Tyrolská lavina: člověk, nebo vyšší moc?

Občas se tedy k němu vrátíme. A to v případech, kdy se objeví něco, co stojí za to sdělit. Uvedli jsme zde plná znění dvou rozhovorů s účastníky nehody (do časopisu se nevešly, najdete jak pohled shora, tak pohled zespodu) a všechny související příspěvky najdete na www.snow.cz/lavina. Tento na delší dobu snad poslední příspěvek se obrací k otázce příčin. Navazuje tak i na rozsáhlou diskuzi, z níž vycházely otázky, na které se snaží odpovědět. Tedy: za co může člověk a za co vyšší moc?

Podsouvání viny

Každá nešťastná událost se dá pojmout z vícera úhlů. Na jedné straně lze od stolu posbírat hypotetická pochybení a okořenit je gumovou teorií (i reálie lze, je-li třeba, přemalovat) s patřičným důrazem na slabý lidský faktor. Podsunout všechnu vinu aktérům je ale v tomto případě nejen povýšenecké, ale i krátkozraké – odvede to pozornost od komplikované skutečnosti k jednoduchému řešení a soudu. Z podobného přístupu navíc nevypadne žádný závěr, o který by se ostatní mohli opřít, v čem by se mohli poučit. Nic, co by pomohlo zamezit tomu, aby se podobná konstelace nešťastných okolností neopakovala. (Tedy počítáme-li s tím, že chceme dál provozovat freeride).

Nazuj si jejich lyže

Jako na objednávku jsem nedávno narazil na trefné rčení: „Než někoho odsoudíte, zkuste si obout jeho boty a projít si celou jeho cestu. Až teprve pak suďte.“ V našem případě stačí vyměnit boty za lyže a máme úhel pohledu, jak se na celou věc chceme dívat my. Projdeme-li si jejich stopu, zjistíme, že udělali jedinou chybu, a to rozhodnutí jít ten den lyžovat pod Geier. Ale byla to skutečně lidská chyba? Podle čeho se rozhodovali? Nevlákaly je tam některé okolnosti? Mohli podobné riziko očekávat? Dokázal si někdo podobně velké riziko vůbec představit?

Co je to freeride

Podstatná věc na začátek je uvědomit si, co tam do hor přijeli ti lidé vlastně dělat. Přijeli jezdit freeride. Sjíždět prašanové svahy, hledat ty nejprášivější a nejzážitkovější. Než mě někdo chytí za slovo, rychle dodám, že vše při podmínce bezpodmínečné bezpečnosti. I ve freeridu samozřejmě platí první přikázání – nedostat se do laviny. Když vedete túru odněkud někam, pracujete s daty jinak, míříte k jinému cíli, než když jdete jezdit freeride, jehož cílem je cesta sama, a to cesta z kopce dolů. Při freeridu se nesnažíte horám vyhnout, prokličkovat nebezpečnou zónou a zmizet. Ale být a zůstat v nich. Najít zákoutí, kde je bezpečný a pokud možno záživný sjezd. Opakuji, nemluvím o tom, že by snad někdo chtěl chodit do rizika. Vím, o čem mluvím, v komunitě freeriderů se pohybuji nějakých 12 let. Myšlení při freeridu je principiálně jiné než při vedení horské túry. I z toho je potřeba vycházet.

Znalost místa

Koučové tam v našem případě byli možná podesáté, takže tamní terén takřka dokonale znali. To zatím skoro nikde nepadlo. Znali ho za různých situací (jistojistě i za lavinové trojky), které jim předaly soubor dat, co od něj asi mohou očekávat. Těch deset nebo minimálně osm předchozích pobytů naznačilo, odkud a jak velké mohou čekat nebezpečí. Viděli tam nejeden vysypaný svah. Nešli do neznáma. Z hlediska rozhodování to je určitě silný moment.

Co napoví trend předpovědi

V místě byli už několik dní. Sledovali průběh počasí na místě a trend vyhlášeného lavinového rizika. Dne 4. února byla plošně vyhlášena trojka – rozuměj jako jediné číslo na lavinové předpovědi –, v detailním pohledu pak odpoledne platila nad 1 800 m a na všechny expozice. Noc předtím totiž napadlo 15 až 20 cm. Ten den se celý jezdilo a podle slov jedné z účastnic kempu bylo „spíše hezky a svítilo slunko“ (čtěte celý rozhovor). Další den, 5. února, bylo krásně a krásné bylo i ježdění – není divu, připadlo dalších možná 15 cm sněhu. Opět platila plošná trojka, která svou ikonou se dvěma vykřičníky vyčnívala z lavinového bulletinu jako dominantní informace. Kdo se zadíval detailněji, zjistil, že platí nad 1 700 m. … Den poté, v onu osudnou sobotu, nespadla přes noc ani vločka a na lavinovém bulletinu se objevila – dvojka! Rozšířená o informaci, že od nadmořské výšky 2 300 m přechází v lavinový stupeň číslo tři. Není to tak trochu signál, že se lavinová situace stabilizuje? (Všechny tři lavinové předpovědi jsou dole v galerii).

