Poprvé se k Bankovu týmu Ghedina připojil při prosincových závodech ve své domovské zemi. „Je to dobrý, nestává se, že by se na kopci zakecal a zapomněl na mě,“ charakterizuje Ondřej Bank začínající spolupráci s energickým a populárním 46letým Italem. S Kristianem Ghedinou jsme si o jeho novém angažmá povídali ve Val Gardeně.
Jaké jsou vaše úkoly v týmu? Přišel jste do něj ve chvíli,
kdy se Ondřej vrací po vážném zranění…
Tím je samozřejmě naše spolupráce zatím dost ovlivněná. Nesmím na něj
příliš tlačit, protože nevím, jak moc ho noha ještě bolí a limituje. To
ví jen on. A pokud má být závodník úspěšný, nesmí ho nic takového
svazovat, všechno negativní myšlení musí dostat z hlavy pryč. Ta musí
být nastavená ve stylu: „Chci být nejlepší!“ Závodník musí být
hladový, aby byl úspěšný.
Je tohle to nejdůležitější, co Ondřejovi bez ohledu na
poslední zranění v kariéře chybí a kvůli čemu vás
angažoval?
Myslím, že je to zásadní. Ondřej je dobrý lyžař, jeho styl se mi líbí,
je to velký bojovník, který dokáže překvapit. Ale vítěz musí mít
čistou hlavu, nekalkulovat, moc nespekulovat o stopě a podobně, prostě to
tam poslat bez zábran, na plný plyn. Ale zase se vracíme k tomu zranění –
snadno se to poradí, ale složitěji udělá, zvlášť teď, kdy má Ondřej v
hlavě pořád brzdu kvůli tomu, co se stalo loni při mistrovství světa.
Takže se nejprve snažíme naladit ho na ryze pozitivní myšlení.
Jenže ani před tím hrozivým pádem nebyl Ondřej závodník
stvořený pro vítězení. Netají se tím, že tím zásadním pro něj není
výsledek, ale dobrý pocit z jízdy.
Ale to já jsem měl stejně! Prvotně jsem jezdil pro zábavu, protože jsem
lyžování miloval.
Jenže vy jste zároveň vyhrával…
Ano, protože i to pro mě bylo důležité, i když jsem se lyžováním
především bavil a až pak byly myšlenky na kariéru, peníze, prostě na to
všechno, co z lyžování dělá práci. Ale ačkoli to byla hlavně zábava,
chtěl jsem při ní být lepší než ostatní a mám to tak dodnes i v
činnostech, které nedělám profesionálně. O každém na kopci jsem si
říkal: „Tebe chci porazit! I tebe! A tebe taky…“ Nechtěl jsem být
čtvrtý, chtěl jsem být přede všemi. A to je důležité, v tomhle je
potřeba být nesmlouvavý. Moje přítelkyně si ze mě dělá legraci: „Ty
chceš prostě vyhrávat všude – i když jdeš na kolo s dětmi nebo když si
jdeš vyzkoušet motokros.“ A je to tak – ne pokaždé se mi podařilo
zvítězit, ale nikdy jsem nebyl spokojený, když jsem skončil druhý nebo
třetí.
Zní to docela jednoduše, ale dá se to naučit? Vy jste vyrůstal v
jiném konkurenčním prostředí. Pro českého alpského lyžaře je přeci
skvělé být v závodě Světového poháru čtvrtý. Je podle vás reálné,
aby Ondřej někdy závod Světového poháru vyhrál?
Nepochybně. Aspoň v superkombinaci nevidím důvod, proč by nemohl, kvality
na to má, i když teď ještě potřebuje získat sebedůvěru. Zblízka ho
sice znám teprve velmi krátce, takže jeho závodní mentalitu teprve
poznávám, ale je to bojovník, to se mi na něm líbí. Tolikrát už se
dokázal dostat během kariéry z nepříjemných situací…
Ondřej Bank při prohlídce trati před superG ve Val Gardeně - po boku
"turistky" Tiny Mazeové.
Jak jsem vás tak pozoroval při večerní debatě s Ondřejem a jeho
týmem, tak si vyhovujete i povahově. Zafungovala chemie hned?
Jo. Není žádný problém, hned jsem si tuhle partu oblíbil. Líbí se mi,
jak jsou otevření. To není ve Světovém poháru úplně zvykem. Lyžaři
dovedou být dost komplikované osobnosti, někteří by si vás rozhodně
nepustili tak rychle k tělu. S Ondřejem to bylo v tomhle směru jednoduché,
je to pohodář.
Rozmýšlel jste se hodně, než jste tuhle nabídku
přijal?
