Tajemná vizualizace
V procesu osvojování správné struktury pohybu hraje kromě návodu,
nápodoby a fixace opakováním velikou a dříve opomíjenou – neboť
neprozkoumanou – roli i představa pohybu, jeho vnitřního „vidění“
čili vizualizace. Tedy myšlenkový proces, při němž samotná představa
nedoprovázená vykonávaným pohybem vyvolává v mozku neurofyziologické
reakce, které korespondují s pohybem skutečně prováděným. A co víc – i
ve svalech probíhá elektromyograficky doložitelné podráždění
(Carpenterův efekt), jež se blíží reálně vykonávaným pohybům. Lidsky
řečeno, je to jakési přehrávání děje ve svém vlastním vnitřním
kině.
Skutečnost, že kombinace klasického tréninku a této formy mentálního
přináší výsledky, je třeba dnes už považovat za prokázanou. Jedním z
průkopníků u nás byl věhlasný sportovní psycholog-novátor Oleg
Mazurov.
Compagnoni i Trnka
Podobný proces – kdysi spíš nevědomě, dnes už programově –
prodělávají třeba zranění lyžařští závodníci. Když ve vynucené
pauze sledují videozáznamy, v nekonečných hodinách závodní nečinnosti
sní o návratu a představují si sami sebe v akci, vizualizačně trénují.
Pokud současně analyzují technicky správně jezdící soupeře a snaží se
podchytit přednosti jejich techniky, vlastně tak už pracují na svém
zlepšování. Možná to nemá daleko k tradičnímu snění malých sportovců
o tom, jak budou slavnými hvězdami...
Přidáme-li tzv. reminiscenční efekt, kdy v průběhu dlouhé pauzy může
vymizet nebo se oslabit nežádoucí nebo chybná pohybová struktura (kterou
pak lze snadněji nahradit správnou), přestáváme se divit, že se někteří
borci dokáží vrátit po zranění relativně stejně dobří nebo i lepší,
než byli předtím. Zřejmě i zde lze najít „tajemství“ Debory
Compagnoni, přečasto zraněné, přesto takřka v pauzách vyhrávající
nejdůležitější závody. Podobnou zkušenost líčí i známý trenér Milan
Trnka. Jako mladý kvůli zdravotním potížím nelyžoval dokonce několik
let. V pauze vystudoval trenérství a logicky přitom neustále vizualizoval
správnou techniku. Hned první sezonu po návratu prý jezdil lépe než
kdykoliv předtím.
Trénink v křesle?
Vraťme se ale k vizualizaci. I mimo sezonu, když vzpomínáme na pěkné
lyžování a těšíme se na nové, můžeme vlastně „trénovat“. Znamená
to ale představu pohybu prováděného správně. Výborné by bylo dobře
udělané video/CD se zpomalenými a rozfázovanými záběry (nevím o takovém
dostupném, jízda závodníků SP je přece jen poněkud specifická a vhodná
spíše pro závodníky) či dokonce záznam své vlastní správné jízdy.
Ideální je, když ve vás ani po sezoně nevyhasne POCIT, který máte při
průjezdu obloukem: postavení lyží na hranách, náklon, vkloněné vnitřní
koleno, postavení pánve, trupu. Když si dokážete – třeba před usnutím
– co nejvěrněji vyvolat pocit, jak sjíždíte krásný manžestrový svah.
Když si takovou konkrétní ranní jízdu, která se vám skutečně povedla a
vryla do paměti, dokážete vnitřně rekonstruovat. Když si nejlépe všemi
možnými smysly dokážete vyvolat „chuť“ jízdy: s barvami, se zapojením
detailů.
Jsem blázen? Buďte klidně taky. Máte výhodu, že o tom nikomu nemusíte
říkat. Těšit vás může pomyšlení, že vizualizace je ten nejlevnější
trénink vůbec.
Studijní program po sezoně
Je to zároveň náš doporučený „studijní program“ pro období, v
němž SNOW nevychází a v němž už asi ani většina z vás lyžovat nebude.
Snad dokáže povzbudit i ty, kdo s ukrouceným kolenem nebo jiným zraněním
na milované lyžování vynuceně jenom vzpomínají.
Jinak ale, pokud můžete, využívejte jarní sníh! Pro nácvik techniky
neexistuje lepší období! Jste rozježdění, na svazích je volněji,
povolující firn je typický “hero snow“, tedy sníh, jenž nás ideálně
podrží v náklonech a umožní nám nevídané věci. Kromě testování
nových lyží trénují i nejlepší závodníci před létem právě techniku.
Lze je vidět v pomaloučké jízdě, v pluhu, na jedné lyži, a třeba i na
běžkách a telemarských lyžích.
Když jste si svoje zimní kilometry už nachrtili, soustřeďte se na
techniku!
Netradičně
Téma vizualizace nás nasměrovalo do oblasti spojení mozku a těla. Je
nesporně velmi složité a zdaleka ne probádané. Nepřekvapuje proto, že na
pořad dne se dostávají i netradiční přístupy, někdy založené i na
klasických orientálních principech chápání jednoty duše a těla a pohybu.
(Jistě, je to i celosvětová móda.)
Mnozí odborníci vychovaní v evropské klasice to neslyší rádi. Pokud se
ale tyto „alternativní přístupy“ nesnaží zpochybňovat
neoddiskutovatelné fyzikální a biomechanické zásady, a pro výuku ani
pedagogické, nevidím důvod, proč by si takové správně vyložené a
rozumně aplikované přístupy nemohly najít svůj prostor.
- nejenom „máte tělo“, ale také „jste tělo“
- nasazení levé, „racionální“ hemisféry a jí odpovídajícího „já“ může cíleně ustoupit kreativní, intuitivní pravé
- vnoření do stavu „flow“ může přinést hluboké zážitky i pokroky
- není jedno, z jaké vnitřní pozice sebe jako lyžaře sledujeme
- není pokyn jako pokyn a mezi tzv. externími a interními vodítky je
velký rozdíl
Tím nemyslím, že pokračování Univerzity bude orientální s vonnými
tyčinkami. Jen to, že tyto u nás zatím vesměs neznámé přístupy
rozhodně stojí přinejmenším za základní informaci a třeba inspiraci.
