Tento článek vyšel v časopise SNOW 138 (říjen 2022)



„Máme veľmi nízky počet prototypov. Väčšinou jeden, dva. Už keď to nakreslím, tak jednoducho viem, či to bude dobré, alebo zlé,“ říká Viktor, když mi hned na začátku bere vítr z plachet. Takovou pěknou – a kontroverzní – otázku jsem na něj měl připravenou: Kolik vyletí komínem materiálu, než vznikne nový prodejný model? – Tsss! Prý žádný! U něj se nevyhazuje nic. Dokonce on sám pořád jezdí první a druhé lyže, které kdy vyrobil. Na třetích lyžuje jeho bratr. A co Viktor navrhne, to na svahu prostě funguje – aniž by to musel dlouze testovat.

Jakmile totiž zapne kreslicí program, už dobře ví, jak budou jeho nové lyže jezdit. Celou sezónu se věnuje stylu, pro který je navrhuje, zkouší modely jiných výrobců, zjišťuje jejich slabiny, a takto si formuje vlastní představu. Velké značky prý často mají namísto jízdního stylu jako prvotní impuls pro nový model rozměry: když jim přijde, že je 110 milimetrů pod patou zrovna sexy, pustí do světa třeba čtyři modely v této šířce. „Aby si od nich mohol kúpiť lyže ktokoľvek,“ vysvětluje Viktor ten zásadní rozdíl – jeho lyže totiž pro každého nejsou.

A proto je také navrhuje po svém: „Viem, ako chcem na tej lyži stáť a ako na nej chcem lyžovať. A z toho tvorím celú lyžu.“ Příkladem tohoto přístupu je třeba allmountainový model Frost. Většina lyží v této kategorii má montážní bod posunutý extrémně dozadu – až patnáct centimetrů od středu lyže. Podle Viktora to ale nepřispívá komfortu při jízdě: „Tak som montážny bod posunul výrazne dopredu, aby si do lyží nemusel celý čas agresívne tlačiť. Aby si na nich naopak mohol ísť uvoľnene a ovládal ich čistou technikou.“

Nemusí být všichni nadšení

Tvar lyží ale ještě nic neznamená. Souběžně s tím Viktor také vymýšlí, jak a z čeho je poskládá uvnitř. A obojí – tvar i konstrukce – se musí spojit v té správné symbióze. Přitom rozdíly ve složení nejsou jen v různých modelových řadách, ale také v délkách stejného modelu. Což je právě to velké matematické modelování, kterým se Viktor zabývá: „Jadro a vlákna musíš skombinovať tak, aby daná kolekcia mala vo všetkých dĺžkach konštantné vlastnosti – aby sa všetkým na tej lyži lyžovalo rovnako.“ Ne každý výrobce to ovšem takto dělá. Viktor si ale může dovolit skládat jednotlivé vrstvy materiálu v každé lyži přesně tak, jak potřebuje. Dobrovolně si totiž zvolil těžší a pomalejší cestu.
S přítelkyní Broňkou jsou jedinými sponzory vlastního projektu jménem Forest Skis. A tak je žádný investor zvenčí netlačí do soukolí nekonečného každoročního růstu zakončeného úspěšným exitem. Navíc, když Viktora posloucháš, jak o lyžích vášnivě mluví, je ti jasné, že takový nátlak by jenom zadusil jeho nápady. „My máme určité modelové portfólio, ktoré má svojich zamilovaných zákazníkov. Ak by sme sa ale hnali za zvyšovaním predaja, museli by sme pokryť každý segment v každej cenovej hladine,“ vysvětluje Viktor, že by nakonec dělali lyže, jaké vůbec vyrábět nechtějí. Průměrné lyže, které by se od ostatních lišily jenom tím dřevěným povrchem. Ale právě kvůli tomu, co se pod dřevěným povrchem skrývá, si Viktorovy lyže buď zamiluješ, nebo je prostě neulyžuješ.

Pružiny a tlumiče

Pár poslepovaných dřevěných latí. Spoje mezi nimi zřetelně poznáš, protože každá má trochu jinou barvu – podle dřeva, ze kterého jsou vyříznuté. Celé to vypadá dost křehce. A ani to moc neváží. Opravdu tohle představuje devadesát procent vlastností celých lyží?

