Úvodní slova patří vnučce p. Jaroslava Vojtěcha, která poskytla informace o jeho osobě i o začátcích lyžování v Janských Lázních. Následující text je přepisem jeho vyprávění z každoroční lyžařské akce Rendesvous ski races.

První SkiKlub v Janských Lázních

Musím se vrátit víc než o 100 let zpět, do roku 1905. Tehdy byl v Janských Lázních založen Ski klub pod hlavičkou německého svazu lyžařů HDW. Byl to klub, který sdružoval místní lyžaře německé národnosti a patřil k nejstarším klubům v Krkonoších. Klub měl vynikající závodníky a zapsal se natrvalo do světových dějin lyžování - v roce 1925 zde bylo uspořádáno Mistrovství světa FIS! Skoky tehdy zahajoval J. Tamm, který později dlouhá léta působil v Janských Lázních jako uznávaný obvodní lékař. Tehdy dominovaly jen klasické disciplíny. V roce 1928 byla vybudována visutá lanovka (1. v republice) na Černou horu. Byla 3,1 km dlouhá, s převýšením 646 m. V průseků pod lanovkou se začalo sjíždět a vytvořily se základní podmínky pro rozvoj alpských disciplín před 2. světovou válkou. Z válečných let nemáme ale o organizovaném lyžování žádné zprávy.

Poválečné období

Po skončení války začíná rozvoj sjezdových disciplin. Hned v roce 1945 mělo státní družstvo sjezdařů soustředění na Černé hoře, kde mimo lyžařských tréninků čistili trať pod lanovkou od pařezů. Hned v lednu 1946 pak zorganizovali první sjezdový závod, který se ale nejel pod lanovkou, nýbrž po Zvonkové cestě. Ze sjezdařů jmenuji tehdy ty nejznámější: Čtvrtečka, Jelínek, Brchel, Jíra, Hromádka, Klozar, z žen potom Beihaurová.

V roce 1945 došlo k osídlení Janských Lázní novými, českými obyvateli. Přišli mladí lidé, mladé rodiny s dětmi. 3. září byla otevřena česká obecná škola, dvojtřídka. Jejími učiteli byli ustanoveni manželé Jaroslav a Zdena Vojtěchovi. Oba jsme měli hory, turistiku a lyžování rádi, opustili jsme dobrá povolání v Hradci Králové a na výzvu vlády jsme Hradec vyměnili za Janské Lázně. Mimo vlastní školní výuky jsme založili několik zájmových kroužků - lyžařský, turistický, recitační a plavecký. Práce se dařila, žáci se naučili plavat, lyžovat, poznávat Krkonoše. Recitační kroužek vyhrával okresní i krajské soutěže. Dobrá byla v tomto směru spolupráce se školami v Peci pod Sněžkou, Dolním Maršově, Malé Úpě a Mladých Bukách. Několikrát za zimu se sešli žáci těchto škol k závodům, střídavě pořádaných v těchto místech. Dvakrát naši žáci sehráli s velkým úspěchem divadlo „Krakonošova medicína“.

Na podzim roku 1945 byl založen Ski klub Janské Lázně (registrován ve svazu lyžařů ČSR), jehož jsem byl dlouhá léta předsedou. Různými reorganizacemi jsme museli změnit i jméno Ski klub a spojit se tak nakonec výhodně s TJ Sokol. Po zákazu činnosti Sokola jsme se přesunuli pod organizaci ROH – Slovan Janské Lázně. Soustavná péče o žáky v lyžařském kroužku vedla k velmi dobrým závodním výsledkům. O přeborníky okresu a kraje u nás nebyla nouze. Každý pátek jsem se žáky lyžařského kroužku jezdil na Černou horu, kde se konaly závody rekreantů proti našim mladým lyžařům. Závodilo se ve slalomu a vždy jsme vyhráli. Jedny závody byly natočeny ČS filmem do Týdeníku.

