S Jirkou, Zdeňkem a Martinem jsme sehnali sice malinký apartmán, za to s velkou garáží, kde jsme mohli mazat lyže. Co víc jsme si mohli v prominentní Cortině přát. Jen taková drobnost: topení bylo nastaveno na 17 st. Naštěstí Zdeněk to šel reklamovat, protože umí Italsky. Synáček majitelky nám konečně objasnil, jak se topení reguluje. Škoda, že až po dvou dnech. Paní domu synkovi řádně italsky spílala, že tam ti Češi tak mrzli, „manželství po italsku“ hadr. Jinak byli moc fajn a chtěli, abychom se i my měli fajn.
První den ve čtvrtek ještě nebylo moc hezky, ale viditelnost byla jakž takž. Na olympijské sjezdovce, kde letos vyhrála Goggia sjezd, byl připraven trénink super-G. Vstávali jsme před šestou. V 7:00 jsme museli být na parkovišti u sjezdovky, vyzvednout čísla, prohlídnout trať a strat v 9:30. Stíhali jsme sedmou obtížně. Cestou ke sjezdovce jsme totiž každý den narazili na velké stádo jelenů a laní. Ještě nikdy jsem tolik jelenů a laní neviděl.
Trénink byl perfektní. Každému tréninkovou jízdu změřili i se dvěma mezičasy. Úžasný. Takhle jsem lyže ani sebe nikdy neotestoval. Mezi závodníky byla moc príma atmosféra. Před druhým kolem přijel na start karabiniér. Všichni ho pouštěli dopředu ke startu. Že by startér špatně zaparkoval? Ne, ne. Pod uniformou měl kombinézu a taky si to s námi zkusil. Mimochodem, dost dobře. Pak se zase hned vrátil do služby. V pátek jsme si SG dali naostro. Start byl výš než při tréninku. Ještě že jsme si to mohli před závodem zkusit. Od startu se mi to zdálo, že je to propadliště jak svěťák ve Svatém Mořici. Nezapomněli nám přidat zpomalovací brány? Přes jednu minutu na 200 cm dlouhých lyžích to byl však zážitek. Starci a stařenky si mohli zkusit, jaké to je, když se jede Světový pohár. Skok jsme sice před cílem neměli, ale cíl byl na stejném místě a diváků možná více než na světové hvězdy. Komentář o časech a umístění byl v italštině, němčině nebo angličtině s pozdravem v závodníkově mateřštině. Nás zdravil krásným ahoj.
Na sobotu byl přesunut obří slalom místo slalomu. V této disciplíně startuje tradičně nejvíc závodníků a v neděli každý pospíchá domů. Přestože se jede jednokolový obřák, tak se někdy závody protáhnou do pozdního odpoledne. Vstávali jsme opět před šestou. Přes noc napadlo téměř 20 cm prašanu. Začali jsme pochybovat, zda se závod uskuteční. Druhý problém byl, zdali se vůbec dostaneme autem ke sjezdovce. V Cortině problém jen trochu. Některým s letními gumami to sice na úzké prudké bílé silnici nejelo, ale my se dostali nahoru před osmou.
Naše sjezdovka byla po noci znovu upravena, a protože byla zima, tak přiměřeně tvrdá. Obřák se vydařil. Brány byly opravdu obřákově postavené a trať si nezadala s tratěmi ze svěťáku. I servis jsme zase měli jak reprezentanti Rakouska. Martin totiž stále ještě nemůže po zranění závodit, tak se o nás až otcovsky staral. Šoféra, který dělá lyže, vozí bundy a myje nádobí by ani 20 trenérů, fyzioterapeutů a servisáků nenahradilo. Co by za to naši reprezentanti dali. Ale s těmi by asi nebyla taková sranda, že, Martine.
V neděli byly postaveny dva slalomy vedle sebe, aby mohli všichni brzy vyjet domů. Jeden pro kategorii C (dámy) a A (mladší páni do pětapadesáti) a druhý pro B (starší pánové). Startovalo se po 40 sekundách, v obou tratích, tak aby závodníci byli od sebe, co nejdál (20 sekund). Zažil jsem to poprvé. Perfektní organizace a synchronizace. Po přerušení se startovalo zase ze stejnými odstupy. Nikdo na nikoho nekřičel, zapomnětlivost a nedochvilnost závodníků řešili s nadhledem. Jen aby byli všichni spokojení. Škoda, že jsme s takovouto partou nezůstali v monarchii.
Měl jsem zážitek. Na prudkém jsem se v prvním kole slalomu nevešel do brány a vyjel mimo slalom – šlapání zpět nahoru okolo tyče. Hodně jsem pospíchal, abych nevadil dalšímu závodníkovi. Když jsem se zase rozjel, vzpomněl jsem si na všechny hlášky komentátorů, že stejně vyjedu znovu a nedojedu. Další mne kupodivu nepředjel. Ve druhém kole jsem startoval v kategorii úplně poslední. Přede mnou jel mohutnější Angličan Peter Gash z Winchestru. Slalom asi nebyla jeho prioritní disciplína. Když jsem dojížděl do cíle, byly ještě branky rozkmitané. Snad jen dvě brány scházely, abych ho předjel. To by asi dostal moje projetí cílem a já jeho. Peter se smál, když jsme to probírali. Mimochodem i to, že mám přijet co nejdřív do Velké Británie, aby to ještě šlo. Říkal mi, abychom neudělali taky takovou pitomost jako Britové. Jo, to se snadno řekne, že.
Na bedně byla třikrát první Martina Toušová, Ivana Ohlschlegelová třetí ve slalomu, Martin Pejsa druhý v super-G, Jan Poláček první v obřím slalomu a slalomu.
Co říci ještě závěrem? Jeli jsme na lanovce s takovým usměvavým závodníkem. Italem, s maďarskými kořeny. „Rakušani by mněli mít samostatnou kategorii. Berou to moc vážně a vyhrávají. My se jezdíme přeci hlavně pobavit. No ne?“ A o tom to je.
