Ne za výkony na lyžích, neboť vlastního sjíždění v takových opusech bývá pomálu a figuruje spíše jako rámec či pozadí. Ale už jenom za propagaci lyžování a pobytu na horách si naši vděčnost zaslouží. V pravou chvíli těsně před Vánoci, v době, kdy se objevují obavy z recese či přímo hospodářské krize. Ohromný úspěch prvního promítacího víkendu je důležitý. Utvrdíme se v tom, že přece jsme národem lyžařů a že si svou lyžovačku vzít nedáme.

Fenomén „lyžáku“
Film je i připomenutím fenoménu školního „lyžáku“. Akce, již kdysi absolvoval takřka každý jen trochu zdravý školák. Na základce v osmé třídě, na střední ve druhém ročníku. Však také byl tento kurs povinný a tato povinnost se brávala podobně vážně jako chmelová brigáda.
Konstatovat, že kdysi „za totáče“ něco bývalo dobré, se dnes nenosí. Není ani snadné takové klady nacházet. V případě těchto školních kursů ale nemohu jinak. Jistě, víme, že do osnov se dostaly i proto, že lyžování coby prostředek zvyšování branné zdatnosti obyvatelstva ve svých ideálních přírodních podmínkách prosazoval Sovětský svaz. I to, že podpora horské rekreace pracujících – odborářské i podnikové - byla svým způsobem handlem: my vás zavřeli za železnou oponou a požadujeme, abyste drželi hubu a krok, za to vám ale za babku poskytneme možnost pobývat na horách. A s tím ladily i tyto školní kursy.
Bez ohledu na to ale mají lví podíl na tom, že se Československo stalo lyžařskou zemí. Zatímco na Západě se lyžování od konce 50. let rozmohlo především díky individuálnímu růstu životní úrovně, u nás podobný trend obstaralo zmíněné sociální inženýrství. Výsledkem byly udávané dva, podle přemrštěných údajů až tři miliony lyžujících – tedy 15 až 20 procent populace. I kdyby skutečně praktikujících byla jen polovina, pořád by to bylo číslo velmi vysoké.
Díky „lyžáku“ si naprostá většina dítek alespoň sáhla na lyže a zkusila na nich trochu základního pohybu. V motoricky vděčných třinácti letech přitom pohybově šikovní začátečníci mohli udělat takový výkonnostní skok, že se později nemuseli ostýchat na hory jet znovu. Ve spojení s kouzlem zimních hor a jedinečnými zážitky školní party se právě tímto kursem určitě zrodil nejeden lyžař.
A nijak nevadilo, že úroveň výcviku bývala všelijaká a odpovídala odborné zdatnosti instruktorů. Nikdo nakonec nečekal, že absolvuje perfektní tréninkové soustředění.

Cenné informace
I metodicky a technicky nevalný kurs ale dokázal děti naučit důležité zásady pohybu na horách i na sjezdovkách. Přednášku od ošlehaných praktiků z Horské všichni brali a i sebeprotivnější úča (jež se ale právě na horách leckdy ukázala být docela normální) do nich natloukla to nejzákladnější, co se na kopci dělat nemá. Dneska hořekujeme nad tím, jak jsou lyžaři bezohlední a snowborďáci nemyslící – myslím si ale, že mnohdy jde spíš o neznalost právě těch elementárních pravidel. V tomto řízená výuka dnes chybí. Je sice fajn, že už druhý den lze na prkně sjíždět (často spíše šoupat, ale budiž) sjezdovky a že se na dnešních lyžích lze velmi rychle naučit kroužit po mírném svahu, ale právě tato snadnost přivádí na hory a do pokročilého provozu na tratích sjížděče bez znalosti pravidel soužití. Jestliže se začátečník rozjede bez pohledu nad sebe, není to od něho záměrná bezohlednost, nýbrž neznalost až blbost: srážku by odskákal hlavně on a to by jistě nebylo jeho potěšením a není cílem.
Sněženky a machři se kromě jiného naučili i toto. Je možná trochu školometské vypichovat u nahořklé komedie o lidech, jejich snech, ideálech a srážkách s realitou jakési výchovné klady lyžáků. Ale když si vzpomeneme na také prosincovou bouřlivou diskusi o první trestněprávní kauze srážky lyžařů i o snahách upravit provoz na tratích legislativně, vidíme, že z našeho lyžařského hlediska to žádná maličkost není.

Motivace pro mladé?
Zpátky ke školním kursům. Jsou stále v osnovách, stále se pořádají, ale pokud vím, jejich povinný charakter se bere velmi, velmi volně. Dokonce tak, že Hana Engelová, specialistka na pořádání těchto školních akcí, hovoří o „vypadlé generaci“ mladých lyžařů. Tedy těch, kdo v nárazu společenských změn po roce 1989 žádný kurs neabsolvovali a zůstali nelyžaři. Není to ovšem jev jen český. Úbytek školáků registrují i v alpských zemích. Tam si ovšem velmi silně uvědomili, jak důležitým zdrojem budoucí klientely školní kursy jsou. A není náhodou, že mnohem větší vstřícnost než u nás nachází Hanka v zahraničí. Není přece tak obtížné odhadnout, že třeba z padesáti dětí nadšených kursem v Alpách jich možná pět, možná deset – jednou s rodinami a známými – přijede rádo opět. Právě takto přece vznikají štamgasti. Ne náhodou slovo domácí právě tam…
A tak děkujme Sněženkám a machrům, že nás naladili. Na zimu, na hory, na lyže, na prkna.


Product placement
Pokračování Sněženek a machrů je pozoruhodné i tím, že se v něm jako v jednom z prvních tuzemských filmů směl naplno vyřádit tzv. product placement neboli cílené - povolené a regulované – vnášení produktů a značek do děje filmu. Tuto praxi umožnila směrnice EU z prosince 2007 a její implementace do naší legislativy. Lyžařský film, v němž je nutné specializované vybavení, se ideálně hodil. Jak jsem slyšel, zájem byl značný a upíchnout svou značku nebylo úplně snadné. Komu se to nakonec podařilo, ukáže film. Z upoutávek si asi mnozí pamatují Suchánka v poněkud komicky působící bundě Vist se všemi „repre“ nášivkami – ale tak se to holt v byznysu dělá. Trochu paradoxně může působit skutečnost, že právě Vist se těsně před premiérou dostal do médií v souvislosti s kauzou kombinéz sourozenců Záhrobských. Nežádoucí reklama? Ani bych neřekl. I těm, kdo se nikdy nestarali o to, co má taková Šárka na sobě a vědí nanejvýš, že vyhrála, se opakovaně dostávalo do hlavy, že reprezentace obléká Vist. Jacísi Taliáni sice včas neplatili, ale to nás netrápí. Ovšem jméno Vist lítalo vzduchem, následované Vistem na filmovém plátně…
Druhým paradoxem by mohlo být, že původní zástupce také „uplacírovaného“ Rossignolu, Ski Charvátová, už je v tomto byznysu ze hry venku…