Jestlipak se už v současném běsnění dostatečně bojí všemožní trenéři včetně těch lyžařských?
Nevím, v kolika sportech převládají trenérky. Trenéřina ve vrcholovém sportu je pro ženy problematická a v alpském lyžování obzvlášť. Skoro 300 dnů mimo domov: „nejsem doma ani dva měsíce z roku,“ řekl před časem Ted Ligety. Znám jedinou ženu, která se propracovala k vrcholovému trénování: bezdětná Švýcarka Marie-Therese „Maite“ Nadig, ročník 1954.
Takže chlapi. Schopní tohle strávit, kočovat, zahnízdit jenom částečně. Vydělávat a nechat doma ženu s dětmi, model řady profesí.
A tihle chlapi, dneska coby trenéři reprezentací už žádní blbci, nýbrž minimálně maturanti s nejvyšším lyžařským vzděláním, častěji asi vysokoškoláci, sportovní, vymakaní, charismatičtí, mají na starosti hejna lyžujících slečen. Jim je ke čtyřiceti, děvčatům o patnáct dvacet let méně. Klasické schéma učitel a studentka. Septimánky, kýčovitě zamilovávané do svých mnohdy sucharských – pro ně ovšem charismatických – pedagogů, jsou klasika. A trenéři?
Jestli jste jako mlaďasi nezažili trenéra, jenž pro vás tehdy byl hlavní autoritou, leckdy větší než rodiče, měli jste buďto smůlu, nebo jste jako mladí závodně nesportovali. Ti nejsugestivnější dokázali mít na povel i šampiony. Jako třeba volejbalista Karel Láznička, nebo, abychom zůstali u lyžování, Zdeněk Remsa skokany a Zdeněk Ciller běžkyně.
Nebudu se pouštět do psychokutění a nechám Freuda a jeho kumpány na pokoji, ale i laikovi je jasné, že vztah věkově slučitelného charismatického trenéra a nadšené sportovkyně nemůže neobsahovat intimní a erotické momenty.
Je to složitá vazba a v tvrdě emotivním prostředí, jakým závodní a o to víc vrcholový sport je, nutně musí mít nějaké dopady. Chlap-trenér nemůže trávit spoustu času s krásnou mladou holkou-svěřenkyní a nevnímat její ženskost. Tím spíš, když ona je v přiléhavém „pracovním“ oblečení a on se jí přinejmenším občas pracovně musí dotýkat. To by musel být buďto homosexuál, nebo po starém orientálním vzoru eunuch.
Septimánky postoupí a ze školy vyjdou, konvence většinou zabrání, aby se vztah s pedagogem vyvinul a legalizoval. A kdyby to bylo obráceně – učitelka a její student – tradiční společnost je drasticky srovná. Sportovkyně-reprezentantky už nemají kam dál jít, jsou dospělé a svéprávné, jejich vztahy s trenéry, fyzioterapeuty, servismany jsou v daném prostředí legální.
Dostávám se k věcem, o nichž by kvalifikovaně musel pohovořit odborník. Takže zpátky k tématu: mezi trenéry a jejich svěřenkyněmi vždycky docházelo k erotickému pnutí a k jeho důsledkům. Kdo dneska posoudí, nakolik to bylo spontánní, důsledkem vypjatých emočních stavů, nakolik chtíčem nadrženého samce, nakolik kalkulací sportovkyně, vědomé si své sexuální přitažlivosti, a nakolik kombinací těchto důvodů?
Ano, (my) kluci odedávna koukali holkám pod sukně a pak se snažili dostat se jim do kalhotek. Schopný sameček, ať už to z něho vyzařovalo, nebo to uměl ukecat, k tomu nepotřeboval násilí. Holky a mladší se nebijou, to byl street codex sine qua non, který mě šíleně dávno učili na vinohradské ulici starší kluci. A normální holka to všchno brala přirozeně. Díky, spolužačky. Přinejmenším takové jsou moje dávné zkušenosti a vzpomínky.
Co se s tímhle křehkým světem stane v hysterické době #MeToo? Nastane hon na čaroděje?
