Kdy: 4. 3. 1910 kolem půlnoci

Kde: Úsek železniční trati v Rogersově průsmyku mezi horami Cheops a Avalanche, pohoří Selkirk, provincie Britská Kolumbie, Kanada

Oběti

58 zaměstnanců železniční společnosti Canadian Pacific Railway, z toho 32 japonského původu

Přeživší

B. LaChance – operátor parního pluhu J. Soucie – vedoucí týmu dělníků D. McRae – dělník R. Thomas – dělník


Příběh tragédie se začal psát na konci předminulého století, v dobách, které přály dobrodruhům. Dříve nedobytná pohoří ztrácela s příchodem průmyslové revoluce nádech tajemna a jejich průsmyky se hemžily průzkumníky železničních společností.
Přesně tak to vypadalo i v pohoří Selkirk na západě Kanady. V roce 1871 se totiž doposud nezávislá Britská Kolumbie – do níž Selkirk spadá – rozhodla připojit ke Kanadě a mnoho odhodlaných železničních zeměměřičů se proto vydalo do hor hledat nejvhodnější trasu, kudy by bylo možné propojit její železniční síť se zbytkem Kanady.
Drsná krajina plná hrozivých srázů a strmých útesů však už od 60. let 19. století vzdorovala všem pokusům o zkrocení. Úspěchu dosáhl až major Albert Rogers, odhodlaný a přísný muž, který neváhal hnát své podřízené až na samou hranici lidské výdrže a ve jménu kolonizace hor riskovat životy. V květnu roku 1881 podstoupil se svým týmem pochod do míst, kam se žádný z jeho předchůdců neodvážil, a po dlouhé a nebezpečné cestě se jim skutečně podařilo nalézt vytoužený horský průsmyk, kudy by mohly vést koleje. Stalo se tak shodou okolností na jeho narozeniny a jako správný objevitel ho nechal pojmenovat po sobě.

Křehká železniční trať

Uběhlo pár let a pohoří Selkirk protnul had železničních kolejnic. Dělníci ze všech koutů světa pracovali ve dne v noci na stavbě a později především na údržbě trati, která neustále zapadávala sněhem a bortila se pod prudkými lavinami, s nimiž při návrhu stavby nikdo nepočítal.
„Muži mají strach,“ napsal v roce 1885 stavbyvedoucí James Ross generálnímu řediteli železniční společnosti Canadian Pacific Railway (CPR). Během stavebních prací už zemřeli dva dělníci, dalších sedm bylo zasypáno a vyvázlo se zraněními. Koleje často zapadaly mnohametrovými vrstvami sněhu a následné laviny je pak vyrvaly ze země. Na některých místech dosahovaly sněžné závaly až dvanáctimetrové výšky a neustále přerušovaly plynulý provoz na železnici. „Laviny v pohoří Selkirk jsou mnohem větším problémem, než jsem očekával. Nedovedete si představit, jak závažné komplikace nám způsobují,“ pokračoval znepokojený Ross, ale odezvy se nedočkal. CPR investovala do stavby obrovskou sumu peněz a opustit nebo pozastavit celý projekt znělo manažerům jako čiré šílenství.
Když se v listopadu 1885 konečně spojily kolejnice jihu a severu, ihned započaly práce na protilavinových zátarasech, které měly v těch nejzranitelnějších místech stavbu ochránit. I po jejich dokončení ale ležela tíha osudu kanadské interkontinentální železnice hlavně na ramenou dělníků a jejich lopat. Trať mezitím slavila enormní úspěchy. Jeden z tamních železničních mostů byl oslavován jako nejvyšší svého druhu na světě (sloupy se pnuly do výše 64 metrů), výhledy z vagonů do otevřené horské krajiny uchvacovaly cestující a v roce 1886 byly v oblasti založeny dva národní parky. Zdálo se, že člověk zase jednou triumfálně zvítězil nad přírodními živly.

Sněžná válka

Čtyřiadvacet let se CPR dařilo držet trasu Rogersovým průsmykem v rámci možností průjezdnou, i když za cenu lidských ztrát, vážných zranění a množství zničeného majetku. V roce 1910 se však na západním pobřeží rozpoutalo bílé peklo.
„Bouře, která může za tragickou událost v Rogersově průsmyku, byla monstrum,“ tvrdí John Woods, autor knihy Snow War o tragické historii průsmyku. „Šlo vlastně o sérii tří propojených bouří, které více než dva týdny bičovaly celou západní část kontinentu,“ dodává. Ty s sebou přinesly střídání teplého a chladného počasí, tedy ideální podmínky pro tvorbu lavin.
Během šestnácti dnů zemřelo na západě Kanady a Spojených států pod lavinami celkem 180 lidí. Mnohá dochovaná svědectví hovoří o nejhorší bouři, jakou v horách kdy kdo pamatoval. Železniční doprava se zadrhávala, vlaky končily zaklíněné mezi městy a lidé měli strach kamkoli cestovat. CPR ale ve svém boji s pohořím Selkirk nepolevovala a rozhodla se Rogersův průsmyk udržet stůj co stůj.

