Tento článek vyšel v časopise SNOW 40 (říjen 2008).


Dostat se letecky do Tromsø, hlavního města norského severu, není nijak problematické. Z Prahy letíme ve 13.40 a přes Oslo jsme v 19.15 na zemi za polárním kruhem. Do našeho domku na úpatí hor a zároveň na břehu fjordu, kde budeme trávit další týden, pokračujeme vypůjčenou Škodou Fabia combi. V Norsku se musí člověk přenést do jiné ekonomické logiky – jednoznačně nejdražší je lidská práce, což se projevuje třeba i na cenách jízdenek veřejné dopravy. Zápůjčka auta je moudřejší alternativa i proto, že jste mobilní a vždy připraveni vyjet kamkoli pod horu.

Lyndensgeit – takto libozvučně zní název vsi, která se nám stává základnou. Je to městečko mezi fjordy, v samotném nitru Lyngenských Alp. Doposud se místní turistika soustřeďovala zejména na letní sezónu, vedle obvyklých turistů zde kvete fenomén jménem rybářská turistika, rybí obyvatelé ve zdejších vodách jsou natolik zajímaví a četní, že činí hlavní turistický přínos oblasti. A právě infrastrukturu pro ně vytvořenou využíváme i my. Bydlíme v typickém dřevěném domku, shodou okolností čerstvě postaveném, a tedy příjemně luxusním. Třeba sauna je ale zde v Norsku prakticky normou, rozhodně se nepovažuje za nadstandard. K domku patří molo a vlastní loď. Pro rybáře nezbytnost, pro lyžaře šance vytvořit si kreativní program. Přijet lodí pod kopec, přejít hory a nasednout do téže lodě na druhé straně ostrova, to je atrakce, která se moc jinde na světě nenajde. V zimním období ale moře není zrovna žádný mazlíček, proto se obvyklé lyžařské bárky na vodě moc neobjevují. Nicméně skutečnost je taková, že na počátku lyžování v Lyngenských Alpách byla loď…

Jachtou na lyže!

Lyngenské Alpy totiž pro lyžaře objevili francouzští mořeplavci. Pravděpodobně geografický potenciál Francie s velkými horami a rozsáhlým pobřežím umožnil spojit ideu jachtingu a lyžování – či přesněji skitouringu – a pak už stačilo vyhledat vhodný region. První jachty s Francouzi se v norských fjordech za polárním kruhem objevily asi před deseti lety. Dnes se v zimních měsících – což zde znamená polovinu února až konec května – proplétá mezi ostrovy Lyngenských Alp kolem dvaceti jachet s lyžaři na palubě. Většina z nich je pronajata v Tromsø – máte-li patřičnou licenci a dostatek kamarádů skitouristů, nic vám nestojí cestě za vlastním polárním dobrodružstvím. Pobyt na jachtě má nesčetně výhod zejména co se týče plánování tras: dojedete pod kopec nezávisle na silnici, sjíždět můžete, kam chcete, jste limitování pouze komunikací s kapitánem lodi a možnostmi plavby a kotvení. Sílu zážitku si asi dokážete představit sami, nicméně – jak už to známe od starověkých námořníků – země je země, a proto i posádky lyžařských jachet nezřídka kdy používají pozemní turistické kapacity, jsou-li po ruce. A když už jsme ponořeni do dobrodružství, zmíním, že se chystá i projekt ski&sea-kayaking. Pokud vás ale norský sever láká, je nejvhodnější začít jej objevovat ze země.

První výlet

Vinou opožděných zavazadel se vydáváme na první výlet až kolem čtvrté odpoledne. Míříme pod vrcholky masívu Kjostindane-Rundtinden, které vyrůstají přímo z města. Nyní, na konci března, můžeme počítat s dobrou viditelností do nějaké deváté hodiny večerní. První chvilky na norském sněhu napoví, že jsme jinde než v Alpách. Vyšší vlhkost vzduchu ovlivňuje kvalitu sněhu, který se v nižších partiích tváří jako jemnozrnný firn. S rostoucí nadmořskou výškou klesá velikost zrna a sníh je tak pro lyžaře přívětivější, pokud ovšem nezasáhne vítr.

