S koncem Honzovi lyžařské kariéry se loni na podzim dostal do poslední fáze natáčení a postprodukce také režisér snímku Lyžař Marek Bureš. Příznivci tohoto netradičního sportu, fanoušci Jana Němce, ale také zájemci o filmy se sportovní tématikou se tak už 15. června dočkají premiéry. Na samotný film i průběh natáčení jsme se zeptali jednoho z nejpovolanějších, jeho režiséra.



Začněme asi od úplného začátku. Kde se vůbec zrodil nápad na tento film?

To je už dávno. Samotný nápad se začal rodit po setkání s Honzou. Dlouho jsme se předtím neviděli a on mi řekl svůj bizarní plán o emigraci do Iránu nebo jiné země, za kterou by pak chtěl jet Olympiádu. Já jsem tenkrát právě dokončil jeden krátký film a přemýšlel jsem co dál. Honzův příběh mě začal bavit jako námět na dokument. Tenkrát jsme měli i tu vidinu natáčení na Olympiádě atd., což samozřejmě dopadlo úplně jinak, ale nemyslím si, že to je na škodu. Film jsme nakonec točili daleko déle, než jsem plánoval, ale Honza ten svůj život žil a ten příběh se postupně stále nějak vyvíjel. Honza je pozoruhodný charakter, a asi málo kdo by měl odvahu zvolit si stejné životní cíle jako on.

Takže jsi znal Honzu ještě před natáčením?

My jsme spolu v podstatě vyrůstali na jednom kopci na Dolní Moravě. Jezdili jsme za stejný klub a trávili jsme spolu hodně času na různých soustředěních. Honza i jeho otec mě v podstatě znají od malého klu-ka. Což byla veliká výhoda u natáčení, protože jak Honza, tak i jeho táta ve filmu v podstatě hrají sami sebe, protože velké množství scén je komponovaných jako v hraném filmu. Do některých věcí se Laďovi (Honzův otec) moc nechtělo, ale nakonec mi kývli snad na všechno. Měli ve mně důvěru, což bylo pro náš typ snímku zásadní. Kdyby mě neznali, tak by do toho asi jen tak nešli.



A jak tady to spojení ovlivnilo při práci tebe? Když jsi sám bývalý lyžař a máš k oběma těch sportům (travnímu i alpskému lyžování) nějaký osobní vztah?

Myslím, že ta moje vlastní zkušenost ovlivnila hlavně celkový koncept filmu. Není to klasický medailon o úspěších a neúspěších nějakého sportovce. Zároveň s tím Honzovým příběhem řeší určité metasportovní otázky: Co sport vlastně v současné společnosti znamená? Travní lyžování je pro tyto úvahy ideálním prostředím. Je to malý, mediálně opomíjený sport, takže jde v jiném režimu než velké sporty, což se vlastně promítlo i na Honzu. Film jsme začali točit ve chvíli, kdy jsem byl od lyžařského světa už dlouho odloučen, takže jsem na celou problematiku získal jiný pohled. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se tam díky filmu mohl ještě vrátit.

Film jste točili hodně dlouho, takže musel projít mnoha dramaturgickými změnami, tak jak se po-stupně vyvíjel Honzův život. Můžeš ten samotný koncept nějak stručně přiblížit?

Neměli jsme pevný scénář, to ani u takového filmu nelze. Ale měl jsem v hlavě jasný koncept - jakou formou chci film vyprávět. Dokument v podstatě vznikal filmově. Jednotlivé scény jsme inscenovali, takže například Honza s tátou zapalují ceremoniálně olympijský oheň. Následně jsme natočili hodiny a hodiny rozhovorů a právě dialog otce a syna tvoří hlavní autentickou rovinu celého příběhu. Miluji hory a chtěl jsem, aby film byl atraktivní i po obrazové stránce, což se díky kameramanovi Michaelu Gahutovi povedlo.



Když film vznikal tak dlouho, tak se musela vyvíjet i technika. Točili jste stále na stejnou kameru?

V době, kdy jsme film začínali točit, moc možností nebylo. Ideálně bychom asi točili na film, ale s ohle-dem na to, že film vznikal bez jakékoli finanční podpory, tak to nebylo myslitelné. Začínali jsme tedy na video kameru s HD rozlišením, ale měli jsme možnost točit na filmová skla, což hrozně pomohlo. Nako-nec se film točil asi na osm druhů kamer. Je to takový průřez vývojem digitální kinematografie od HDV až po 4K kamery. Ale na plátně to díky postprodukci nebude vůbec patrné.