Kritici mě napadnou, že lavinový bulletin není semafor. Přijímám. Ale mělo by být snahou všech zainteresovaných, aby se jednoznačnost definice rizik maximalizovala až na samou hranici možností. Člověk, víc než tuší, používá podprahové vědomí, a to vytváří hlavně právě intuitivně přijímané informace typu ikony s číslem a počtem vykřičníků. (Něco více o tom v článku ve SNOW 95).

Malý kvíz:

Trojka, nebo čtyřka?

Kam byste přiřadili vícečetný lavinový sesuv o délce jednotlivých lavin i 700 m s nánosem vysokým až 5 m (= velká lavina), možná samovolně iniciovaný? Zvolte vhodnou definici:

A: Uvolnění lavin je pravděpodobné již při malém dodatečném zatížení (rozuměj jedním lyžařem) na mnoha strmých svazích. Občas lze očekávat výskyt mnoha samovolných lavin středních, častěji lze očekávat také sesuv lavin velkých rozměrů.

B: Uvolnění lavin je možné již při malém dodatečném zatížení (rozuměj jedním lyžařem), obzvlášť na strmých svazích uvedených v lavinové předpovědi. Občas je možný výskyt malého počtu samovolných lavin středních, v ojedinělých případech i velkých rozměrů.

C: Lze očekávat mnoho velkých, častěji i velmi velkých lavin, a to i v nepříliš strmém terénu.

B je správně, odpovídá lavinovému stupni 3. A odpovídá stupni 4, C je 5.

Co vyplývá z kvízu?

Že to byla ojedinělá situace, soubor ojedinělých situací v takovém počtu a kombinaci, že poskládal nepochopitelně kruté smrtící puzzle.
V ten den bylo v Tyrolsku hlášeno 20 lavin, trojnásobek do té doby nejhoršího dne roku 2016. „V normální zimě by se utrhla jen jedna lavina,“ sdělil médiím tyrolský lavinový expert Rudi Mair. I on cítil, že je něco v nepořádku, když připomněl, že se bude zasazovat o změnu pojmenování stávajících lavinových stupňů.

Obří laviny

Takové laviny tam nikdo nikdy neviděl, tvrdí místní. Došlo k pěti velkým sesuvům, přičemž lyžaře strhla ta první, možná největší lavina, jejíž dráha se blížila k 700 m délky. Tato lavina iniciovala uvolnění dalších lavin, přičemž ta třetí byla podobně masivní i dlouhá a právě ona patrně dokonala dílo zkázy – masy jejího sněhu přehrnuly laviniště jen několik sekund poté, co 13 stržených lyžařů ukončilo svůj boj v první lavině. Mohlo se udát x jiných scénářů. Právě tento byl ve své kombinaci ten nejhorší. Pokud by první lavina byla menší či měla kratší dráhu… Pokud by lyžaře strhla nikoli první lavina… (Vůbec není jisté, jestli lavinu zapříčinili sami stoupající lyžaři). Pokud by se čela lavin neproťala v údolním kotli…
Laviny byly tak velké, že, vsadil bych se, si je nikdo na místě nedokázal ani představit. Menší lavina by bolela, ale dost možná by to všichni přežili. Všichni vyjma strženého skialpinisty měli lavinové batohy, které zásadně zvyšují pravděpodobnost toho, že stržený zůstane na povrchu laviny. A kdo by nezůstal, mohl by očekávat rychlou a efektivní kamarádskou pomoc od trénovaných koučů (oba mimo jiné absolvovali řadu kvalitních lavinových kurzů). A i tato obří lavina, pokud by zůstalo jen u ní, by dopadla jinak, kdyby jí nenásledovaly ony osudové sekundární laviny. Nikdo neví, kde se budoucí oběti po jejím zastavení nacházely. Možná se mohly prostě zvednout a odejít. Kdyby nepřijela obří sněhová masa z boku… (Která navíc zasáhla právě kouče a nejzkušenější kempery, jež by teoreticky mohli ještě zefektivnit záchranu).

Proč se v tom tak rýpu?