První metry stoupáme po obecní sjezdovce (vlek už nejede), posléze se poprvé objeví to, co dělá lyžováním mezi fjordy tak mimořádným – první výhledy na moře a z něj vyrůstající strmé hory, bílé od svého kontaktu se spodní mořskou modří až po horní modř nebeskou. Pohledové opojení narušuje jen střízlivý vítr, který studí a navíc hutní sníh do nepravidelných námrazků – pro výstup to nevadí, pro sjezd ano. A za chvilku přisypává další opium do roztoku chvíle zapadající slunce, které visí v poloze v leže těsně nad horizontem neobvykle dlouho, jakoby snad bylo zvědavé na naše neohrabané sjezdy po sněhovém struhadle. Zpočátku se musí dobře bavit, jeho pohled se ale posléze dočká i povedených prašanových oblouků a za odměnu je řádně prosvětlí svým zářícím zlatem. Na práh domu dojíždíme na lyžích něco po osmé. Trochu prokřehlí, ale sauna se už zahřívá…

Lyngenské Alpy

To je označení pro horský pás v severozápadním cípu Norska, východně od města Tromsø. Hory sledují západní pobřeží od jihu na sever v délce 90 a šířce 15–20 kilometrů. Jejich dominantou je poloostrov Lyngen. Nejvyšším vrcholem je Jiekkevarre s 1 833 metry nadmořské výšky, v centrálních horách leží také několik ledovců.

Hory jsou – s výjimkou ledovcových partií – vlídnější než Alpy, jejich tvary by se skoro mohly označit za ideální pro skitouring, nepřekvapí zbytečně strmé a náročné žleby či nutnost překonání skalní překážky. Ne že by tam nebyly, ale většinou existují alternativy technicky nenáročných výstupů a někdy až neuvěřitelně pohodových a dlouhých prašanových sjezdů. Horší je to s přístupem k informacím.

Jak do hor?

Za dobu objevování lyžařských možností Lyngenských Alp je zjevné, že vše podstatné již bylo objeveno – nicméně informace se doposud neprobily na světlo světa tak, jak by to očekával rozmazlený Evropan. První objevitelé byli alpští horští průvodci, jimi nasbírané know-how se zatím veřejným nestalo. Pokud tedy chce člověk vsadit na jistotu a svěřit se do ruky kvalitního guida, nejlépe udělá, když se připojí k některé ze zahraničních výprav. Bude to ale nelevná varianta.

Další klikou horských průvodců jsou domorodí. Místí obyvatelé, kteří v oblasti žijí od dětství a jsou srostlí s tamní přírodou a jejími projevy. Ne že bychom si v Lyngseidetu mohli zajít do turistického byra a tam si průvodce objednat, tamní horalé totiž nejsou profíci a provedou turisty pouze ve svém volném čase a pokud se jim chce – což vyžaduje na místě určitý, přinejmenším zprostředkovaný kontakt. Pakliže se do budoucna podaří záměr napojit norské touroperátory na některou z českých cestovek, lze očekávat, že kontakt na průvodce a podmínky využití jeho služeb budou součástí kontraktu. Dobrým základem pro pohyb v Lyngenských Alpách jsou pak kvalitní a podrobné mapy, které se dají na místě zakoupit.

