeme Honzu do dětské židle, Terezku zabavujeme kusem masa a také si chvilku libujeme. Odcházíme předčasně, děti mají tak dvě tři hodiny skluz oproti jejich obvyklému režimu. Zmrzlinu jsme museli spořádat rychle a ve vínu pokračovat už nemůžeme. Mám své děti rád, ale určitě bych se sem na podobnou večeři ještě někdy vrátil bez nich…

Všichni na lyže

Další den dopoledne jdeme celá rodina „na lyže“. Honza v kočáru, maminka bez lyží, já na lyžích táhnu Terezku na laně k dětskému kopci. Všude možně po okolí, kam se člověk podívá, jsou malá dětská hřiště s atrakcemi a jezdícím kobercem určená pro nejmenší děti přesně věku Terezky. Nicméně před sezonou jsou uzavřena, což nás mrzí. Máme zkušenost, že jízdy na pásu Terezku baví možná víc než následný sjezd. Skončíme na oné vyhrazené dětské sjezdovce, ale brzy nás zažene studený vítr zpět na hotel.

Musím prozkoumat druhou stranu střediska, takže po dlouhých diplomatických vyjednáváních opět opouštím rodinu a vyrážím na hodinku na hlavní zdejší lyžařský vrchol Aineck. Ujdu max. 50 m, nazouvám lyže a jedu čistě lyžařskou cestou přes most vybavený jezdícím kobercem (tady by se Terezce líbilo), který eliminuje nejprudší část stoupání mezi oběma částmi střediska. Lanovka mě osamoceného vyváží vzhůru na vrchol vysoký 2 200 metrů. Nazpět vede parádní červená (převýšení 600 m), přičemž hlavní spletenec sjezdovek klesá na opačnou stranu kopce do St. Margareten. Tam si ale netroufám v obavě, že bych se nestihl vrátit nazpět. Musím se přeci starat o rodinu a na lyžování mám jenom hodinku! Tak hurá dolů. Úplně volná trať, pěkně tvrdá, ale ne ledovatá. Jako stavěná pro moje slalomky. Jezdit sám není z mnoha pohledů ideální, ale zase se člověk může soustředit skutečně jen a jen na jízdu. Hodina je skoro pryč a už bych se měl vracet… Kruci. Mám svoji rodinu rád, ale ještě bych trochu lyžoval… Dávám na černo ještě jednu jízdu.

V Hintereggrových hotelech funguje hlídací služba. Nedokážeme si představit, že by tam Terezka vydržela, 10měsíční Honza by ale mohl. Domlouváme se na recepci – samozřejmě, žádný problém. V hotelu je jedna větší hrací místnost, nic extra útulného, ale aspoň něco. Odkládáme Honzu a spěcháme ve třech do wellness. Dá to na jedno kolečko sauny (žena chytá Terezku ve vířivce), než nám plačícího Honzu přinesou. Ale aspoň tak. Nutno dodat, že schopnost dětí vydržet bez rodičů bude asi značně individuální, na kopci jsme viděli rodiče, jak tvrdošíjně odmítali své plačící děti odebrat z probíhající lyžařského kurzu. My bychom asi tak tvrdí nebyli. Máme své děti rádi. I když, možná, kdybychom pak mohli být spolu bez dětí takové dvě hodinky ve wellness, asi bychom se trochu zatvrdili.

V rodinném hotelu, kde se rodiny samozřejmě koncentrují, je prý vše zařízeno tak, aby to odpovídalo právě potřebám dětí. Od wellness přes místnosti na hraní až po specializované pracovníky na hlídání. Vyzkoušet jsme to možnost neměli, ale obávám se, že i specializovaný pracovník by nám plačícího Honzu přinesl nejpozději do 40 minut.

Kočárem do perníkové chaloupky

Hintereggerovi si pořídili k hotelům ještě horskou chatu Pritzhütte, kterou velmi vkusně zrekonstruovali, aby mohla sloužit turistům. Z Katschbergu se tam pořádají výlety na saních tažených koňmi. I my takový s dětmi absolvujeme. Je to nějakých 30 minut jízdy a nutno říci, že velmi romantické. Zabaleni v dekách pozorujeme hvězdy a vzdalující se světla horské vesničky. Terezka to hltá, Honza po chvíli usíná. A když dorážíme do světly ozdobené horské „perníkové“ chaloupky, je jisté, že pro Terezku to bude zážitek významný. Hladí si koníčky a očekává přítomnost nějaké čarodějnice, což má tu výhodu, že se tiskne k tatínkovi.