Závodní úspěchy oddílu

Žáci ale stárli, stali se z nich dorostenci, junioři a později i dospělí. Mám na mysli závodníky rodu ženského i mužského. Ty nejlepší se alespoň z části pokusím vyjmenovat: Vácha, Vojtěch J., Vojtěch M., Hainiš, Pastierik, Gall, Žanta, Cerman Z., Cerman J., Cermanová, Pokorný J., Erlebach, Soumar, Bače, Bačová, Dintrová, Kornfeld, Petrová, Lábler, Láblerová, Nováková, Mladějovská, Kučerová, Kučera, Nývlt, Součková, Bubeníková, Bubeník, Honzátko, Žanta, Formánek, Smolíková, Ploc a snad i další, na které si nevzpomínám. Nejlepší z nich se kvalifikovali do krajských a státních družstev juniorů i dospělých a do armádního klubu Dukla.

V té době vznikla nová soutěž sjezdařů, nazývaná 1. liga. Řídila ji ústřední sekce lyžařů ČSR a bylo do ní zařazeno 10 nejlepších oddílů z České Republiky - mezi nimi i náš oddíl Janské Lázně. Bylo vypsáno 8 povinných závodů a za každý oddíl startovali vždy 4 muži a 3 ženy. První rok byl pro nás velmi úspěšný (3. místo), ale soutěž se stala velmi obtížnou. Daleké cestování, stravování, ubytování, financovat to vše bylo neúnosné a ze soutěže jsme proto vystoupili.

Tím však neskončily úspěchy našeho oddílu. Získali jsme lyžařskou základnu, která se soustředila tréninky dorostenců a dospělých. Základna měla placené trenéry, (E. Čermák, M. Štefek, M. Vavřín a J. Vlček). Vše financovala ústřední sekce lyžování. O trénink žactva jsme se starali my, dobrovolní pracovníci. Velmi často jsme trénovali společně se žactvem z Mladých Buků pod vedením Ivana Hraběte. V těchto letech vznikl také celovečerní film režiséra pana Pinkavy ze Zlína „Komu patří pohár“. Natáčel se celé tři týdny na Luční boudě a hlavními dětskými herci byli žáci a žákyně – lyžaři z lyžařských kroužků z Janských Lázní, Mladých Buků, Vrchlabí a Špindlerova Mlýna. Lyžařskou odbornost zajišťoval na tomto filmu také Ivan Hrabě.


Nejlepší závodníci oddílu Janské Lázně a jejich úspěchy

Jan Vojtěch

  • 2x dorostenecký přeborník ČSSR
  • 3 x přeborník ČSSR v kategorii dospělých (slalom, obří slalom)
  • juniorský mistr světa v letmém kilometru
  • dlouholetý člen Dukly Banská Bystrica a Liberec
  • člen státního družstva sjezdařů

Jiří Kornfeld

  • 1 x mistr ČSSR ve slalomu dospělých

Jan Hajniš

  • člen státního družstva juniorů
  • mnohonásobný vítěz vrcholných sjezdových závodů

Martin Vojtěch

  • člen státního družstva dospělých ČSSR
  • vítěz závodů Spřátelených armád v Bulharsku
  • člen sjezdařů Dukly Liberec

Vítězství v krajských přeborech u uvedených závodníků neuvádím, úspěšně nás však reprezentovali v 1. lize sjezdařů Hajniš, Vojtěch M., Ploc, Honzátko, Kučera, Formánek, Bubeníková, Součková, Hejsmanová, Kučerová, Smolíková.

Oddíl závody i pořádal

Lyžařský oddíl Janské Lázně byl pověřován pořádáním mnoha závodů. Pravidelně to byly okresní a krajské přebory. Špičkovým sjezdovým závodem byla „Sjezdová cena Janských Lázní“. Putovní pohár doprovázela jeho malá kopie, která vítězům zůstávala. S rozvojem disciplín sjezdových bylo také nutné zlepšovat kvalitu sjezdovky - díky vedoucímu polesí p. Ptáčkovi se podařilo vymýtit nový oblouk mezi Zineckrovkou a 4. stožárem lanovky a rozšířit oblouk kolem stožárů č. 3, tzv. „Pastičku“. Velkou akcí bylo vykácení několika desítek mohutných buků a svedení závěru sjezdovky od stávající silnice přímo do cíle u objektu Sola Fide.