S průvodcem

Nás se ujímá místní muž jménem Ore. Po večerech nám do mapy zakresluje zajímavé trasy, upozorňuje na rizika – ano, i v Norsku mají nemalé zkušenosti s lavinami – a upřesňuje časové odhady. A nad dalším ránem společně vyrážíme na další túru nad Lyndseigetem. Popojíždíme asi kilometr od domu na parkoviště pod pásem hor, kterému dominuje vrchol Sorheim, náš dnešní cíl. Ore je urostlý Nor, který spontánně zná zdejší terén, nese si pípák a lavinovou výbavu a s dětskou zaujatostí razí stopu na svých širokých telemarských lyžích. Krajina mírně stoupá, protíná ji několik stop po lyžařských skupinkách a skútrech – ty byly ve zdejší chráněné přírodě nedávno zakázány, ale setrvačnost myšlení a relativní akceptace zákona funguje i tady. Spodní pasáž je jakýsi obecní lyžařský areál, potkáváme několik skupinek běžkařů, jejichž častým cílem je skihütte, chata na úbočí hor otevřená každému lyžaři coby úkryt a zázemí. Předsíň, hlavní místnost i kuchyně mají svá vlastní kamínka a český tremp by se tu cítil jako doma. My stoupáme výše, sklon se stupňuje a nepříjemně narůstá vítr. Ore šlape jako stroj v brázdách vyhlodaných větrem a nechává nás daleko za sebou – možná i proto spěchá, že mu zanedlouho začíná šichta. Živí se jako řidič autobusu a jízdní řád je neúprosný. Nakonec to končí důraznou radou „sledujte moje stopy“ a Ore mizí za hřebenem… Žleb, který nám doporučil, je ale skutečně v závětří a sníh v něm neporovnatelný s větrem upěchovanou oranicí na návětrných svazích. Fotíme, kocháme se (moře dole nepřestane fascinovat snad nikdy) a v pohodovém tempu sjíždíme. Sjezd je dlouhý, ostatně po tříhodinovém výstupu nemůže být ani jinak. Placatá část dole připomíná spíš divoký skikros, ale jinak vše fajn. Lyže zouváme u auta.

Pravá norská túra

Jedna z nejkrásnějších lyžařských túr Lyngenských Alp se najde na ostrově Uloya. Nevelký ostrov, který je dodnes čistě soukromým majetkem, lze přejít napříč za den. Další typické aspekty: dostanete se na něj pouze lodí nebo trajektem, setkáte se zde s historií i se současným životem oblasti a okusíte pohostinnost na norský způsob. Navíc, majitelka ostrovu a všeho na něm, Hege, je zanícená lyžařka. A sjezd z vrcholu Kjelvagtinden patří mezi unikáty: ideálně strmý a velmi velmi dlouhý. Vyrážíme ráno z domku autem, posléze trajektem a zase autem ke konci fjordu, kde na nás čeká manžel Hege s lodí a veze nás a naše nádobíčko na ostrov, který čítá jen několik málo domků. Kdysi fungoval jako obchodní stanice, dnes na něm stojí vyhlášená tresčí farma, tresky se zde porcují a suší a ty nejlepší kusy putují ke svým tradičním odběratelům třeba do Portugalska. Prohlídka tresčí farmy může dokreslit celkový pocit ze života kraje, její návštěva nebude dlouhá, protože výroba sušených tresek je celkem jednoduchá. Finále, sušení naporcovaných kusů v dřevěných konstrukcích pod širým nebem, neuteče zraku nikoho z lidí kolem. Právě u takové konstrukce začíná náš výstup, tentokráte ve společnosti milé dámy, Hege.

Začátek opět pozvolný, ale nijak dlouhý, polární flórou se zanedlouho dostáváme nad hranici porostu a pozorujeme specifikum Kjelvagtindenu – nějakých třicet stupňů skloněný kopec široký snad půl kilometru se táhne někam nahoru, aniž by byl vidět vrchol. Výstup je trochu na morál, za každým horizontem se objevuje v dálce další, ale okolí je nádherné, nebezpečí nulové, stoupání pohodové, a tedy nálada výborná. Na vrcholové plošině velikosti Staroměstského náměstí fotíme ohromné převisy a svačíme, než se vydáme na královský sjezd. Nekonečná a neposkvrněná prašanová sjezdovka, kromě nás nikde ani človíčka ba ani stopy po něm… Pocit, který Evropan skoro nezná. A dolů? Můžete jet, jak rychle chcete, prakticky kam chcete, vše je vidět, všude přehledno. Sklon ideální pro pěkně rychlou jízdu i v dlouhých obloucích. Široké lyže velmi vítány, právě toto je prostor, kde se ideálně využije jejich potenciál. My je naštěstí máme, takže si horu užíváme v plné parádě…

