Lyžovat jsem začal v předškolním věku, ovšem nijak aktivně. Otec ani matka nebyli lyžaři, avšak pokusili se mě k lyžování přivést. Otec na Lysečinské boudě v sedmdesátých letech na místním vleku dokázal zničit celou výstroj a výzbroj během jediné jízdy nahoru. Nějak se zamotal do kotvy, která byla lyžaři ráno vydána boudařem a bylo nutno ji vozit kolem pasu při lyžování a dovedně nasadit hák na jedoucí lano pro cestu nahoru. Otec si skřípl mezi hák a lano rukavici, takže byl vymrštěn vpřed s nataženou rukou a následovalo potupné tažení vzhůru, než ho mechanismus po několika metrech odhodil. Roztržená větrovka, zlomená lyže, tehdy dřevěná, rukavice na padrť a lyžař otřesen.

Je jasné, že jsem měl cestu k lyžování delší než spolužáci, kteří trávili zimu s ošlehanými rodiči v horách. Absolvoval jsem lyžařský kurz v sedmé třídě, v prváku na gymnáziu a začala doba, kdy jsem mohl jezdit se spolužáky sám. Návštěvy horských hospod, restaurací a diskoték se staly nedílnou součástí pobytu, jakož i večírky na chalupách s vlastními zásobami ovocného vína. Po nedlouhém zalíbení v běžkách jsem se vlažně vrátil ke sjezdovkám, ale úraz mne odstavil na několik let od všeho. Jelikož jsem nebyl sportovec, lyžování jsem zasunul do vzpomínek s tím, že s umělou nohou to nejde. Byl konec osmdesátých let a „ lidové“ sportování skomíralo. V půli devadesátých bylo všechno jinak, začal jsem cvičit a jezdit na kole a bylo jasné, že s partou okolo Tří sester vyjedeme poprvé na zahraniční hory.

A to bylo něco! Ty hory jsou prostě lepší, větší, je tam víc místa pro lyžaře, panoramata, nejsou fronty… Krkonoše miluju, ale co se lyžování týká, lepší je to v Alpách. Já mám nejradši Itálii, Rakousko má malou nabídku apartmánového bydlení, převažují hotely, a pokud apartmán, tak v rodinném domku, kde žije – první večer ještě – vesele zdravící majitel. Francie je daleko, je dražší a Francouzi se snaží ignorovat všechny jazyky kromě toho svého. Navíc jsou to vynálezci obludnosti zvané revoluce. Itálie je pro mne naprosto nejlepší – z jejich kuchyně mám rád naprosto všechno, s výjimkou mořských plodů, které ale v lyžařských oblastech tolik nefrčí, Italové jsou příjemní, mají krásnou řeč a ještě krásnější holky, taky Giannu Nanini, prosecco…

A to jsou věci, které pro mne znamenají lyžování – bez lyží bych do Itálie opakovaně na jedno místo asi nejel. Sedánky s espressem ve dvou tisících metrech za krásného počasí jsou úžasné.

Teď lyžuji s partou „podkolenek“, což jsou lyžaři s podkolenní amputací, z občanského sdružení Skibeck. A pokud se daří a je dobrý sníh, tak to i hezky sviští z kopce dolů. A to si někdy vyhrnu nohavici, aby bylo vidět robocopské lyžařské chodidlo, které je unikátním patentem z české protetické dílny. A když vidím, že mi to jde lépe než mnohým zdravým, a sleduji údivem zdvižená obočí, vrním jako kocour na sluníčku.

A o tom to je.“

Článek připravil: Ivo Beck, skibeck.cz