Kdepak, já jsem na to kývnul hned. Tenhle tým mi byl vždycky sympatický a
být jeho součástí je pro mě potěšením. Uvidíme, jestli to bude platit i
opačně, jestli za chvíli Ondřej neřekne: „Hele, Ghedino, sbal se a
vypadni!“ (směje se a gestikuluje)
Vy působíte jako extrovert a hodně komunikativní člověk, takže
vám asi taky nedělalo potíže se osmělit a okamžitě se zapojit do chodu
týmu, nebo ne?
Nedělalo, ale zase nemůžu být moc hrrr a hned začít radit stylem: „Tady
bys měl jet tuhle stopu a tady zase tuhle.“ To by vyznělo agresivně a
nedělalo by to dobrotu. Vždycky chci slyšet, co si o sjezdovce myslí
Ondřej, pak řeknu svůj názor a povídáme si o tom. Nechci vystupovat jako
jeho trenér, ale jako kamarád.
Proč?
Myslím, že je to tak lepší. Aspoň já to tak vnímal, když jsem ještě
závodil. Dva týmoví parťáci, anebo závodník a trenér – to jsou
odlišné druhy vztahu a mně vždycky vyhovoval ten první. Ondřej je zvyklý
být solitér, vlastně nikdy neměl ve svém týmu žádného dalšího
závodníka, se kterým by se mohl porovnávat a diskutovat. I to mu teď chci
nabídnout, a proto nechci vystupovat jako trenér. Mně vyhovovalo a pomáhalo,
že jsem během kariéry mohl být v silném závodním kolektivu. Když se pak
z mého bývalého kolegy stal trenér, náš vztah se změnil a už to nebylo
tak dobré. Proto chci, aby mě Ondřej vnímal spíš jako parťáka než jako
trenéra.
Slyšel jsem, že už došlo v diskusi s Ondřejovým týmem i na
vaše slavné roznožky, kterými jste bavil sebe i diváky během některých
závodů. Používáte to při vysvětlování toho, jak by měla být hlava
při závodě naprogramovaná?
Samozřejmě po Ondřejovi nechci, aby dělal roznožky (směje se). Ale jsem i
po letech pro každou legraci a pomáhám si pochopitelně i příklady ze své
kariéry.
S Ondřejem býváte i na prohlídce trati před závody. Jak mu
pomáháte přímo v terénu?
Vidím třeba, jak si stále dokola pečlivě prohlíží jedno místo –
sklouzne dolů, vystoupá nahoru, zamýšlí se, soustředí se, vidím mu na
očích otázku, pochybnost. Tak se ho snažím uklidnit, že sjezd není
slalom, kde si nesmíte dovolit nejmenší chybu a je celkem zřejmé, jakou
musíte jet stopu. Při sjezdu to není tak striktní, máte vlastně spoustu
variant. Samozřejmě jsou klíčové pasáže, které je potřeba projet
přesně podle plánu. Ale jinde zas naopak nezáleží, jestli trefíte
plánovanou stopu, nebo jedete o dva tři metry jinudy, než jste si při
prohlídce předsevzali. Důležité je jet čistě, hladce a s citem. To byly
moje přednosti, které mi přinesly úspěch, nebyl jsem žádný jezdec s
vybroušenou technikou.
To říká vítěz Lauberhornu i Hahnenkammu?
Je to tak. Třeba můj italský týmový kolega Runggaldier na tom byl technicky
mnohem lépe, byl agresivnější. Já měl zase cit pro skluz. Ale třeba
zrovna Hahnenkamm je jako stvořený pro technické, agresivní jezdce. Ovšem
já jsem tam vyhrál, kdežto on nikdy. Asi jsem měl i kus štěstí, ale byl
jsem prostě hladovější a zdobila mě schopnost sjet kopec s citem.
Ondřeje Hahnenkamm taky hodně přitahuje, jako spoustu
závodníků. Jednou přemohl kopec jeho, když si na něm ošklivě zlomil
nohu. Loni to bylo zas naopak, získal tam své druhé umístění na stupních
vítězů ve Světovém poháru. To bylo ale v superkombinaci, teď touží
vytřít všem zrak i v kitzbühelském sjezdu. Je to kopec pro
něj?
Rozhodně. Ondřej se teď sice oddal sjezdu, ale začínal jako slalomář a
má dobrý základ v obřím slalomu. A Hahnenkamm je kopec, kde tohle může
velmi dobře zúročit. Záleží i na spoustě dalších detailů, ale
Kitzbühel je závod přesně pro něj.
A vy vypadáte, že byste si na start nejradši stoupnul hned po
něm. Trochu to na mě působí, že si tímhle poradenstvím, nebo jak vaši
roli nejlépe nazvat, prodlužujete vlastní kariéru.
Jo, jo, asi máte pravdu, pořád je ve mně závodník. Jenže je to jiné.
Být součástí týmu je hezké, ale není to totéž, jako když jsem ještě
sám jezdil.
Chybí vám to…
Děsně!