Tyršův putovní štít“ byl zase závod ve skoku, na původním Krakonošově obřím můstku. V roce 1928 byla v Janských Lázních světová Dělnická olympiáda, skákalo se kolem 60 m. Od té doby však můstek chátral. V roce 1945 byl ve zbídačeném stavu, pro skákání nepoužitelný. V roce 1956 jsme starou konstrukci strhli a postaven byl dobrovolníky můstek nový, na něm byl potom pořádán závod o „Tyršův putovní štít“. Zájem o skákání měli také místní (bratři Novákové, Gall J., Teichmann, Vojtěch M. a nejlepší Němeček Pavel). Naši skokani však nedosáhli významnějších úspěchů, ti skákali opravdu jen pro radost. Jednou týdně jsme pořádali večerní skoky, na které chodilo hodně diváků zejména ze zotavoven ROH. Za dobrovolné vstupné měli možnost vidět tehdy naše nejlepší skokany – ČS státní družstvo. To se v rámci svého tréninku ve Špindlerově Mlýně zúčastňovalo každou středu těchto závodů (pokud nebyli skokani v zahraničí). Byli velmi skromní, na Hoffmannových boudách dostávali pouze večeři. A jejich jména? Lukeš, Bělonožník, Lenemayer A., Lenemayer F., Jebavý, Felix, Remza. Jak to ale vypadá s můstkem dnes? Zmizel celkem záhadně a téměř nikdo z místních občanů neví, jak vypadal. Na svahu vedle můstku jsme vymýtili stromy a keře a tak vznikl slalomový svah. Tam jsme také podle vzoru skokanů pořádali i večerní jízdy ve slalomu. Zásluhou pana Cermana a za pomoci brigádníků zde byl postaven saňový výtah.

Byli jsme pořadateli i dalších významných soutěží. V roce 1963 jsme pořádali mistrovství ČSSR dorostu ve sjezdových disciplínách. Výborná byla naše spolupráce s okresním a krajských výborem Svazarmu (p. Křenek a Křupala). Několikrát jsme pořádali krajská kola Sokolského závodu a v roce 1965 dokonce mistrovství republiky. Všechno s vydatnou pomocí pracovníků našeho oddílu. Všechna naše aktivita pramenila ze vzorné spolupráce s místními občany. Každý nezjištně pomáhal, kde mohl. Byli to zejména p. Střihavka, Runkas, Rezek, Lábler, dr. Honzátko, Kořínek, Ptáček i průvodčí lanovky Cerman, Schovánek, Salač a Vácha. Děti s nimi jezdily na Černou horu zadarmo, někdy i trenéři. Když byla nouze nejvyšší, pomohli ostatní rodiče školních dětí. Bez těchto nadšenců by nebylo možno takto bohatou činnost vyvíjet. Tady musím poděkovat své manželce Zdeně, že mi umožňovala zúčastňovat se všech akcí, schůzí, školení, soustředění... doma jsem tak dost často chyběl. Občas mě zastoupila i ve škole. Aktivně pomáhala při závodech, buď v kanceláři, nebo na tratích, jako kvalifikovaná rozhodčí 2. třídy. Já jsem oddílu hodně přispěl tím, že jsem byl ve spojení s řídícím orgány. Byl jsem členem Okresní lyžařské sekce, řadu let předsedou Krajské lyžařské sekce, 2 volební období člen Ústřední sekce lyžařů ČSTV ve funkci předsedy komise mládeže. Jako jediný z republiky jsem se účastnil školení profesionálních učitelů lyžovaní v Rakouském St. Christofu na seznámení s novou technikou sjíždění. Kurz vedl autor této metody, Prof. Kruckenhauser. Získané písemné materiály a fotodokumentaci jsem po návratu zpracoval za pomoci p. Karla Šmída a dal k dispozici naší lyžařské veřejnosti. Dodnes se touto technikou jezdí.