Asi bych nic nepsal, nebýt samozvaných soudců, kteří podsouvají příčiny neštěstí výhradně jeho aktérům. Mám potřebu dokázat, že tuto příhodu nelze smáznout od stolu seznamem odsudků. Naopak, je to příběh natolik složitý a komplikovaný, že by se měl stát studijním materiálem, příkladem, jak špatně to může v horách dopadnout, přestože zdánlivě nic nezanedbáte. Ukázkou toho, jak zašmodrchanou a tragickou hru mohou hory zinscenovat. Ale taky odrazovým můstkem k další práci, hledání mezer, ať už na poli vnímání sebe sama a psychologického účinku lavinové předpovědi, tak v samotné predikaci chování sněhových vrstev (opět to podrobněji rozepisuji v článku ve SNOW 95, který se objeví se zpožděním i na webu).

Nejčastější chyby lavinových neštěstí

Snad v každém SNOW posledních několik let analyzujeme – přesněji odborníci ze Střediska slovenské lavinové prevence analyzují – některý skutečný lavinový případ. Do tabulkového přehledu nejčastějších základních chyb patří: výbava, zhodnocení lokálních podmínek, výstup, sestup (sjezd), plánování túry a postup při záchraně. V tomto případě nenajdeme chybu nikde, vyjma vždy diskutabilního zhodnocení lokálních podmínek. Rozuměj rozhodnutí vyrazit pod Geier.

Rozhoduje rozum, nebo duše?

Požádal jsem Michala Buličku, znalce lavinové problematiky (www.skitourguru.com), aby danou situaci posoudil takzvanou Munterovou redukční metodou 3x3, tedy jakýmsi algoritmem, na jehož konci má po dosazení určitých aktuálních parametrů vypadnout číselné vyjádření toho, jestli na túru jít, nebo nejít. Vyšlo nejít. (Celou ji najdete ve SNOW 95.)

Nikdo neví a asi se už nedoví, jak byla analyzována varianta jít ten den pod Geier. Jestli se vedoucí spoléhali na algoritmy, nebo rozhodnutí padlo na základě jejich uvážení a zkušeností, které jsou na úrovni jedince snáze opodstatnitelné, než nějaké matematické vzorce. Výsledky metody 3x3 ovlivňuje i nastavení parametrů podle subjektivního vnímání rizika a existuje řada faktorů, které se do algoritmu nevejdou – například uvedený provozovaný typ aktivity nebo trend lavinové předpovědi. Ona je něco jiného chyba před – ještě nevíme, jaké riziko očekávat – a chyba po – už víme, jaké riziko tam bylo. Přestože dnes víme, že rozhodnutí bylo chybné, nevíme, jak bychom se v momentu rozhodování zachovali sami.

Homeostáze rizik

Vypadá to, že se v ostré akci ukázala tzv. homeostáze rizik – podvědomá fixace rizika na shodné úrovni nezávisle na vnějším riziku. Ta přichází z hlubokého nitra tehdy, když se cítíme hodně bezpečně. Typickým příkladem je to, že v autě jezdíme riskantněji, když máme bezpečnostní pásy a airbag. Podobně je například prokázáno, že řidiči jezdí blíže okolo cyklistů s přilbou a ty bez přilby objíždí s větší prostorovou rezervou. Atd. Vývoj prostředků bezpečnosti (potažmo minimalizace rizik určitého spektra) je ale hybnou silou a nezbytnou podmínkou vývoje moderního sportu, jakým je i freeride. Bez pípáků, širokých lyží, informací a znalostí horské problematiky – ostatně i sama lavinová prognóza je v tomto ohledu paradoxní objekt! – by se tento překrásný sport nikdy nevyvinul.

A postižení freerideři byli až učebnicovou ukázkou „příliš dobré připravenosti“ – výborně znali terén, měli špičkové vybavení, byli dobří lyžaři, trénovali záchranu z laviny, byli na místě dlouho a znali sněhové profily, znali průběh lavinové předpovědi několika posledních dnů… Všechny aspekty, které výše předkládám coby body obhajoby, jsou tak použitelné i jako argumenty žaloby.
Nicméně, dá se tvrdit, pokud homeostázi rizik podléháme denně v různých situacích i my, jako že se tak velmi pravděpodobně chováme, přinejmenším statisticky, že jde o naši lidskou chybu, osobní selhávání? Kde jsou hranice lidské chyby, projevu hlubin psychiky, nebo vyšší moci?

Rozsudek

Je průkazné – ostatně to uznaly i rakouské autority –, že družstvo neudělalo žádnou elementární chybu, za kterou by se mu dalo přiřknout vinu na neštěstí.
Mám pocit, že by to měli všichni, kdo tu zůstali, vědět. Při vědomí rizik svého milovaného sportu udělali maximum. Jen si pro ně, Bůh snad ví proč, osud přichystal mimořádně krutou past.