Neunikneme. Čím víc se blíží letní nebo zimní olympiáda, tím víc na nás ze všech sportovních stran budou dotírat symboly her a záplava všech možných zpráv, předpovědí a spekulací. Jako ostatně pokaždé, když jde o olympijské hry.
Neboť toto spektakulum magnum zasahuje doslova miliardy obyvatel planety, je vrcholem sportovního šoubyznysu a jeho nejlukrativnějším dějstvím. Pravda, doslova to platí o hrách letních, ty zimní jsou jen menším bráškou, ale i tak se příznivci zimních sportů už třesou. Stačí zmínit Nagano 1998: tolik lidí jako tehdy na návrat národních hrdinů se u nás na televizi už nikdy dívat nebude.
Dlouhá léta olympijské propagace zapracovala. Vždyť antické olympiády, Discobolos, kalokagathia, fair-play, citius, altius, fortius, baron Coubertin, není důležité zvítězit… jsou jak součástí školních osnov, tak všeobecného povědomí. A Zátopek, Čáslavská, Jágr a Železný hvězdy našeho národního mýtu i vlasteneckého narativu. Podle populární ankety prý „větší Češi“ než třeba Kafka nebo Kundera.
První zimní olympiády
Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.
Olympijské hry - byznys jede jako dráha
Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.
Olympijské hry v Ga-Pa 1936
Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.
Měly zimní hry na kahánku?
Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.
Olympijské hry mají problém jménem zima
Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té
letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce
problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm
– a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky
přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou
navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko,
Česko.
Je olympiáda nejvíc?
Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží
od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných
za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich
tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.
Od klubu gentlemanů do stínu palem
V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.
Monopol Mezinárodního olympijského výboru
Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?
Olympijské hry za oponou času
Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.
Dozvuky Soči a krize zájmů
Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.
Soumrak zájmu o olympiádu
Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho
týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se
MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé:
outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako
Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný
problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil
památný korupční skandál.
Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu
Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.
Dva olympijští výtečníci
Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů
Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii.
Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by
koho napadlo.
Trochu na smířlivou notu
Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.
O autorovi seriálu:
Ivan Sosna je jeden z největších odborníků na tématiku sjezdového lyžování nejen v Česku. Sám stál u zrodu několika lyžařských projektů, časopisů a webů, pilotní autor SNOW.
V původní představě jsem chtěl postupně probrat z lyžařsky zajímavého pohledu všechny proběhlé zimní olympiády. Ukázalo se ale, že prostoru je – jako obvykle, ale tohle téma i se souvislostmi a zákulisím je obří – tak málo, že jsem se rozhodl na informace, které jde dohledat jinde, rezignovat. Ve wikipedii, v dalších odkazech, ale také ve Zlaté knize lyžování a nejspíš i v nové publikaci SL ČR ke 110 letům lyžování u nás se lze určitě přiměřeně uspokojit. Já se naopak snažím ukázat to, co se běžně u nás nedočtete. Stejně se ale zdá, že vše vyřeší jedině sepsání knihy.