K činnosti našeho oddílu patřila též výstavba malých lyžařských vleků. Bez nich už nebylo možné si představit trénink. První vlek stál od cesty u zotavovny Horský dvůr k objektu Erika. Byl to obyčejný rumpál, který tahal do kopce 7-9 lyžařů, z nichž vždy jeden musel dotáhnout lano zpět k dolnímu nástupišti. Zásluhy o postavení měl pan M. Uher s několika brigádníky. Pak vznikaly další vleky – u Horského dvora, na Siréně, na Zátiší, na dojezdu sjezdovky a na slalomovém svahu vedle můstku. Byly to krátké vleky kolem 200 m, splňovaly svůj úkol, ale postupně zanikaly.

Další vývoj kariéry Jaroslava Vojtěcha

Po politické normalizaci 1968 jsem musel opustit místo ředitele školy, později i učitelské místo. Ztratil jsem i funkční místa v lyžování. Pomocnou ruku mi podal sportovní redaktor a novinář František Valach a vedoucí lyžařské školy ve Špindlerově Mlýně Vláďa Paudera. Přišli s návrhem zřídit pobočku lyžařské školy v Janských Lázních pod mým vedením. Souhlasil jsem. Byl jsem potom vybaven vším potřebných materiálem pro výcvik a dokonce i malým, lyžařským, přenosným vlekem. Nábor do školy jsem si dělal na zotavovnách ROH sám. Jelikož byl veliký zájem, pomáhali mi při výcviku ještě Žák V. a Láblerová M. K tomu ještě Čedok Trutnov organizoval 8 zájezdů dětí do Janských Lázní s výukou lyžování. Byl jich vždy plný autobus ve věku 5 – 14 let. Do školy se hlásili také dospělí, i cizinci – Poláci, Holanďané a Němci. Na závěr výcviku se konaly závody všech kategorií s rozdělením diplomů a cen.

Zimu jsem tedy měl hmotně zajištěnou, ale co v létě? Dobří přátelé mi opět zařídili místo a to u okresního podniku Ovoce – zelenina. Střídal jsem prodejny v okrese, dovolené a v době hlavních prázdnin jsem měl kiosek v Janských Lázních. Tak mi to vydrželo až do důchodu. Tady mé vyprávění o vzniku a vývoji lyžování v Janských Lázních končí, lyže ale nezahálely. CK Čedok Trutnov vypisovala každoročně týdenní zájezdy s výukou lyžování v Peci p. Sněžkou, v hotelech Horizont a Děvín. Vedení těchto zájezdů bylo svěřeno naší rodině. Manželka pracovala jako průvodce Čedoku a já jsem zajišťoval lyžařský výcvik. V něm mi pomáhala paní Pinkasová a družstvo těch nejmenších vedla moje žena. Tak jsme společně strávili každou zimu 10 týdnů na horách několik let.

Lyžování se do Janských Lázní vrací

Činnost lyžařského oddílu v Janských Lázní znovu ožívá. Přesvědčil jsem se o tom 28. ledna 2012. Obdivoval jsem zdařilou akci na sněhu a na závěrečném slavnostním zakončení v místním kině. Jsem rád, že do této akce je zapojena vnučka Kateřina a že se našlo ještě dostatek nadšených dobrovolných pracovníků. Velmi mě potěšilo, až dojalo uznání zásluh o rozvoji lyžování v Janských Lázních mně a mé manželce. Veřejnost snad ani neví, že další vnučka Zuzana začala rovněž s lyžováním v Janských Lázních, ale lyže vyměnila za snowboard. Její závodní výsledky mluví za vše. Získala celkem 12 titulů mistryně republiky a a reprezentovala naší republiku na zimní olympiádě v roce 2010 ve Vancouveru. Doufám, že se brzy objeví další vynikající jedinci z řad místní mladé generace. Pracovníkům lyžařského oddílu v Janských Lázních přeji hodně zdaru, vytrvalosti a dál bych jim přál podporu z řad městského úřadu a dobrou spolupráci s místní školou. Tam tenkrát všechno co jsem dnes řekl, začínalo.