Kdyby jen desetina toho, co se navykládalo o Albertu Tombovi, byla pravda, musel by už vilný zahanbený proutník viset na trámu. A legendární 81letý trenér našich běžkyň Zdeněk Ciller by si mohl mašli chystat. Kolovalo o něm mnohé. Takže i blahé paměti guru mladofronťáckých sporťáků Václav Pacina o něm před lety velmi decentně psal: „Ciller býval proslulý mág, člověk s přitažlivým kouzlem pro lyžařky. Některé v něm viděly svého boha. Jeho manželka, též bývalá reprezentantka, prý na něj nikdy nežárlila, i když se jí ledacos doneslo. ´Že trénuje baby? To bych se musela zbláznit!´ říkala Milena Cillerová. ´O to se snažilo naše okolí, abychom se vzájemně podezírali.´"
Jaké spaní asi má šéftrenér slavné éry německých sjezdařek v 90. létech Rainer Mutschler (*1960)? V tehdejších reáliích sice vyšel vítězně z kauzy sexuálního nátlaku na svou svěřenkyni Angelu Grassinger/Zimmermann, ale v dnešních souvislostech si může jen blahopřát, že k 1. lednu 2000 odešel za fotbalovými penězi jako marketingový manažer k německému ligistovi VfB Stuttgart. Vydržel tam do letošního (2017) léta, kdy na zestárlá kolena skončil u druholigového hokejového týmu Ravensburg Towerstars.
Kauza Grassinger vs. Mutschler v polovině 90. let německým svazem docela hýbala. Šlo tehdy primárně o taneček rozvášněného Rainera a (taktéž rozvášněné?) Angely na chilském soustředění v září 1994, kde ji údajně tiskl na své mužství a do ouška šeptal své touhy. Seriózně je pro naše účely zbytečné ba nemožné vše reprodukovat, další dění se dělí na tvrzení žalující Angely a oponujícího Rainera. Pro nás a tento článek nemá smysl pitvat okolnosti a detaily. Výsledkem – dost možná zmanipulovaným – byla nehodná závodnice a vyviněný trenér.
Děvče se tehdy zaseklo a vzepřelo. Potížistka, nebo výjimka z nálady „spolkni to a nepruď“? Mladá paní Zimmermann, záhy i matka, tehdy upřednostnila novou rodinu a klid a proti kolosu německého lyžařského svazu svou kauzu dál netáhla. Co jí asi teď prochází hlavou? A kolik obdobných případů bobtná v zákulisí?
Good-bye Lange-girls!
Jestliže k neverbálním projevům sexuálního obtěžování patří, jak uvádějí studie, i „vylepování obrázků nahých dívek na stěny“, mají to nejspíš spočítané i legendární plakáty těchto lyžáků, i když demonstrátorky na nich nikdy natvrdo nahé nebyly. Aniž bych chtěl samotnou problematiku nemístně zlehčovat: nemělo by se začít zkoumat chování Machovo vůči Šebestové, Rumcajsovo (machista jako hrom, navíc, jaká hrůza, ozbrojený) vůči Mance, Hurvínkovo a Spejblovo maskulinně přemoudřelé vůči Máničce? Přidejme třeba Trautenberka vůči Anče (Kuba a hajnej byli srágorkové, tedy mimo podezření) a dosaďme tam tisíce párečků počínaje Adamem a Evou. Prolustrovat a nešetřit ani Shakespeara!
Btw, tuhle na parkovišti u nymburského velkokrámu jsem potkal paní, už ne úplně mladou (takové soudně nechávám jiným), slušelo jí to a krásně šla. Skoro bych řekl nesla se. V lepších okolnostech bych jí možná rád řekl: „madam, nebalím Vás a nedělám Vám nemravný návrh, ale chci Vám říct, že jste krásná a jako ženská se mi líbíte“.
Byl by to, současnou řečí, „drobný každodenní sexismus“ formou „sexuálně podbarvené konverzace“? Nebo by ji to potěšilo a nabilo energií a sebedůvěrou? Nenechme se rozeštvat poukazy na prasáky a nebohé oběti. Takoví/é určitě existují a nechť se ohrazují a brání. Byly-li oběťmi, ať si vybojují zadostiučinění. Hanba všem skutečným prasákům. Nešetřme je. Ale my – většina – jsme snad normální. Zatím potěšeně sleduju, že sportovkyně snad také. Zběsilý hon na potenciální trenérské hnusníky se k 3. listopadu 2017 nekoná.
„V současné době platí stanovisko, že sexuální obtěžování začíná tam, kde je tímto konkrétním projevem potenciální oběť dotčena na svém pocitu důstojnosti, kde je nějakým způsobem devalvována, instrumentalizována apod. Rozhodující je tedy pocit oběti, což je subjektivní stránka.“
Psycholožka Policie ČR Čírtková, LN, 2017
