Středisko samotné je trochu jako slečna oblečená podle rad módního žurnálu. Apartmány jsou všechny stejné, ale jsou moderní a pohodlné. Ale ono je to stejně docela fuk, protože se v nich stejně jen spí.
Snad jsem měla při poznávání Risoulu trochu smůlu na sníh – bylo ho málo – a tak se mi nepodařilo prozkoumat všechny úžasné možnosti mimosjezdovkového dovádění. Nedošlo ani na zdejší letmý kilometr. Byla taková sněhová bída, že byly zrušeny i juniorské závody, které se tu měly konat. Ale i za takového nedostatku, který bohatě vyvážilo překrásné slunce, jsme si užívali za hlavním hřebenem. Přes něj se přejíždí do malého údolíčka přeťatého potokem. Stádečko chlapců, které jsme sebou měli, žádalo sjezd touto malebnou roklí každý den.
No a pak je tu několik opravdu dobrých prásků, splňujících ‚požadavky náročného lyžaře‘. Některé patří katastrálně do sousedního Varsu, ale to se v době spojených areálů ani nepozná. Je tu sjezd s poněkud ordinérním názvem Berger – neboli bača – a hned vedle Heureux – čili šťastný. Už nevím, které z nich jsme přezdívali speed – iron. Je to nejlepší carverské místo v areálu. Pak je tu dlouhatánská Olympijská a pěkně vyklenutý Slalomák. Všechny jsou osněžené, upravené a dosti dlouhé, aby byl požitek se po nich projet.
Když to sečtu a podtrhnu, tak je Risoul vlastně ideálním místem. V dobách sněhové nouze poslouží onou konfekční klasikou, která je nicméně zarámována mými oblíbenými modříny. A když napadne spousty sněhu, je tam určitě daleko víc freeridu než jen ten jediný titěrný, který nás k sobě pustil.
A ještě něco, na co nikdy nebyl čas a tak to na mém programu stále visí: návštěva města Guillestre, kolem kterého se nutně projíždí, než se po tisíci kilometrech vrhnete na poslední serpentiny. Podobných klenotů má místní region více, ale tenhle stojí minimálně za přibrzdění. Opevněné město na náhorní plošině, odkud se kdysi v dobách míru sledoval provoz a v dobách válek o něj bojovalo, lze zahlédnout z některých vrcholků.
          |