Je to tak. Od materiálového složení jádra se odvíjí hmotnost a životnost lyže. Jak říká Viktor: „Ako rýchlo sa to jadro vybúcha.“ Tloušťka jádra se pak po celé délce mění. „Tvar z profilu zase určuje, ako máš tvrdú špičku, prednú časť, ako to máš tvrdé pod nohou, v zadnej časti a ako máš tvrdú pätu,“ ukazuje mi Viktor na novém typu jádra, jak o konstrukci přemýšlí: „Dá sa to samozrejme nastaviť aj inak, rôznymi titánovými výstuhami. Ale tam dochádza ku skokovej zmene tvrdosti a len si to komplikuješ. Navyše je to dosť barbarské spojenie

  • lepiť drevo na železo.“ Proto Viktor používá

tři základní typy jader – dlouhé pro lyže nad 175 cm, krátké pro modely pod 175 cm a ultralight jádro jakožto majstrštyk pro ty nejlepší lyžaře. A místo titanalu pracuje s karbonem.

Jenže pozor! Karbon je jako struna! Nebo, chceš-li, jako pružina. A jak říká Viktor: „Skús si vybrať z auta tlmiče a nechať ho iba na tých pružinách. No, nedáš to.“ Proto řeší konstrukci lyží jako souznění strun a tlumičů. Takto se Viktor dostal k materiálu Dyneema. Kromě něj s ním na světě pracuje už jen jeden další výrobce lyží. A oba si své tajemství, jak Dyneemu používat, střeží.

„Len to prichystať je jadrová fyzika. Potom to správne do lyže zakomponovať – vedieť do ktorej vrstvy a ako ju vložiť, aby to malo zmysel – to si tiež vyžaduje ďalšie skúsenosti.“ Právě toto laborování ale přináší do konstrukce kýžené tlumivé vlastnosti. Dyneema je navíc odolná proti průrazu. Mnohem odolnější než kevlar. Takže až trefíš při dopadu kámen… tak nic. Dyneema ho do konstrukce nepustí. A o své lyže nepřijdeš. Maximálně si zakápneš skluznici.

0,3 mm je hrozně moc

Je silnější hrana výhoda? Měla by vydržet déle

  • nebo? Bohužel. Ne. Čím bude hrana silnější,

tím menší bude její tvrdost – jinak to nejde. Fyzika je neúprosná. Lyže se silnější hranou tak budeš častěji brousit a vydrží v podstatě stejně dlouho jako ty s hranou slabší. A se skluznicemi je to podle Viktora podobné: „Pridáš dvadsať percent na hrubosti skĺznice a tie lyže budú lenivé. 0,3 milimetra plastu navyše spomalí reakcie lyží a urobí to 100 gramov na každú navyše. To je veľa!“

Ale je to lákavé, že? Mít masivní hrany – pořádný kus železa – a solidní vrstvu skluznice, aby to všechno něco vydrželo. Není ovšem důležité, kolik materiálu vidíš. Důležité je, jaké má vlastnosti. „Hrany používame tie najtvrdšie s najlepšími parametrami životnosti. A skĺznice si môžeme nechať vyrobiť v špecifikácii, akú chceme. Takže dávame na lyže buď najtvrdšie skĺznice, alebo veľmi rýchle skĺznice,“ říká Viktor, který pak od klientů slýchává, že zatímco jiné lyže by dali už dvakrát nabrousit, ty jeho zůstávají pořád ostré.

A kdy budou růžové modely?

Nebudou. „My nerobíme fast fashion,“ objasňuje Viktorova přítelkyně Broňka, že nechtějí své lyže degradovat na spotřební produkt, který musíš co dva roky vyměnit za jiný, protože tvůj model už spadl do výprodeje: „Ľudia sa potom k takým rýchloobrátkovým lyžiam správajú ako k niečomu lacnému, čo môžu hneď zničiť.“ Takže zatímco jiní s každou sezónou mění nálepku na konstrukčně stále stejných lyžích, Viktor to (zase) dělá naopak. Přestože u Forestů podle vzhledu nepoznáš, jestli je má jejich majitel jednu zimu nebo pět, na jízdních vlastnostech Viktor neustále pracuje a stávající modely průběžně vylepšuje. A pak mu třeba zákazníci, kteří přešli z první verze Frostu na třetí, zavolají s podobnou hláškou: „Tie lyže sú tak dobré, ako keby si ich ani ty nerobil.“

Čímž se zase vracíme na začátek. Viktor kreslí a vyrábí lyže, které jinde neseženeš. Nikdo a nic ho netlačí, aby dělal lyže měkčí a snadněji jezditelné, co odpouští chyby. Takových najdeš spoustu jiných – růžových, s diamantem na špičce nebo velkým a „širokým“ číslem na patě. Na Viktorovy lyže se ale postavíš a víš – jestli pro tebe jsou, anebo ne.