Nazpět jedeme trajektem po svých, na palubě je snad jen posádka a tři exoti s lyžemi. Pěkný pocit…

Lyngenské Alpy by se daly podobným způsobem objevovat donekonečna, pokud počasí a čas dovolí. Nám poslední zmíněné aspekty ne úplně přály, takže část výpravy ještě stihla jednu túru k ledovci, čímž se seznam uzavřel.

Hlavní ale je, že do nás vstoupil tamní genius loci. Co s námi provedl? Zklidnil nás do ticha šumění okolního oceánu, přibrzdil permanentní spěch, ochladil niterní hysterii polárním vzduchem a dřevem vonící saunou poohřál srdce. Obohatil o nejtvrdší měnu – zážitky, které nezdevalvují ani působením sklerózy.



Geografie – co je to fjord?

Fjord je hluboký zářez nebo údolí zaplněné mořem. Vytvořila jej glaciální aktivita v době ledové, kdy ledovce odnesly vše až na původní základovou horninu. Ve fjordech, které jsou hluboké i přes jeden kilometr, lze narazit na nečekané vodní proudy související s přílivem a odlivem. Nejznámější je norský Saltstraumen, který se stal předlohou pro známou povídku Edgara Alana Poea Pád do Maelströmu a kde proudy vody dosahují rychlosti až 40 km/h.

Tromsø – město, které píše polární historii

Hlavní město norského severu Tromsø stojí za návštěvu. Téměř celé leží na malém ostrově spojeném s pevninou jedním mostem a jedním tunelem. K hranici polárního kruhu je to 350 km, přesto má město – a s ním i široké okolí včetně Lyngenských Alp – díky Golfskému proudu mírnější klima než ostatní místa ve stejné zeměpisné šířce. Průměrná lednová teplota je -4 stupně Celsia.
Město se stalo základnou mnoha zásadních výprav do polárních oblastí. Roald Amundsen, Umberto Nobile či Fridtjof Nansen začínali své dobrodružné poutě právě zde. Dnes v Tromsø žije přes 60 tisíc lidí, včetně mnoha studentů z různých koutů světa. Proslýchá se, že se zde návštěvník (speciálně muž :-) ) nudit určitě nebude…

Klima aneb kdy nejlépe do Lyngenských Alp

Lyžařská sezóna začíná od poloviny února a trvá do konce května. Čím pozdější termín, tím je přívětivější počasí a dny jsou delší. Sníh je ovlivňován přímořským prostředím (vlhkost, teplo). Teplý Golfský proud drží teploty v údolí i v největších zimách nad -10 stupni, pocitová teplota může být ovlivněna vyšší vlhkostí a častým větrem.


Lyžařská sezóna: polovina února–konec května
Doprava: 2 a 1/2 hod. autem nebo 2 hod. lodí z Tromsø
Poloha: 69 ° s. š.
Nejvyšší hora: Jiehkkevarri (1 823 m)
Letiště: Tromsø
Polární noc: 21. říjen–21. leden
Polární den: 20. květen–22. červenec
Polární záře: konec srpna–konec dubna


Top 10 vrcholů

1. Store Kågtinden - 1 228 m
2. Store Galten - 1 219 m
3. Storsandnestin­den(sør) - 1 086 m
4. Blåtinden - 1 142 m
5. Storehaugen - 1 142 m
6. Reindalsblåisen - 1 200 m
7. Gamviktindan - 1 100 m
8. Staluvarri - 1 226 m
9. Nordmannviktinden - 1 355 m
10. Daltinden - 1 533 m


Více informací: www.lyngenlogge.com, www.epoi.no, www.pistetopowder.com