Lucerny ve vichřici

Večer čtvrtého března 1910 začal v Rogersově průsmyku stejně jako stovky předchozích. Před mrazem zocelenými muži stál zase jednou úkol vysvobodit koleje ze sněhu, kterým ho zasypala hora Cheops. Cestu skrze nejhlubší závěje jim razil otočný sněžný pluh na parní pohon, v jeho stopách pak dělníci za svitu luceren lopatami odhazovali zbylý sníh a čistili koleje.
Tým sestával z celkem třiašedesáti dělníků, inženýrů, technických mistrů a dalších odborníků. Osud je sem přivedl ze všech koutů světa, byli mezi nimi Kanaďané, Dánové, Angličané, Irové, Skotové, Švédi, Poláci a především Japonci, kteří tvořili více než polovinu celé skupiny. Nejmladšímu bylo devatenáct let, nejstaršímu osmačtyřicet.
Tentokrát však stáli před nelehkou výzvou. Spěšný vlak č. 97 si právě razil cestu sněžnou bouří podél Skalnatých hor a do Rogersova průsmyku mu zbývalo jen pár hodin. Když navíc čisticí četa dorazila na místo, začal se padající sníh mísit s deštěm, čímž dále narušoval už tak dost nestabilní sněžné kupy na okolních svazích.
Zatímco muži ve tmě a mrazu odhazovali ztěžklý sníh, zuřila kolem nich plískanice a vlhkým nočním vzduchem se rozléhalo dunění a praskání lavin, padajících ze vzdálených vrcholů. Dělníci byli na takové podmínky zvyklí. Nikdo se nezalekl, nikdo neodhodil lopatu a z několik metrů vysokého tunelu sněhu neprchl. Těsně před půlnocí se konečně zdálo, že se práce blíží ke konci. Předák Billy LaChance, který měl na starosti parní sněžný pluh, se proto rozhodl dát si na minutku pauzu. Seskočil ze stroje a vydal se na krátkou procházku k mostu přes nedalekou řeku. Vteřinu poté, co po něm přešel na druhý břeh, ho nečekaný tlakový náraz odhodil do křoví.

V srdci laviny

„Jako by v unisonu zahřmělo tisíc strašlivých hromů. Během několika vteřin se lavina utrhla ze skály a vzala s sebou vše, co jí přišlo do cesty. Průsmyk zavalila masa sněhu, ledu, stromů a obrovských balvanů,“ informovaly druhý den místní noviny The Province.
Sníh spadl z hřebene Avalanche, který se tyčí přímo proti hoře Cheops. Bez nejmenších potíží vytrhl ze země devadesátitunový parní pluh a odhodil ho patnáct metrů vstříc protilavinovému zátarasu, na kterém stroj přistál podvozkem vzhůru. Z dřevěného návěsu pluhu zůstaly jen třísky a téměř všichni muži byli ve vteřině pohřbení pod masivním nánosem sněhu. Podle zpráv místního tisku dosahoval výše dvou vlakových vagonů a pokryl koleje v délce téměř půl kilometru. Když se Billy LaChance vzpamatoval z šoku, zjistil, že se sněžná vlna zastavila přímo u jeho nohou. Šťastnou náhodou se tak stal jedním z mála přeživších. O pár chvil později se setkal se dvěma dalšími, dělníkem Duncanem McRaem a jeho nadřízeným J. Souciem. Čtvrtým šťastlivcem byl jistý R. Thomas, kterému se ten den udělalo nevolno a tak zůstal v autě na okraji národního parku Glacier. Nikdo další nepřežil.
McRae později dopodrobna vylíčil průběh laviny: „Slyšel jsem praskání, jako když se sesouvá sníh, ale přes hukot parního motoru a zuřící vichr jsem si nemohl být ničím jistý. Sníh stříkající z pluhu nás navíc oslepoval, takže jsme na svahy pořádně neviděli. Řekl jsem si, že se mi to asi jen zdá.
Najednou jsem ale zcela jasně zaslechl, jak nad námi praskají stromy. V tu chvíli mi bylo jasné, že se na nás řítí lavina. Zakřičel jsem ‚všichni ven!‘ a začal se drápat ven z dvoumetrové jámy, ale čerstvý, měkký a hluboký sníh mi znemožňoval běžet. Udělal jsem pár kroků a pak mi do zad narazil vítr.
Zůstal jsem stát na nohou a vítr mě tlačil kupředu, takže jsem si připadal, jako bych chodil po vodě. Přistál jsem na jedné z protilavinových zábran. Kousek ode mě dopadl i Soucie, který stále držel v ruce rozsvícenou svítilnu. Díky tomu jsme se našli.
Okamžitě jsme začali hledat ostatní, ale kolem vládlo naprosté ticho. Po chvíli jsme uslyšeli volání o pomoc, byl to LaChance. Nikoho dalšího už jsme nenašli. Náčiní jsme v lavině ztratili a bez něj jsme si nemohli nic počít, nijak pomoct. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, nikde nikdo. Řekl jsem jenom: ‚Všude kolem nás musí být spousty pohřbených chlapů.‘“
Spěšný vlak č. 97 v době laviny vyjížděl z městečka Field, vzdáleného přes 60 kilometrů od průsmyku. Jeho pasažéři mohli mluvit o ohromném štěstí, že to k místu nehody nestihli. Stačilo pár desítek minut a počet mrtvých mohl vzrůst o několik set.