A teď konkrétně k vývoji příběhu. Donutil tě Honzův život nějak měnit ten původní koncept, nebo se to dařilo udržet od začátku do konce?

Stále se něco měnilo a samozřejmě i samotný koncept vyprávění. Původně se film jmenoval Soukromá olympiáda a měl se soustředit na Honzův „olympijský sen“. Film se dotočil, já jsem jej sestříhal a po několika kolech projekcí jsme naznali, že vzhledem k vývoji věcí film vlastně nelze uzavřít. Jenže v té době se Honza ošklivě zranil v závodě, a nebylo jasné, zda se vůbec bude moci k lyžování vrátit. Nako-nec si ale vytyčil cíl uzavřít svoji kariéru zlatem na MS 2015. Takže jsme se znovu nadechli a natočili i konec Honzovi kariéry. Z původního námětu Olympiády se stala jedna z epizod. Proto také došlo ke změně názvu. Honzův příběh je hořkosladký, a takový je i ten film.



Už několikrát tady padlo, že to není typický dokument. Jak bys tedy film charakterizoval?

Žánrově to dokumentární film je, ale forma vyprávění toho dokumentu je jiná, než na co jsou diváci zvyklí. Hodně jsme si v obraze pohrávali s metaforami a se spojováním věcí do souvislostí. Něco je čitel-né víc, něco méně, ale určitá interpretační svoboda mě samotného jako diváka baví. Díky tomu je v tom filmu i hodně ze mě. Některé scény jsme proto dodělávali i trikově, abychom docílili, toho co jsme chtě-li. Hodně výrazná je ve filmu i hudba, kterou složil Petr Wajsar a nakonec se nám ji podařilo nahrát s komorním orchestrem.

Když říkáš, že ve filmu je hodně z tebe, jaký je tvůj pohled na sport?

To je těžké. Podle mě sport obecně zdegeneroval. Vrcholový sport už není pro normálního člověka, protože vrcholový sportovec se musí svému sportu věnovat naplno. V případech sportů jako je travní lyžování, kterým se člověk nemůže uživit, pak vzniká zajímavý paradox, který se ve filmu také řeší. Hon-za žil svůj život jako každý jiný profesionální sportovec. Dal lyžování všechno včetně zdraví, finančně přitom žil od závodu k závodu. Sponzorů za svou kariéru moc nenasbíral. Na druhou stranu je Honza mezi travními lyžaři považován jako velká osobnost a především v zahraničí si ho moc váži. Takže i lou-čení po jeho posledním startu, kdy skončil na mistrovství světa třetí v obřím slalomu, bylo velmi emotiv-ní a Japonský trenér nebyl schopný přestat brečet.



Čeho bys s filmem chtěl dosáhnout? Má nějaký cíl, nějaké poslání?

Nemyslím si, že by bylo reálné filmem něco měnit, ale byl bych určitě rád, kdyby alespoň trochu pomohl travnímu lyžování. V Lyžaři se vypráví i příběh samotného travního lyžování a v tomto směru má ten sport i Honza hodně podobný osud. Byl bych rád, kdyby film alespoň trochu rezonoval ve společnosti a travnímu lyžování by se tak dostalo nějaké popularizace. Podařilo se nám také dohodnout se společnos-tí Birki, že k premiéře filmu vyrobí speciální edici lyžařských hůlek. Bude to unikátní design pouze s přela-kovaným hliníkem, jako byly staré formule. Tak snad i to trochu přispěje.

Nakonec se pojďme podívat na věci, které asi diváky zajímají nejvíce. Premiéru si film odbude v Brně v kině Scala 15. června. Kde bude ještě možné Lyžaře vidět?

Podařilo se nám dohodnout premiéru v nejlepším brněnském kině, za což jsem velice rád. Následně jsou naplánovány projekce 28. černa v kině Art také v Brně a 30. června v pražském Bio OKO. Rádi bychom udělali projekci přímo na sjezdovce na Světovém poháru v travním lyžování v Předklášteří u Tišnova, který proběhne první červencový víkend, ale o tom zatím jednáme. Film je přihlášen na několik festivalů a přes léto bychom jej rádi nabídli do některých menších kin, ale uvidíme i podle zájmu diváků. O všech dalších projekcích budeme informovat na stránkách filmu www.facebook.com/lyzar