Tento článek vyšel v časopise SNOW 93 (prosinec 2015).


Uganda je dnes naštěstí bezpečná země, ve které čekají unikátní turistické zážitky. Je zemí slavného Viktoriina jezera, stejně jako jediným místem na světě, kde se můžete setkat tváří v tvář s horskou gorilou. S Chrisem jsme se těmto turistickým tahákům rozhodně nebránili, v hlavách jsme ale měli důležitější metu: zalyžovat si v horách Rwenzori. Přezdívá se jim „Měsíční hory“, okolo roku 150 n. l. tuto neznámou část Afriky pojmenoval řecký geograf Ptolemaios. V 19. století, zlaté době objevitelů Afriky, sem při hledání pramenu Nilu zavítali i legendární britští cestovatelé jako David Livingstone či Samuel White Baker. Hodně se od těch dob změnilo, ale stále platí, že Afrika má nepopsatelnou mystiku, která se člověku dostane pod kůži. V Africe jsou tři místa s permanentní sněhovou pokrývkou. První je Kilimandžáro, nejvyšší vrchol Afriky tyčící se do výšky 5 895 m n. m. Lyžaře zjevně zklamu zprávou, že správci národního parku tam zakázali lyžování již před lety. Zbývají nám tedy dvě možnosti: druhá nejvyšší hora Mt. Kenya a pohoří Rwenzori s vrcholkem Mt. Stanley (5 109 m n. m.), pojmenovaném po jeho objeviteli, průzkumníku Henry Mortonu Stanleyovi. V dnešní době je opravdu těžké stanout na vrcholku, kde ještě nikdo nestál, a podobné je to i s prvosjezdem na lyžích. I přesto cítím nějakou zvláštní potřebu brát lyže na exotická místa, která se většinou dají prohlásit za vše, jen ne lyžařskou destinaci.

Ledovec Margherita na hoře Mt. Stanley je místo, kde si musíte každý oblouk poctivě odsloužit. Pro mě jako šedesátníka to byl nejtěžší výlet, jaký jsem kdy podstoupil. Každá změna hrany, každý přenos váhy si odpracujete v poměru 35 vertikálních metrů výstupu proti jednomu metru sjezdu. Trek zde začíná ve výšce 1 460 metrů, a když pánbůh dá, tak na konci šestého dne putování budete moci prohlásit, že jste si v Ugandě sjeli na lyžích 100 výškových metrů. Tím ovšem túra nekončí. Po náznaku lyžování se další tři dny vracíte zase po svých. Devět dnů chůze pro 100 výškových metrů na lyžích!

A to ještě není vše. Proč si myslíte, že hory Rwenzori byly objeveny až v roce 1889? Jestli jste hádali, že důvodem je nevlídné klima, tak jste se trefili. Dost možná tak bude těch sto metrů lyžování zahaleno mlhou a mraky.

Věděl jsem, že Rwenzori tvoří hranici mezi Ugandou a Demokratickou republikou Kongo. Bylo to ale až nyní, co jsem si, postaven před pořádnou mapu v doprovodu místního průvodce a australského experta Johna Hunwicka, uvědomil možnost nového vzrušujícího plánu, a sice získat dvě vlajky v rámci jedné expedice. Při pohledu na plán naší trasy a hřeben, který se vinul přesně po hranici Ugandy a Konga, jsem okamžitě přemýšlel, jak bychom mohli sjet obě strany hory. John ještě přiživil moji fantazii, když mi ukázal fotky jeho kamaráda-průvodce po sjezdu konžské strany. Na obrázku jsem viděl terén plný trhlin a skal, který byl poměrně dost vzdálen tomu, co bych nazýval místem pro lyžování. Ugandská strana se oproti tomu jevila jako něco, na co bych si i troufl. John si naopak myslel, že větší překážka než cokoliv jiného bude čas. Vrcholový den začíná, v případě těch nejlepších podmínek, okolo čtyř hodin ráno. Pro připojení Konga do našeho itineráře bychom museli obětovat výstup na vrchol.

Našimi průvodci byli dva mladí muži z Ugandy, Enock a Edson. Bylo úžasné si uvědomit, že zde před více než sto lety Dr. Livingstone se svojí armádou 25 nosičů a vojáků musel čelit podobným podmínkám jako my nyní. V té době si skupina musela svoji cestu prosekávat mačetami. Oproti prvním průzkumníkům jsme se lišili ve dvou věcech. Nosičů jsme měli pouze 11 a naši průvodci cestu prosekali již před pár týdny. Později se nám průvodci přiznali, že většinu chatek směrem na vrchol Mr. Stanley postavili také oni.

Po několika dnech putování, kdy jsme zažili spoustu dobrodružství, horskou bouři i jasné, hvězdami přeplněné africké nebe, jsme konečně došli k místu pokrytému ledem a nasadili mačky. Když první paprsky ozářily Stanleyho plošinu, viděl jsem, že zde něco nehraje. Není tu sníh. Pouze skály a kamení. Enock prohlásil: „Trochu jsem se toho bál. Když jsme tu byli naposledy, vypadalo to stejně a od té doby nesněžilo. Dobrá zpráva ale je, že na Margheritě sníh je. Tím jsem si jist.“ Sen o dvou afrických vlajkách jsme tedy museli rychle rozpustit.

Soustředili jsme se tedy na sjezd ugandské strany. A konečně jsme stoupli na sníh. Byli jsme zhruba 100 metrů od místa, kde jsme chtěli nasadit lyže a završit misi prvními oblouky v Ugandě. Naše extáze ale neměla dlouhého trvání, Margherita se začala zahalovat do hustých mraků, které pomalu zavíraly okénko lyžařské příležitosti na sněhové pláni pod námi. „Mraky tam mohou zůstat po zbytek dne, ale možná taky ne. Jsme v pěti tisících a stát se může cokoliv,“ komentovali to naši průvodci. Sedli jsme si na zem a čekali. 10 minut, 20, půl hodiny. Pak jsme to vzdali a rozhodli se nečekat a vyrazit na vrchol Mt. Stanley. Po návratu z mlžného vrcholu jsme opět mrkli na plošinu Margherita – ještě víc mraků než před dvěma hodinami. A tlačí nás čas…

Mlha, nemlha. Vzal jsem lyže a vyběhl 30 výškových metrů nahoru. Zkoušeli jste někdy lyžovat v pěti tisících, lapajíce po dechu s tepovkou 160? Jestli ano, víte, jak jsem se asi cítil. Udělal jsem poslepu tři oblouky a zabrzdil. Chris mi udělal pár fotek, na nichž ale byla jen samá šeď a neprostupné mlíko. Nevzdával jsem to, šli jsme sem fakt dlouho na to, abych to teď zabalil. Hodil jsem lyže zase na ramena a znovu vyšlápl nahoru, ještě o pár metrů výš. Vzpomněl jsem si, jak jsem se svou sestrou vždy závodil o to, kdo za den najezdí více jízd na lanovce. Nakonec jsem na Mt. Stanley zapsal tři „prvotřídní“ jízdy.

Víc jsme nestihli, bylo pět minut po dvanácté a my se museli vydat rychle zpět do tábora. Nechtěli jsme skončit jako Livingstone, který se odmítl vrátit do Anglie a v Africe zemřel. Naše mise byla v podstatě splněna.

Lyžovali jsme v Ugandě.

(Dobrá. V Kongu jsme lyže na nohy neoblékli, já vám však mohu zaručit, že vracet se rozhodně nebudu. Nechám to na někom mladším. Takovýto výlet stačí jen jednou za život.)




Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com




Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!