V chaloupce nás ale nevítají čarodějnice, nýbrž mladé servírky v tradičních kostýmech a, světe div se, rodina Hintereggerů. Náš Honza spí na lavici a manželka Kačka ho stehnem přidržuje, aby se neskulil dolů. Byť jsme přijeli se svou skupinou, kvůli dětem prosíme o místo trochu stranou, abychom společnost nerušili a nenutili ji vnímat neestetické projevy dětí (zvuky, drobení, slintání…). Jó, s dětmi v hospodě, žádný med. Pokud ale dokážeme přehlédnout zneklidňující faktory jimi generované, pak je návštěva horské hospůdky více než příjemná. Být tu tak sami… Ale samozřejmě máme své děti rádi a jsme pro ně schopni něco vytrpět.

Vracíme se naplněni zimní romantikou do džungle hotelového pokoje, kde jen neustálá manželčina činnost a zpětné přeskupování věcí zajistí, že nacházíme nejnutnější předměty denní potřeby a základní oblečení. Naštěstí, respektive díky vstřícnosti hotelu máme snad největší hotelový pokoj, který v sobě skrývá samostatný pokojík pro děti. Máme své děti rádi, ale takhle v noci je celkem příjemné zavřít za nimi dveře.

A ráno zase budíček. Ne takový, jaký mají v hotelech bezdětní. Ti se probudí přespalostí, převalují se tak dlouho, jak se jim chce a jak jim stanoví poslední termín snídaně. Pak se dle libosti vytrmácí a dlouho dlouho si užívají bohaté ranní menu s kafíčkem na konec. Kdybychom se cukli, vstali bychom dřív a šli včas na kopec. Lyžovali bychom třeba do dvou, pak bychom si někde nahoře dali lehký oběd a dlouhé kafe a příjemně znaveni se pak naložili do hotelového wellness. Tři kolečka sauny, dlouhé odpočinky pod dekou v tiché odpočívárně. Žádný stres a shon. Mozkový přepínač v režimu trvalé meditace. Pak bychom šli na večeři, rozjímavě spolykali oněch pět nebo kolik chodů a třeba někde na baru si dopili lahev vína. Na snění není čas. Obléknout jedno, druhé, vyčistit Terezce zuby, nasadit bačkory, Honzu do náruče a ve stavu trvalé bdělosti zase dolů na snídani. Pak zabalit své malé kufříky a dětské velké kufry, kočár, lyže, krosnu, lyžičky, boty, botičky… vše naskládat do vozu, pustit dětské CD a hurá domů.

Za odpočinkem.


Hinteregger Story

Wolfgang Hinteregger absolvoval renomovanou kuchařskou školu v Kleßheimu u Salzburgu. Pochází z Bad Kleinkirchheimu, kde společně s bratrem řídil 4hvězdičkový hotel Kirchheimerhof. Další cenné zkušenosti sbíral na štacích ve Vorarlbergu a v Dolním Rakousku.
Před deseti lety začal budovat svůj ráj na Katschbergu. První hotel, který získal, byl rodinný hotel Hinteregger, později přidal hotel Lärchenhof a hotel Katschberghof. Všechny tři hotely jsou na čtyřhvězdičkové úrovni a celkem mají 150 pokojů. Na Katschberghöhe provozuje à-la-carte restauraci Hinteregger‘s Ainkehr, restauraci Stamperl s italskou a místní kuchyní a chatu Adlerhorst na vrcholu Aineck (2 000 m) s korutanskou kuchyní.
Před dvěma lety si pronajal luxusní čtyřhvězdičkový Hotel Park na jezeře Wörthersee, kam hodlá směřovat své klienty v létě. Jeho koncept je využít ekonomických synergií v rámci podniků „Wolfgang Hinteregger“, například přesouvat personál podle sezónní potřeby atp. Dlouhodobý cíl je mít otevřeno 300 dní v roce. W. Hinteregger má čtyři děti, které podědily jeho ambice a hodlají na otcovy aktivity navazovat. Dcera Katharina studuje obor turistika na vysoké škole v Kremži a syn Andreas ekonomickou vysokou školu ve Vídni. Třetí syn je již aktivní vedoucí restaurace Stamperl.