Pohřbeni s cigaretou mezi prsty

„Pro nešťastné pracovníky železnic nebylo úniku. Stovky tisíc tun sněhu a sutin je strhly s sebou do kaňonu o několik desítek metrů níže,“ popsal zával den nato deník Winnipeg Free Press Manitoba. Svět oběhly ikonické fotografie záchranářů v černých pláštích, jak se z hlubin hrozivého výjevu snaží vyprostit těla obětí. Okolní města okamžitě vyslala záchranné čety, celkem asi šest set lidí. Reakce byla skutečně blesková, zapojili se dokonce i studenti z maturitního plesu, kteří se ještě ve společenském oblečení a bez jakýchkoli ochranných oděvů v mrazu jali odklízet sníh. Na místo se také postupně sjížděli doktoři a zdravotní sestry. Po zběžném obhlédnutí laviniště ale bylo zjevné, že nebudou mít koho zachraňovat.
Podle očitých svědků vypadali zavalení muži jako oběti světoznámé sopečné erupce v Pompejích. Lavina spadla tak rychle, že jich mnoho našli stát ve vzpřímené poloze, někteří dokonce ještě třímali v prstech cigaretu. Jiný muž zase držel dva své kolegy za ruce, zřejmě ve snaze strhnout je stranou a uhnout tak valícímu se sněhu. Takto vylíčil záchrannou akci jeden z účastníků:
„Vyvstal před námi devastující pohled na sníh smísený s kusy dřeva, nařezanými jako zápalky. Byl stlačený tak pevně, jako by šlo o obří kus ledu. S lopatami jsme nic nezmohli, potřebovali jsme těžké krumpáče. Skalní stěna byla úplně holá, nezůstal na ní jediný strom ani kámen, takže jsme se mohli alespoň utěšovat tím, že další lavina nám nehrozí. Vedoucí záchranářů prohlásil, že zavalení jsou někde v té mase sněhu a že by byl zázrak, kdybychom našli někoho živého.“

Odkaz odvážného zeměměřiče

Společnost CPR ztratila po lavině u Rogersova průsmyku definitivně půdu pod nohama. Počet mrtvých se nakonec vyšplhal na 58 a dovršil tak děsivou bilanci lidských ztrát od počátku kolonizace hor na západním pobřeží Kanady a USA: od roku 1885 zde zahynulo více než 200 lidí. Celá země byla v šoku. Hlavní železniční koordinátor pro danou oblast, John Anderson, rezignoval. „Málokdo znal hory tak dobře jako on,“ řekl k tomu Duncan McRae, „ale ztráta bratra a hlavně tolika lidských životů pod jeho velením s člověkem udělá své. Už nikdy na sobě nechtěl nést tíhu takové zodpovědnosti.“ Stejně se s tragédií vypořádal i Billy LaChance.
I přes heroickou snahu železničních dělníků a inženýrů, protilavinové zábrany a další opatření bylo zřejmé, že průsmyk nebude nikdy bezpečný. V CPR proto padlo odvážné rozhodnutí vyhloubit v hoře tunel a nepřejícímu počasí se tak zcela vyhnout. Už tak obří investice se navýšila o dalších zhruba 10 milionů dolarů (při započtení inflace by dnes šlo o zhruba 220 milionů dolarů).
Dnes vede skrze průsmyk dálnice, kterou hlídají meteorologové ve spolupráci se silničáři a dělostřelectvem. Meteorologové monitorují lavinové riziko, a pokud ho vyhodnotí jako příliš vysoké, silničáři dálnici uzavřou a jednotka Kanadského královského jízdního dělostřelectva vypálí několik salv z děla. Otřesy pak strhnou nakupený sníh ze svahů do údolí v době, kdy nemohou nikoho zranit.
Když major Albert Rogers v roce 1881 triumfálně oznamoval svůj nález, nemohl mít ani tušení, kolik lidských životů tím zpečetil. Jeho průsmyk zůstává i dnes velmi nebezpečným místem a stejně jako před sto lety se o něj – i přes technologický a vědecký pokrok – starají především odvážní lidé. Jen už oproti svým předkům vědí, že lepší než pokoušet se živly zkrotit je se jim přizpůsobit.

32 zavalených Japonců

Zatímco evropským a kanadským dělníkům byl uspořádán pohřeb se všemi poctami v Revelstoke, těla 32 zavalených Japonců putovala do Vancouveru. Když se o sto let později vydal prasynovec jednoho z nich pátrat po jejich hrobech, musel i s celou rodinou podstoupit doslova detektivní práci, protože se o pohřbu nedochovaly téměř žádné údaje.
Jelikož jsou však Japonci pověstní svou úctou k zemřelým, nepolevila rodina ve svém pátrání a nakonec našla místo odpočinku všech japonských dělníků včetně svého příbuzného v neoznačených hrobech na hřbitově ve Vancouveru. Tím se uzavřela japonská kapitola tragédie.