Alice, jak vzpomínáš na svoji lyžařskou kariéru?

Kariéra je asi silné slovo, ale lyžování byla nenahraditelná součást mého dospívání. Díky reprezentaci jsem měla možnost poznat spoustu krásných míst ve světě. Možná i právě proto mi začala jako domov připadat minimálně celá Evropa a nebála jsem se později vyrazit za hranice i na delší dobu.

Tím asi myslíš své studium na prestižní Královské akademii umění v Haagu. Jak jsi se tady ale vůbec ocitla?

Myslím si, že jsem si z prostředí závodění zvykla mít kolem sebe lidi, kteří jsou nadšení z toho, co dělají, a trénovat s těmi nejlepšími. Tak bych vysvětlila, proč jsem se na vysokou školu vrhla do Holandska. Tedy země, která se po století hemží progresivními vizuálními mysliteli a kreativci. Navíc zdokonalit se ve vizuální komunikaci mezi lidmi, kteří mluví cizími jazyky, byla taky moje skrytá strategie a výzva – jako grafický designér vytahujete to podstatné a vizuálně tlumočíte řešení, které by mělo být srozumitelné bez ohledu na to, odkud kdo pochází. Teď mi dochází, že nové lyže Beat od Egoé jsou psané naprosto univerzálním jazykem, a to doslova rukopisem srdce.

To je zajímavé. Myslíš, že se nějak liší tvorba grafiků v Nizozemí a České republice? Respektive fungují nějaké grafické principy v Nizozemí jinak než například v ČR?

Musím přiznat, že se mi to těžko porovnává, protože jsem v tomhle oboru vychovaná mnohem víc v Holandsku. Design je tu považován za důležitý obor, který v mnoha směrech napomáhá řešení problémů ve společnosti. Všechny projekty jsou založené na důkladné rešerši a každá užitá věc musí mít své odůvodnění. Studovat grafický design na této škole byla velká výzva jak technicky, protože je kladen velký důraz na technologie, tak časově, protože máte v jednom semestru třeba deset velkých projektů, takže neděláte nic jiného.

To vypadá, že se ti mohla dost dobře hodit právě závodní průprava, ne? Zvlášť z takového individuálního sportu, jakým lyžování je.

Můžu potvrdit, že mě lyžování vybavilo skvělou psychickou i fyzickou výdrží. Vstávání v pět na trénink, v mrazivém počasí, ještě za tmy. Všechny ty modřiny, které někdy doprovázely výhry, jindy prohry, a samostatné dohánění učiva. Disciplína a odhodlanost, která se ohromně zužitkovává i později v životě mimo závodní pole, mě podržela právě i během studia.


Návrhy designu lyží Egoé Beat vznikaly i na nizozemské pláži


Když tak vzpomínáš na tu dřinu a disciplínu, tak si určitě musíš vzpomenout alespoň na jeden závod, výhru nebo moment, pro který ses dřela.

Asi největší úspěch na lyžích pro mě osobně bylo třetí místo na žákovském Světovém poháru ve Val d'Isere. Ale ani ne proto, že by to fakticky bylo nejvýš, co jsem na stupních vítězů dosáhla, ale proto, že jsem zažila naprostý stav plynutí tzv. flow. Dojela jsem do cíle s číslem kolem devadesátky, tedy jedna z posledních na startovní listině, a všichni se kolem mě seběhli, aby mi gratulovali. Já jsem ale vůbec nechápala o čem mluví, protože jsem si myslela, že jsem se při té jízdě ani moc nenadřela. Možná, že právě takové uvolnění je cesta k úspěchu. A to jsem se snažila zobrazit i na lyžích Beat.

Už jsi párkrát zmínila nové skialpy Beat. Jak jsi se k navrhování lyží pro českou značku Egoé dostala?

Já znám Radka Hegmona (majitel značky Egoé – pozn. redakce) už hodně dlouho. S jeho dcerou jsme společně závodily. Když mi jednoho dne zavolal, že by byla možnost spolupracovat na nových skialpinistických lyžích, úplně mě to nadchlo. A popravdě, první návrhy, které jsem do Egoé posílala, byly věci z šuplíku (smích). Já už měla totiž tu touhu navrhnout si vlastní lyže docela dlouho. Myslím, že někdy z dob, kdy jsem si společně s tátou navrhla vlastní závodní kombinézu. Tu se mi pak ani skoro nechtělo měnit za reprezentační (opět smích).

Jak jsi tedy ale nakonec k návrhu přistupovala? Tuším, že šuplíkové návrhy neprošly. Dělala sis například nějaké rešerše?

Beaty jsou první skialpy od Egoé, a proto pro mě bylo zásadní uvědomění si, čím se liší od běžných sjezdovek a co za zážitek nabízí. Takže nešlo tolik o rešerši, jako o představení si pocitu, ke kterému v tom splynutí člověka s přírodou dochází. V přírodě po nějaké chvíli mysl přestává řešit a srdce začíná cítit.

To se mi líbí. Můžeš být konkrétnější?

Design odkazuje k niterné podstatě skialpinismu.


Myslíš právě tu disciplínu a odhodlání na straně jedné a uvolnění na straně druhé?

Přesně. A řekla bych, že skialpinismus je jakousi vstupenkou k sobě samému. V jeden okamžik se může člověku zvyšovat heart-beat (srdeční tep), když posléze přijde na to, že štěstí je už to, když může vůbec být, existovat. Odtud vzniknul i název lyží.
Levá lyže představuje cestu vzhůru nebo taky zdánlivě srdeční tep, jehož výkyvy doprovází reálné výškové souřadnice z pohoří Krkonoš.
Přímka na pravé lyži znázorňuje během cesty nalezenou bezstarostnost a klid v mysli, svobodu a čistý adrenalin, který zažíváme při následném sjezdu.
Nicméně to, že je netradičně každá lyže jiná, má nejen estetický důvod, ale i praktický. Vždycky mě štvalo, že jsem si na své lyže musela dopisovat, která je levá a pravá, abych věděla, které hrany už mám více ojeté.

Zdá se, že skialpy jsou, zvlášť v dnešní „covidové“ době, perfektní volbou, jak si v zimě užít hory.

Taky bych řekla. I pro mě je to vlastně takový pomyslný závěrečný bod na mém seznamu, proč má smysl se skialpům věnovat více.

Což nebude v Nizozemsku snadné.

(smích) Je pravda, že jsem netušila, že někdy někde narazím na tolik lidí, kteří na lyžích nikdy nestáli. Na druhou stranu Holanďané jsou vášniví surfaři a nejvíc kitaři a windsurfaři. Na vodu ale vylézají, až když je vítr minimálně 70 km/hod., jinak se dlouho zdá, že tu žádní nejsou. Ale jednou jsem tady zažila i snowboarďáky s kitem na zasněžené pláži.

Kam bys tedy pozvala takového Nizozemce, nebo vlastně kohokoli, na kvalitní zážitek ze skialpů?

Holanďanovi stačí pár výškových metrů a bude „vysoko” (smích). Ne vážně, na jakýkoli vrchol, kde je nádherný výhled do krajiny. Tam si vždycky uvědomím, že je člověk sám, jako všechno to smysluplné krásno okolo, stvořen z hvězdného prachu, a nic mě netrápí (smích).